B. VÝTAH 1
B. VÝTAH 1
Za všemi úspěchy i prohrami marxismu stojí jeho teorie. Měla rozhodující úlohu při socialistické revoluci, její nedostatky měly lví podíl na historické prohře „reálného socialismu“.
Zakladatelé marxismu za základ své teorie pro praxi považovali dialektiku, a tak by tomu mělo být i v současnosti. Historický vývoj ukázal, že dialektika života je ještě daleko plastičtější než se před 150 lety zdálo. Dnes, po historických zkušenostech, kdy radikální levice ve výsledku doplatila na všechna zjednodušení v teorii i praxi hnutí, je nadmíru jasné, že právě dialektika musí být očima moderního marxismu. Bez nich jen těžko „uvidí“ všechny složitosti vývoje současné i budoucí společnosti.
Soukromé vlastnictví – společenské vlastnictví, práce konkrétní a abstraktní potažmo práce jednotlivce a celku, egoismus a altruismus, práce jako životní nutnost a životní potřeba, rovnost a nerovnost, tržní a plánovaná ekonomika – všechny tyto stěžejní kategorie marxismu teprve v dialektickém pojetí dokáží vysvětlit a měnit náš současný svět.
I samotná dialektika si zasluhuje rozvoj na základě nových poznatků přírodních a společenských věd. Zcela zásadní význam má pro teorii a praxi nově posouzený dialektický vztah informace-vědomí a hmoty. Tyto dvě kategorie tvoří velmi silný dialektický vztah od počátku světa dodnes, rozvíjejí se vedle sebe a přes sebe navzájem, výsledkem jejich vzájemného působení je všechen život na Zemi.
V duchu dialektického pojetí hovoříme o vytváření podmínek pro harmonický, vyrovnaný vývoj individua a celku, potažmo o pólech egoismu a altruismu. Tímto způsobem dochází k prolnutí individuálního a obecného: jedinec závisí na obecném (společnosti) a zároveň obecné (společnost) závisí na jedinci.
Egoistické orientace je nutno kultivovat vnímáním širších skupinových a společenských vazeb. Tou nejdůležitější věcí pluralismu není možnost individuální volby, stejně důležité je, aby kultura a skupina měla jednotlivci co nabídnout (Anthony Giddens), aby se mohl seberealizovat.
Globalizace přináší nový styl individualismu, který však nevylučuje možnost spolupráce, naopak– možnou kooperaci, na rozdíl od budování hierarchických sítí, velmi pozitivně stimuluje (Anthony Giddens).
Praxe potvrzuje dialektiku „ individua a celku“ také v Dánsku, kde ekonomika spočívá na drobném nebo středně velkém podnikání, ve kterém se snoubí tvrdá hospodářská soutěž se vzájemnou provázaností. Tento stav vyplývá z politické a podnikové atmosféry, která podporuje spolupráci a zároveň maximalizuje soutěživost.
Praktickým projevem dialektiky „individua a celku“, zvýrazněným otevřeností informačních společností, je „druhá vlna demokratizace“ nebo jinak řečeno „demokratizace demokracie“.
Václav Bělohradský definuje formuli „deliberativní demokracie“ jako označující v politické vědě demokracii, která usiluje o zasazení procesu rozhodování do co nejotevřenějšího veřejného prostoru, v němž rozdíl odborník – neodborník, politik – nepolitik, vlastník – nevlastník, straník – nestraník, manažer – zaměstnanec je stále a masově překračován.
Z aplikace „deliberativní demokracie“ vyplývají tři body „nového programu“, jejichž platnost je universální napříč všemi politickými směry, jsou schopné kultivovat jak levici tak pravici: rozhodnutí, která se formují v takové společnosti, jsou racionálnější (více hledisek a informací), legitimnější (větší reprezentativnost) a zvyšují kvalitu společnosti (účast na rozhodování vychovává) (Václav Bělohradský).
Dialektika práce životní nutnost – životní potřeba povede k dialektickému překonání nerovnosti. Nerovnost ve spotřebě již nebude pociťována jako nerovnost, neboť důležitější hodnotou bude seberealizace a tvořivá práce.
Vztah kategorií soukromé vlastnictví – společenské vlastnictví je potřeba pojímat dialekticky.
Historie nás poučila, že pouhá holá negace soukromého vlastnictví automaticky k přednostem či vítězství společenského vlastnictví nevede.
Dialektická povaha dvojího charakteru práce - konkrétní a abstraktní, potažmo dialektický rozpor a jednota jednotlivce a celku ve společnosti způsobují, že společenský produkt (tedy i nadprodukt a v konečné fázi zisk) je vytvořen prací všech jednotlivců a zároveň je výsledkem práce celé společnosti.
Síť velmi komplexních vztahů využívající předností informační společnosti založených na „demokratizaci demokracie“ a na „deliberativní demokracii“ bude obsluhovat společnost včetně rozhodování o tom, co je ve společenském zájmu a promítání tohoto rozhodování do cest vývoje hospodářského života.
