Lidé pro lid

GLOBÁLNÍ PARTNERSTVÍ PRO ROZVOJ (GPR)

Většina rozvojových zemí nemá tradici podnikání a industriálního vývoje. Proto úsilí o rozvoj bude muset být mnohem větší a komplexnější, než tomu bylo v případě Marshallova plánu, proto se novému projektu rozvojové pomoci říká „Globální partnerství pro rozvoj“.

Mezi projekty s nejlepším poměrem „nákladů a výnosů“ patří mezinárodní kulturní, vzdělávací a vědecké výměny, přístup k informačním technologiím, zvláště internetu, a imunizační programy.

Politické překážky se týkají donorských zemí, zatímco institucionální překážky se týkají mezinárodních organizací, jako je OSN, a také zemí přijímajících pomoc. Další bariérou je nedostatek infrastruktury.

Klíčové předpoklady pro úspěšnou implementaci GPR představují především:

• respektování lidských práv a mezinárodního práva v zemích příjemce pomoci;

• projekty, které jsou dostatečně dlouhodobé a intenzívní, aby přispěly k podstatné změně.

Jaké jsou hlavní motivace Globálního partnerství pro rozvoj

Hrozí nebezpečí, že země rozvinutého Severu se stanou „ghettem bohatých“.

Pokud lidé v chudých regionech nemají naději na lepší budoucnost ve vlastní zemi, velké migrační vlny zaplaví okolní země. To bude umocněno růstem tzv. ekologických uprchlíků, zejména v důsledku klimatických změn a zvýšení hladiny oceánů. Proto je v zájmu naší vlastní bezpečnosti využít znalosti a technologie k tomu, abychom napomohli prosperitě i v ostatních zemích světa dříve, než se lidé v těchto zemích stanou uprchlíky a sociálními případy v západních zemích.

GPR je zisková investice do naší společné budoucnosti. Je to příklad tzv. „win-win“ strategie (strategie, kde každý získá).

Jaké jsou hlavní cíle Globálního partnerství pro rozvoj

Jedním z klíčových cílů rozvojové pomoci, a zároveň předpokladem pro začlenění země do Globálního partnerství pro rozvoj, je vybudování efektivního a spolehlivého statistického úřadu, který by poskytoval aktuální a věrohodná data, jež by byla kompatibilní se světovými databázemi (Světová banka, UNDP).

Jaké jsou předpoklady pro úspěšnou implementaci Globálního partnerství pro rozvoj

Dnes potřebují rozvojové země investice do vzdělání a školené lidi, aby zvýšily lidský kapitál.

Pouze země s rozvinutým systémem dobrého vládnutí a zdravou sociálně-ekonomickou politikou jsou schopny efektivně využít přicházející finanční zdroje.

Projekty GPR by měly být založeny více na kontraktech a vzájemné spolupráci a závislosti, než na rozvojové pomoci.

Finanční prostředky, které bude projekt GPR schopen získat, nebudou pravděpodobně dostatečné k tomu, aby mohl být implementován celosvětově najednou. Proto bude nejspíše muset být zpočátku vybráno několik zemí, kde se projekt rozběhne jako první. V průběhu času by se tyto první země měly stát „katalyzátorem změny“. To znamená, že by se měly postupně transformovat z příjemce pomoci na „vynořujícího se dárce pomoci“.

Jak by mělo být Globální partnerství pro rozvoj implementováno

Tyto sociální a kulturní změny jsou dlouhodobým úkolem a mohou trvat snad dvě generace, tedy asi čtyřicet let.

Financování rozvoje

Podle odhadů OSN by poskytnutí přístřeší, pitné vody a alespoň jednoho jídla denně pro dvě miliardy lidí, jejichž denní příjem je menší než jeden dolar, stálo přibližně 13 miliard dolarů ročně.

Dětský fond OSN (UNICEF) odhaduje, že zajištění základního vzdělání pro všechny by stálo asi sedm miliard dolarů ročně po dobu alespoň deseti let. Pro srovnání, je to částka, kterou každý rok Američané utratí za kosmetiku nebo Evropané za zmrzlinu.

Mark Hergsgaard (43) cituje Jeremy Leggetta, když tvrdí: „Cena za záchranu dvou třetin Amazonského pralesa je tři miliardy dolarů, podle odhadů z roku 1989. Zrušte výrobu šesti bombardérů „Stealth“, a máte stejnou částku.“

Světová banka odhaduje, že splnění rozvojových cílů do roku 2015 bude vyžadovat asi padesát miliard dolarů. Další tři až čtyři miliardy dolarů by byly třeba ročně na humanitární pomoc a dvacet miliard dolarů na péči o globální společné zdroje (na rozdíl od pěti miliard dolarů ročně vyčleňovaných dnes).

Prevence je vždy efektivnější a levnější než náprava škod.

Existuje řada příkladů možného financování Globálního partnerství pro rozvoj (zrušení dluhu rozvojových zemí, Tobinova daň, rozvojová pomoc, poplatky Mezinárodnímu měnovému fondu, globální daň, poplatky za užívání společného dědictví, snížení výdajů na zbrojení, zrušení environmentálně škodlivých dotací atd.). Schází však zatím kolektivní vůle využít těchto prostředků k dobrým cílům.

V počátku by mělo pravděpodobně GPR jen omezený počet pilotních projektů a hospodařilo by s omezenými zdroji. Cílem těchto několika prvních let by bylo naučit se využívat prostředky efektivně pro koordinovanou a účinnou akci. „Velké peníze“ by mohly přijít později, snad z budoucí globální daně, Tobinovy daně nebo z jiného finančního zdroje.

Historie má příklady úspěšných projektů

Lidstvo může dosáhnout velkého pokroku, když se soustředí na konkrétní a jasný cíl (a to se netýká jen technologie).

Řada příkladů ukazuje, že národy či lidstvo jako celek je schopno odvážných vizí a je v našich silách realizovat smělé projekty. Bohužel, někdy schází politická vůle a prozíravost. Dnes čelíme akutním výzvám – především boji s chudobou a ochraně přírodních zdrojů Země.

Soutěž o politický vliv by se v dobrém smyslu mohla stát katalyzátorem pro „závod“ – úsilí o záchranu Země.

Podpora počítačové gramotnosti a užívání Internetu v rozvojových zemích

Internet je velkou výzvou pro oblast vzdělání. Může zpřístupnit informace i vzdělání mnoha lidem v rozvojových zemích. Nicméně má v sobě také potenciální nebezpečí zvýšení propasti mezi chudými a bohatými částmi světa.“

Japonsko mělo v úmyslu zásobovat masivně rozvojový svět svými počítači v rámci rozvojové pomoci. Taková pomoc ale může být kontraproduktivní pro lidi, kteří jsou negramotní a nemají zkušenost ani s telefonem. Proto na summitu představitelů G8 v Okinawě Japonci nabídli, že vynaloží 15 miliard dolarů na výcvik počítačových expertů (v průběhu pěti let), kteří budou učit obyvatele rozvojových zemí využívat počítače a Internet.

V rozvojových zemích je však problémem také infrastruktura.

Vytváření spravedlivých podmínek pro šíření Internetu v rozvojových zemích vyžaduje obtížná politická vyjednávání. Nejlepší metodou může být „metoda cukru a biče“. S některými nedemokratickými zeměmi dohoda v blízké budoucnosti nebude možná, proto bude muset být přijata „vícerychlostní struktura“ šíření internetové gramotnosti.

Je nezbytné mít k dispozici prvotřídní profesionální vyjednavače v rámci Globálního partnerství pro rozvoj.