Subjekt (z pohledu levice)

„Ekologická krize může způsobit kolaps současné kultury a civilizace: změna dané socio-ekonomické formy je podmínkou dalšího trvání naší kultury a civilizace, třebaže můžou přijít jiné formy ohrožení.

Pokud máme uvažovat tímto směrem, je zapotřebí tří věcí: usilovat o celistvý popis současného systému, který zachytí jeho vnitřní tenze a rozpory; vytvářet modely systému alternativního a přemýšlet o politické síle, která by se mohla stát subjektem takové změny.

Všechny tyto otázky jsou v současnosti otevřené, nedokončené nebo spíše zárodečné. Dá se říci, že v jednotlivých oborech (v politice, politické filosofii, ekonomii, sociologii) tyto otázky jen pomalu nabývají na významu a stávají se aktuálními.“ (Michael Hauser)

Samozřejmě nelze podceňovat „nepřipravenost“ vědních disciplín, v naší paměti je výsledné selhání při hledání a zavádění jiného modelu než kapitalismu po pádu „reálného socialismu“. Přesto si myslíme, že „král (liberalismu) je nahý“ a jde o tento „výkřik“. Správný směr by měla ukazovat tato stať a především takové knížky jako je MYS DOBRÉ NADĚJE od Pavla Nováčka. Nejde jen o knížku samotnou, důležitá je celková logika a provázanost řešení problémů, které jsou v ní popsané (mimochodem i při pádu totality existovaly teoretické alternativy – viz Štecův relační model). Vědci jsou schopni uchopit problémy, řídit společnost, provádět korekce a jde o to umožnit jim to bez nálepky sociálního inženýrství (nebo klidně s ní) úplnou demokratickou otevřeností posuzování a výběru variant a vyzdvihování vedoucích osobností, což musíme být díky rozvoji informační společnosti schopni zaručit a pro tento rozvoj udělat maximum (jako nedělitelnou součást aplikace TUR).

Důležitá otázka subjektu – lidové OSN – perfektní idea.

Která teorie nejlépe vyjadřuje: (a.) co se má změnit, (b.) jak se to má změnit a (c.) kdo to má změnit? Odpověď zní:

(a.) způsob myšlení a jednání, A. i B.;

(b.) fundamentální emancipací člověka;

Žižek neusiluje o prostý návrat ke staré levicové politice, nýbrž o to, aby se postmoderní pluralita politických zápasů spojila s úsilím o změnu celkového rámce, který se jí staví do cesty – s úsilím o to, co lze nazvat jako fundamentální emancipace. Teprve ta by snad umožnila dokončit projekt postmoderny.

„Pro mne centrálním pojmem diskuse o socialismu musí být a je emancipace člověka, jeho osvobození od nadvlády. V tomto případě od nadvlády ne už institucionalizovaných tříd, jako tomu bylo řekněme při přechodu od feudalismu ke kapitalismu, ale od jakési zdánlivě neosobní moci majetku.“ (Jiří Hudeček)

(c.) „Rudo-zelená“ koalice a lidové OSN.

Význam naděje podle Michaela Hausera:

Započal zápas o naději na harmonizaci moderní civilizace (ekonomiky, vědy, techniky, společenských a politických institucí) a přírody (vnitřní a vnější).

Jméno naděje může znít fundamentální emancipace – byla by to emancipace od fundamentální iracionální moci, která ovládá osud moderních společností, kapitálu.

Tato perspektiva byla na počátku devadesátých let minulého století osvobozena k novému životu.

Jeskyně přítomné skutečnosti je přijímána jako jediná možnost, jako jediná danost. Myšlení a politika přežívají na stále se zmenšujícím území možného, s absencí přesahu. Pojem svobody a demokracie postupně vyhasíná a mění se v instrument daného. Přítomná skutečnost je majestát, který určuje, co je možné. Neobracejí se všechny řeči o svobodě a demokracii proti těm, kteří chtějí očernit každou myšlenku na jinou skutečnost? Není totalitarismus právě v tom, že se daná podoba světa předkládá jako jediná pravda? Svoboda by byla, že se pokusíme osvobodit od této jediné pravdy.

Politický a sociální nositel, otevřená informační demokracie, individuální a tvůrčí přijetí vylučuje propadnutí iluzím, které si její nositel o sobě může vytvořit. Její kritické a tvůrčí přijetí (formy naděje?) vyvolává naději, že se z nositele naděje nestane opět hrobař.

Kdo přináší naději?! Liberalismus? Sociáldemokratismus? Komunismus?

„Neběží tedy vůbec o narušování a podemílání obecna, jako je lidstvo, právo, vlast, filosofie, věda, umění, nýbrž naopak o obnovení a rozvinutí subjektivity, která člověka povede k tomu, aby se s tímto obecnem ztotožnil tvůrčím a kritickým způsobem, nebo dokonce vytvořil obecno nové.“ (Michael Hauser)

Zásadní vůdčí schopnosti – v prestižní prognóze jako jeden z důležitých činitelů, který může ovlivnit budoucnost.