Dialektická rozporuplnost je přítomna ať skrytě či zjevně ve všech oblastech socialistické ekonomiky.
Je jasné, že nám nejde o co nejvyšší výnosy, ale o komplexní síť vazeb a proto právě „stakeholderový model kapitalismu“ můžeme považovat za ideální způsob, jak zjemnit drsný tržní systém (Anthony Giddens). Zjemnění drsného tržního systému je relativní, neboť věříme, že základem informační společnosti bude otevřená soutěž myšlenek a přístupů, „produktivní napětí“ vycházející z atmosféry soutěže a spolupráce zároveň.
V duchu dialektiky budou vlastnické formy více společenského typu ty, které nabídnou vyšší spoluúčast jednotlivců.
Do zorného úhlu se dostává „zisk“jedince, překonává se kapitálový vztah. V dialektickém pojetí „všechen“ zisk jednotlivců tvoří zisk celé společnosti.
Radikální levice by nejen měla možnosti i hranice participace studovat co nejpozorněji (Miloslav Formánek), ale měla by ji přijmout za svou, neboť nic „lepšího“ dějiny 21. století připraveného pro další emancipaci člověka nemají.
Rozvinuté formy participace dávají šanci k překonání soukromovlastnického kapitálového vztahu dialektickým zespolečenštěním výroby.
Nelze rezignovat na prosazení takového modelu hospodářského systému, který povede ke změně hodnot. Jakkoli představa o tomto systému vznikne „za hranicemi ekonomiky“ musí být v této ekonomice aplikována. Víra ve změnu hodnot, která by ležela již za hranicemi ekonomiky, tedy mimo způsob hospodaření, patří k nejslabšímu článku programu a činnosti ekologických stran a hnutí. Jedinou správnou budoucností je požadavek změny hodnot vyplývající z přesvědčení, že jiný způsob výroby je možný. Logika řešení problému pak vede ke spolupráci zelených a radikální levice.
Cenným odkazem původního marxismu s jeho pojetím tříd je pro dnešek „tah na branku“ tj. definování hlavního cíle a vymezení „tříd“ a jejich zájmů ve vztahu k tomuto cíli. Takovým cílem cílů není dnes nic menšího než vítězství společenských vztahů s dominancí životních a pracovních hodnot, které souvisejí se zachováním existence lidí.
Radikální levice pochopila význam tržních mechanismů (zaplatila za to politickou porážkou), ale to neznamená, že dnes tyto tržní mechanismy ztotožňuje se soukromým kapitálem a korporacemi. Ztotožnění tržních mechanismů se soukromým kapitálem a korporacemi tak možná poněkud překvapivě představuje místo nejmenší shody mezi třetí cestou A. Giddense a radikální levicí (minimálně v pojmech této studie).
Novým pojetím „plánu“ může být ale také příprava výzvy pravicovému konsensu vypracováním obrazu, jak chápeme pokrok a dobrý život (Mitchel Cohen). Ten nemusí být založen na masové výrobě a masové akumulaci zboží.
Informační a komunikační technologie budou mít v relativně krátké době převratný vliv i na celý způsob práce, vzdělávání a život společnosti. Informační a komunikační technologie vytvářejí nový planetární obal - dimenzi virtuální reality a kyberprostoru, dochází k stlačení času a prostoru.
Vedle tradičních hierarchických systémů „staré ekonomiky“ se začaly objevovat sítě bez jasně vymezeného centra patřící k „network economy“.
Životní pole člověka v informační společnosti se rozšířilo až na planetární rozměr, dochází k sociální komunikaci napříč kulturami, náboženstvími, státy, rasami, kontinenty.
Nové formy chování v informační společnosti nastupují s takovou intenzitou, že se naplňují převážně uvnitř jedné - mladé generace, což vede až k vytváření generační propasti.
Nový typ technologií může vytvářet materiální základnu pro zrod globální občanské společnosti (resp. informační či tzv. znalostní společnosti) s vlivem taktéž na vývoj politiky, politického systému a ideologií, na vytváření nových nadnárodních globalizovaných (sociálních) prostorů apod.
Rozvoj přímé demokracie a informační demokracie povede k decentralizaci, ke stírání ostrých hranic mezi státem a nestátními organizačními útvary a ke stírání ostrých hranic mezi politickými stranami a občanskou společností.
Zastupitelská demokracie bude posílena kontrolovatelností a odvolatelností poslanců a také výše popsanou „demokratizací demokracie“ (tj. širokým výběrem budoucích poslanců, informační otevřeností, soutěží myšlenek a osobností).
Prvky demokracie a samosprávy budou rozvíjeny i v rámci výkonné moci státu, např. další demokratizací a debyrokratizací procesu rozhodování v orgánech státní správy a skutečnou kontrolovatelností a odvolatelností orgánů, jejich představitelů i aparátu.
Výraznou roli sehraje globalizující se síť občanských společností s efektivním systémem politické kontroly a odpovědnosti v tomto rámci.