VÝTAH 2
VÝTAH 2
Prostřednictvím moderních informačních technologií dochází k rozvoji zájmových skupin a komunit schopných ovlivňovat politiku bez zprostředkování, např. pomocí (virtuálních) shromáždění svolávaných v častých a pravidelných intervalech, referend a kolektivních hlasování, rozvíjením systému participační demokracie, vytvořením instituce osobní demokratické diskuse s významným vlivem na veřejný život.
Těžiště funkcí státu se přesouvá od přímé represe k nepřímé regulaci, až by nakonec došlo k rozpuštění politické sféry ve sféře občanské.
Nelze opustit také tradiční principy levice spojené se solidaritou privilegovanějších (z různých hledisek, zejména z hlediska sociálně ekonomického) vrstev společnosti s vrstvami méně privilegovanými, zdravých s nemocnými a handicapovanými, s mezigenerační solidaritou.
Jakákoliv opatření je nutno používat citlivě s ohledem na výsledný efekt pro ekonomiku a společnost jakožto celek.
V současnosti se stále více potýkáme s velice sporným kvantitativním růstem, bez kvalitativního růstu a nové kvality výrobních sil územní a hmotné limity nemají řešení.
Jako nadstavbu nad čistě tržními vztahy za socialismu bude nezbytné rozvíjet demokraticky konstruované potřeby a preference lidí.
Postmoderní člověk má povědomí o současných světových problémech a má povědomí o perspektivách budoucnosti. Pramení z toho víra v rozvoj takových zprostředkujících společenských mechanismů, které dovolí oscilací během každodenního střetávání názorů nacházet pravé potřeby lidstva.
K tomu, aby byl egoismus prestižní spotřeby a soukromovlastnického zisku překonán musí být stále kultivovaný jiný ekonomický a politický přístup a také společenské dopady egoismu musí být stále na očích.
Pozornost by se měla obrátit k utváření vědomí demokratické účasti na společném úsilí a k možnosti být odměněn příležitostí k osobnímu rozvoji a postupu.
Zmíněným novým ekonomickým a politickým postupem zajišťovaná rovnost bude z hlediska udržitelného života společnosti efektivnější než stimulování růstu.
Reflexí globální společnosti z pohledu levice je systém třetí cesty podle kterého se kapitalismus definitivně transformoval ve „znalostní ekonomiku“.
Třetí cesta A. Giddense uznává důležitou roli státu a zároveň povzbuzuje nový individualismus.
Politika třetí cesty se soustředí na následující priority: vzdělávání (hlavní faktor důležitý pro rozvoj lidských zdrojů), ekonomické pobídky, kulturu podnikání, flexibilitu, pohyb a kultivaci sociálního kapitálu.
Třetí cesta propaguje rovnováhu všech institucí a oceňuje civilizující vliv občanských sdružení. Podporuje kreativitu, podnikavého ducha v oblasti společenských a občanských záležitostí i v ekonomické sféře.
Lidský (a společenský) kapitál se stává klíčem k ekonomickému úspěchu.
Třetí cesta zdůrazňuje aktivní roli vlády, která by se měla snažit vytvořit ekonomicky stabilní prostředí. Vláda by měla být vnímavá k dopadům globalizace a cíleně pracovat na rozšiřování hranic národního státu.
Odbory se musí aktivně zasazovat o zaměstnanost a podporovat vzdělávací programy, aby zaměstnanci mohli vytvářet soukromá obchodní seskupení.
Dobrovolnické organizace uvádějí do pohybu geniální mechanismus akumulace sociálního kapitálu. Organizace třetího sektoru lze také výhodně kombinovat s podnikáním a tím posílit sociální programy.
Sociální poptávka se považuje za zdroj nových nápadů, technologií a dlouhodobých investic.
Množství politických přístupů je možné nazvat radikálním přesahem levicově-pravicového rozdělení. Jde jim o podporu v řešení problematiky vzdělávání, sociální reformy, ekonomiky, ekologie a kontroly kriminality jdoucí napříč třídní příslušností.
Schopnost tzv. sociálních fór shodnout se na projektu je zatím malá, mobilizují však síly, které jsou neutrální vůči tradičnímu pojetí pravice a levice. Nejde jim jen o spojení ekonomie času se sociální solidaritou, řeší i nový problém ekonomie prostoru a ekonomie hmoty.
Kreativní seberealizace a svobodné jednání se stává zejména pro novou avantgardu atraktivní hodnotou. Předpokládá to i jiné způsoby názorového sjednocování, toleranci k jinakosti a k odlišným názorům, jejichž šíření je stejně s ohledem na možnosti informační infrastruktury volné.
Vznik socialismu nemůže být jednorázovým procesem, musí proběhnout dlouhý proces nazrávání jeho bezprostředních předpokladů ve vzájemné podmíněnosti evoluce a revoluce.
Nalezení shody v podstatných bodech programu levice je stále na pořadu dne.
Také náboženství jako duchovní rozměr života a nedílná součást kultury neztratí za socialismu své opodstatnění. Kultivující vliv víry a její vliv na pěstování mravního vědomí bude náležitě doceněn.
Největším problémem bude „zvládnout novou etiku“, bez které nevytvoříme předpoklady k trvalému a dlouhodobému globálnímu řešení. V této etice nemůže být největší ctností schopnost akumulovat a nahrabat pro sebe co nejvíce, ale schopnost dát, poskytovat, sdílet.
Z existujících hrozeb rychlé globální smrti lidstva nabývá přinejmenším ekologická a populační hrozba zcela reálné obrysy.
Postupné překročení tzv. globálního, celoplanetárního prahu nenapravitelných škod radikálně sníží kvalitu života a může vyústit až v neodvratný konec lidstva na Zemi.