Levice totiž vzniká z nějaké negativity – z problému, rozporu, beznaděje.

Vždy je to nejprve reakce na soustavné selhávání politického, sociálního nebo ekonomického systému. Teprve v druhém, aktivním období vytváří levice projekt změny světa. Tento projekt není pouhé utopické blouznění, nýbrž má takovou váhu, jakou mají neřešené společenské problémy.

Jestliže toto má být pravda (ne jenom ochrana sociálně slabých), tak o to přesně jde. Přesně tak to cítíme – základem nemusí nutně být jenom obrana, ale i přechod do útoku: „král je nahý“.

Dá se říci, že současná levice je někde na přechodu mezi prvním a druhým obdobím. Na jedné straně je traumatizovaná katastrofálním selháním a uvědomuje si, „kam to všechno vedlo“, na druhé straně mluví o tom, že „takhle to dál nejde“ – dovoláváme se nového přesahu jakkoliv nám tvrdí, že nastal konec dějin či „není jiné alternativy“.

Po 500 letech existence, světový kapitalistický systém je poprvé ve skutečné systémové krizi a proto se nalézáme v přechodu.

Místo představ o vyčerpanosti kapitalismu, je reálnější hovořit o jeho funkční, popř. strukturální krizi.

Výsledek nastávajícího přechodu je v podstatě nejistý, reálná perspektiva základní změny může být pokroková, ale nemusí nutně takovou být.

Zásadním problémem světové levice je, že strategie pro změnu světa, kterou vypracovala v devatenáctém století je v troskách a proto zatím jedná nejistě, se slabostí a všeobecně v mírném stavu deprese. (podle Immanuela Wallersteina). Levice není na tom o moc lépe než pravice.

Rozhodující je překonání handicapu vyplývajícího z rozdílného mechanismu činnosti pravice a levice. Síly socialistické emancipace jsou silně bržděny schopností kapitálu provozovat transnacionální způsob akce, zatímco pracující jsou tísněni různými dílčími zájmy a bariérami ( volně podle I. Mészárose).

Nutnost překonat tyto zájmy a bariéry pomocí materiálně zakotvené mezinárodní solidarity je největší výzvou pracujícím v dohledné době<< (Beyond Capital). Světové sociální fórum může sloužit jako příklad. Jinak ta situace bude asi něco jako vztah nemoci a zdraví. Nemoc se může šířit pomocí bacilů, ale protože bacily zdraví neexistují, musíme použít jiných mechanismů pro šíření zdraví.

Souhrn většiny nových myšlenek levice (zejména na Západě) lze, velmi nedokonale (zbytečně skromné, myslíme že je to výstižné), shrnout asi takto (podtrženě Tibor Vaško):

• Hlavním současným cílem levice není ani tak uchopení moci, jako vypracování nové strategie, která by respektovala novou situaci a historické zkušenosti – základní rozdíl v teorii – leninismus vyžadoval uchopení moci a diktaturu proletariátu – novým přístupem (klidně i ideologií) je fundamentální emancipace a otevřená informační společnost .

• I bez převzetí moci je možno zlepšit život společnosti a zvýšit rovnost a sociální spravedlnost v životě společnosti – podstata sociáldemokratismu, ale také šance pro nové mechanismy otevřené informační společnosti s bohatou mimoparlamentní činností. Hlavní problém je ale ve vztazích Severu a Jihu, jedná se především o GPR a to není žádná idylka.

• Samosprávní forma řízení je něco jako cesta k lepší společnosti >>zdola<<, na rozdíl od dřívější mocensky orientované formy – samospráva zdola, to je opravdová výzva společně s otevřenou informační společností, nyní je na pořadu dne uchopit tuto výzvu.

• Skutečnost , že myšlenka socialismu již není spojena jen s uchopením státní moci, uvolnila prostor pro spolupráci širokého a různorodého lidového hnutí. Tento potenciál není dosud využit, protože chybí jak jednotná strategie, tak taktika – programem je globální demokracie, strategií globální všelidové řízení, taktikou„vícerychlostní“ cesta otevřené informační společnosti jejímž základem jsou počítačová gramotnost a „deliberativní shromáždění“ na internetu.

Nesmiřitelný radikalismus neziskových organizací v oblasti životního prostředí je dobrým příkladem „vícerychlostního“ přístupu.

• Zdá se, že v ohnisku zájmu již není jen spravedlivé rozdělování vytvořeného bohatství, ale stále více také jeho tvorba. Snad nejvýstižněji to řekli Číňané, že >>balancují mezi rovností a efektivností<<. - Hospodářská demokracie je důležitým pilířem emancipace společně s otevřenou informační společností.