GLOBÁLNÍ PROBLÉMY

„Mys dobré naděje“

Svět dnes potřebuje především naději, že je možné řešit všechny akutní globální problémy. Mezi nejvážnější patří následující:

• Populační růst v rozvojových zemích a nadměrná spotřeba energie a surovin v rozvinutých zemích.

• Nerovnoměrné a nespravedlivé rozdělení bohatství, které vede k eskalaci napětí v rozvojových zemích a k napětí mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi.

• Poškozování životního prostředí, které zahrnuje ztrátu biodiverzity, včetně kulturní diversity, odlesňování, desertifikaci, nedostatek vody, degradaci půdy, znečištění atmosféry a klimatické změny.

• Násilí ve světě, včetně hrozeb regionálního nukleárního konfliktu, terorismus, organizovaný zločin, pohrdání lidskými právy, militantní náboženský fanatismus a národnostní a etnická nesnášenlivost.

• Neefektivnost nadnárodních politických a ekonomických nástrojů a institucí.

Kořeny globální krize

Spotřeba přírodních zdrojů a energie roste nyní exponenciálně. A exponenciální růst v sobě skrývá velké nebezpečí. Například spotřeba energie stoupá v posledních šedesáti letech o 3-4 procenta ročně. Doba zdvojnásobení spotřeby energie je tedy 17 – 23 let. Exponenciální růst je v prostorově ohraničeném systému (jakým planeta Země je ) z dlouhodobého hlediska neudržitelný.

Populační problémy

Dnes žijí na Zemi 6,3 miliardy lidí.V rozvojových zemích, to znamená v zemích chudých, neindustrializovaných, žije přes osmdesát procent světové populace. Nejsilnější populační ročníky jsou dnes ty nejmladší, lidstvo je mladé. Pokud se nepodaří zastavit exponenciální růst, stává se počet lidí pro budoucnost časovanou bombou.

Cesty zvládnutí demografické hrozby spočívají v zavedení zdravotní péče spojené s nadějí na přežití dětí, emancipace a vzdělání žen, znalost a užívání antikoncepce, plánované rodičovství a ve výsledku „zdravé sexuální chování“.

Osvědčeným demokratickým způsobem, který vede k omezení růstu populace, je ekonomický rozvoj.

S počtem obyvatel na Zemi je spojována také otázka potravinové zabezpečenosti. Uživí planeta lidstvo? Zatím je potravin dost, jsou však zoufale nerovnoměrně produkovány a distribuovány.

Od padesátých let jsme byli schopni zvyšovat potravinovou produkci díky mechanizaci, chemizaci, genetickému šlechtění odrůd. Říkalo se tomu „zelená revoluce“, a potravin opravdu třicet let přibývalo rychleji než lidí na Zemi. To však nemůže jít do nekonečna. Spotřeba pesticidů se od padesátých do poloviny osmdesátých let zvýšila dvaatřicetkrát, spotřeba umělých hnojiv devětkrát, ploch zavlažovaných polí dvakrát.

To už zopakovat nepůjde. Jednak je to energeticky nesmírně náročné. A i kdybychom dnes do půdy sypali více a více pesticidů nebo umělých hnojiv, výnosy se podstatně nezvýší. Půda je již chemicky promořená.

Nerovnoměrné rozdělení bohatství

Pětina světové populace spotřebovává osmdesát procent nerostných zdrojů, devadesát procent energetických zdrojů a produkuje podobné množství odpadů.

Tři pětiny světové populace v 61 nejchudších zemích získávají jen šest procent světového příjmu, to je méně než dva dolary za den.

450 lidí vlastní dohromady jmění, které je stejné jako jmění čtyřiceti pěti procent populace s nízkými příjmy.

Pokud 450 světových miliardářů (v amerických dolarech) vlastní stejný majetek jako tři miliardy lidí žijících v chudobě, děje se něco špatně.

Rozdíly mezi bohatými a chudými se propastně zvětšují a vzniká napětí, které hrozí, že uvrhne celé regiony do chaosu a násilí.

Globální bezpečnost

Klíčovým pojmem pro prosazování míru na Zemi je bezpečnost. Ta už zdaleka není chápána pouze ve vojenském smyslu, ale spíše jde o složité proplétání ekonomických, sociálních, politických, vojenských, ale také environmentálních aspektů.

Levnější a účinnější než řešení důsledků je prevence. Platí to jak v oblasti bezpečnosti, tak

v oblasti životního prostředí, respektive environmentální bezpečnosti (environmental security).

Politický systém

Parlamentní demokracie zabraňuje monopolu moci, což je nesmírně důležité. Zároveň však není zcela imunní vůči potenciálnímu zneužití zmanipulovaným davem a existuje tu také riziko zneužívání moci menšinami specialistů, profesionálních politiků, majících do jisté míry monopolizovaný přístup k informacím a monopolizované právo rozhodovat. Jedním z možných přístupů, jak toto nebezpečí eliminovat, je participativní (účastnická) demokracie. Jedná se o způsob vlády, kdy veřejnost v jednotlivých případech rozhoduje (nebo se alespoň na rozhodování podílí) sama. Účast na rozhodování byla dříve problematická proto, že nebylo možné zajistit fyzickou přítomnost občanů na určitém místě v daný čas. To však přestává platit díky ohromnému rozvoji telekomunikací a počítačových sítí.

Dnes je technicky možné, aby se obyvatelé města, regionu, státu a případně i nadnárodních uskupení zúčastnili prostřednictvím komunikačních prostředků jednání a rozhodování o problémech, které se jich dotýkají. Rozvoj telekomunikací a vstup společnosti do informačního (postindustriálního) věku tedy umožňují a podporují rozvoj participativní demokracie.“