KODAŇ A LEVICE
KODAŇ A LEVICE
Kodaň se stala potvrzením toho, co bylo již dlouho ve vzduchu: systém kapitalismu neprohrává jenom spor o spravedlivé rozdělování bohatství ve světě, ale stále více i spor limitní - spor o právo na život a na domov.
Kodaňská konference odstartovala další fázi kapitalismu, ve které se bude zoufale bránit tomu, co je očividné: svět nespasí globální egoismus a dominance, ale globální spolupráce a solidarita.
Selhání Kodaně – to je jenom špička ledovce. Podstatou, základem je společenský systém a jeho přístup k potřebám člověka. V rozvinutých zemích jsou jednou z největších překážek plýtvavé „spotřební vzorce chování“, které se staly podmínkou udržení celého kapitalistického systému v chodu. Neustálá masáž reklamou a diktát nadnárodních společností se staly denní realitou tiše či nahlas podporovanou vládami po celém světě.
Celosvětově vítězná neoliberální politika vytěsnila nejen sociální politiku, ale i systémovou vědu. Vědci placení korporacemi přestali říkat společnosti nepříjemnou pravdu. Úspěšným je ten, kdo je ve službách kapitálu, od studia až do důchodu.
Poselství z Kodaně - zápas o přístup k životu - ovlivňuje sdělovací prostředky, které jsou často v rukách mediálních korporací. Zajistit informovanost a přístup k informacím společně s tvorbou informací se stalo prioritním úkolem protestních hnutí žádajících změnu. Tato hnutí využívají internet a pokládají tak základy nové síťové kultury, jejímž logickým vyústěním bude spoluúčast na rozhodování o záležitostech světa, kontinentů, zemí a regionů.
Z pohledu zastánců změny je zisková motivace, s důrazem na ekologii, v dvojí krizi nedostatečné regulace a lidské emancipace. Celý systém je tak v krizi, neboť jednorozměrný apel na zisk vede k neohraničené (nádorové) akumulaci kapitálu, tlaku na nízké mzdy a levné suroviny, tvorbě ekologických škod a také ke spekulaci, která spustila největší poválečnou krizi ve světě.
Na jedné straně barikády se ocitl finanční kapitál se všemi formami rentiérství a finančních spekulací a na druhé straně lidé tvořící hodnoty a mající samotnou práci jako důležitou životní hodnotu.
V pasti neoliberalismu uvízla i sociální demokracie s její tradiční snahou regulovat kapitalismus a je velikou otázkou, jak se jí podaří rozjetý nadnárodní kapitál znovu zkrotit.
Perspektivu prosazení má ta část radikální levice, která se poučila z novodobých dějin a pochopila, v souladu s tradicí marxistické dialektiky, že společenský systém nelze změnit holou negací, nýbrž rozvinutím v jeho „lůně“ těch jeho prvků, které nakonec povedou k jeho nové kvalitě.
V duchu Marxova humanismu a boje proti odcizení člověka se úplná (postkapitalistická) emancipace stává nejdokonalejším dělostřelectvem ve směru k celospolečenské harmonii, je v ní přítomna hluboká dialektika jednotlivce a celku.
Jinými slovy úkolem úkolů nastávající epochy je „skutečná emancipace člověka“ za rámec současného pojetí pasivní zastupitelské demokracie a výrobní nedemokracie, poprvé historicky plně participativní a otevřená společnost.
Otevřená společnost – to je hozená rukavice odpůrcům státních zásahů a „regulace“ (tradičním (neo)liberálům), neboť je postavena na soutěži myšlenek a promyšlené účasti co nejširší veřejnosti, aby byla zajištěna harmonie celku (planety) i částí (kontinentů, zemí, regionů).
Nová kvalita participace má dvě roviny: ekonomickou demokracii a novou (blízkou přímé) občanskou parlamentní a mimoparlamentní demokracii.
Předpokladem je využití nových informačních technologií a internetu, vybudování nové síťové kultury. Povede to ke zcela novým možnostem rozvoje občanské společnosti, vzniknou nové systémy hlasování, objeví se nové struktury od účastníků po profesionály, funkce průkopníků a sběračů myšlenek. Tyto struktury budou doplněny o účastníky-občany na základě náhodného výběru jako dalšího prvku posílení demokracie.
Podstatou radikálního programu řešení ekologické krize – v souladu s Milanem Valachem – je překonání odcizení člověka zavedením participační ekonomiky (a také participační občanské společnosti) a tím překonání jednorozměrných vazeb na zisk vazbami k sobě, ke spolupracovníkům, k životnímu prostředí a prostředí jako takovému, ke společnosti.
Jestliže v minulém století dominovalo strategii radikální levice zrušení soukromého vlastnictví, nyní taktikou jejího dialektického praktického naplnění je přechod z „akcionářů“ na „akceonáře“.
„Akceonáři“, na rozdíl od zaměstnanců státních protosocialistických podniků, jsou oním „lůnem“ zaručujícím dialektickou dynamiku, zahrnující také produktivní napětí opírající se o iniciativu a spolupráci zároveň, s postupným přechodem ke společnosti, kde práce bude rozhodující hodnotou a životní potřebou.
Stále platí dialektická vazba: práce jako nutnost – práce jako potřeba. Takový společenský systém, který povede k naplnění tohoto (dialektického) přechodu od práce jako nutnosti k práci jako potřebě, je součástí i vyústěním dlouhodobého programu radikální levice, neboť osvobozuje společnost na cestě k harmonii a souladu s přírodou.
Z hlediska „dobré utopie“ jde o to a to je největší výzva, zda se podaří ziskové, kapitálové (soukromovlastnické) kritérium úspěšnosti převést na kritérium celospolečenské (veřejnosti prospěšné) úspěšnosti.
CO SE STALO
PROČ SE TAK STALO
JAKÝ JE SOUČASNÝ SYSTÉM
IDEOLOGICKÉ SOUVISLOSTI – POLITIKA NA PRODEJ A ŠANCE PROTESTU
SYSTÉMOVÁ ZMĚNA
CESTA K DOBRÉ UTOPII
SVĚTOVÁ LEVICE
SEZNAM AUTORŮ - ZDROJE