Je zřejmé, že v podmínkách soukromovlastnické tržní ekonomiky je prosazení trvale udržitelného rozvoje nereálné: „můžete mít buď kapitalizmus, nebo obyvatelnou planetu. Jedno nebo druhé, nemůžete mít obojí“ (Robert Newmann).
Na řešení globálních problémů se musí podílet celé lidstvo. Nezbývá než aplikovat „demokratický diktát“, který si musí poradit s obtížemi spojenými s hledáním receptů, nástroji přinucení či nesouladem se ziskovou orientací. Lidi je třeba přesvědčit a do řešení je zapojit. Samotná „osvěta“ nestačí.
Státní a mezinárodní zásahy v tomto kontextu nemohou být chápány pouze jako korekce tržních selhání, ale celkově systémově jako omezování přirozené expanze trhů.
Závažnost situace je o to horší, že mnohé nezvratné přírodní procesy již byly nastartovány a přesto k opuštění stereotypů chování chybí stále motivace a k prosazení těch řešení, která již existují, chybí politická vůle. Je často ovládána krátkodobými individuálními zájmy.
Častým problémem je tzv. „únava z informovanosti“.
Potřebujeme vytvořit takový obraz trvale udržitelného života pro vyspělé i rozvojové země, ve kterém se rovnoměrněji rozdělí materiální blahobyt, což se neobejde bez změn konzumních vzorů chování v bohatých částech světa.
Prevence je nejosvědčenější způsob ochrany přírody a při spočítání všech mnohdy nevratných a nevyčíslitelných škod z činností člověka také nejlevnější - je třeba jednat dříve, než nastanou nezvratné komplikace.
Ve výše zmíněném duchu prevence je třeba od samého začátku postihnout aktivity těch „co škodí“ – jednou z cest je zavedení zelených daní, kdy se daňová zátěž přesune na energii, odpad a dopravu.
Současný ekonomický systém bývá považován za značně nestabilní a neefektivní s řadou asymetrií i rizik (např. díky pohybům spekulativního a rizikového kapitálu či nerovnováhám světového obchodu).
Otázka, kdo do budoucna ohlídá korporace, se zde ukazuje být jako klíčová. Národní stát zde nemá, podle řady autorů, příliš velkou šanci, což vyvolává potřebu rozvoje nadnárodní politické integrace i regulačních rámců a mechanizmů.
Polarizace na chudé a bohaté i tlak na přírodní zdroje činí současný model globalizace neudržitelným. Mnozí nejen zde varují před globální nerovnováhou mezi prací a kapitálem, která je již dlouhodoběji podstatně vychýlená k dominanci kapitálu, s řadou sociálních, politických aj. konsekvencí.
Naznačené vede k oslabování sociální soudržnosti a solidarity, k chudnutí, marginalizaci či nedobrovolnému vyloučení celých sociálních skupin. Zvláště těm méně mocným hrozí vyloučení, chudoba, ztráta ekonomických práv, ekologická degradace a rozšíření násilí.
Důležitým znakem celkové globalizace je silná ambivalentnost (kdy identický jev může být současně hodnocen pozitivně i negativně, a to i u téhož jedince či sociální skupiny).
Od roku 1998 se hovoří o deglobalizaci (návratu k vyváženým lokálním ekonomikám), která se stala závažným tématem pro některé asijské či africké státy (Filipíny aj.).
Globalizace je vztahována k ideám rozvoje a zisku, deglobalizace staví na sociálním smíru a stabilitě.
Významně se liší antiglobalismus (ten proti globálnímu universalismu staví kulturní a jiné rozdíly) od alterglobalismu (ten chce objektivní globalizaci a integraci dát humánnější obsah).
Vztahům supervelmocenské dominance je nutno čelit prosazováním rovnějších vztahů států a jejich seskupení, ale také formováním nadnárodní demokracie a nadnárodní občanské společnosti.
Jde o radikálně odlišnou globalizaci kooperativní, opírající se o koncepci globálního etického uvědomění a odpovědnosti, pozadí by mělo být vytvářeno na základě ekologického dozoru či vývoje participativní, demokratické kultury.
Řídící mechanismy celosvětové ekonomiky, které existují v současné době, jsou výrazně nakloněné bohatším státům, což vyvolává napětí.
Přestože je problematika globální ekonomické správy a regulace moci nadnárodních společností extrémně složitá, měli bychom se k ní postavit čelem.
Objevil se spor, zda zesvětovění civilizace jde tradiční cestou hierarchie hlavních imperií nebo zda se mimo formální politické instituce prosadí vliv nehierarchických sítí využívajících spojení v kyberprostoru a dalších rozptýlených zdrojů moci.
Potenciálem v globální éře je širší dohled celosvětové komunity na státy, stejně jako na nadnárodní společnosti.
Výzvou pro každou vládu je vytvořit svět, kde se i velmoci budou muset řídit mezinárodním právem.
Vytvoření demokratických institucí, které by přesahovaly stát, není utopií. Dokladem takového nového přístupu je příklad Evropské unie. Podle jejího vzoru lze vytvořit základ regionálních parlamentů a tyto instituce by pak mohly vysílat své delegáty do reformované OSN.
„Globální rada moudrých“ a systém globálně regulačních institucí jsou jednou z možných odpovědí na požadavek „skutečně vědecky řízené společnosti“, kdy proti globálním změnám je nutné postavit globální mechanizmy moci, včetně adekvátních institucí a donucovacích mechanizmů.
Přijetí všech zemí je jediný možný postup, neboť komunikace v celoplanetární síti dává široké možnosti v první fázi pojmenovat problémy, pak o nich hovořit a následně navrhovat „virtuální řešení“, která budeme „připraveni“ v nové celoplanetární síťové demokracii realizovat.