ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JAKO GLOBÁLNÍ „META“ PROBLÉM
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JAKO GLOBÁLNÍ „META“ PROBLÉM
(23/s.19) Nenapravitelné škody na přírodě, které ve velkém vznikají jako vedlejší produkt tzv. honby za blíže nedefinovanou prosperitou, redukují biologickou rozmanitost planety Země. Případné překročení tzv. globálního, celoplanetárního prahu nenapravitelných škod by znamenalo neodvratný konec lidstva na Zemi, pokud by se lidé nezahubili ještě rychleji jinak. Je řada signálů, že se lidstvo k jeho překročení rychle přibližuje.
(16/s.5) Mnozí upozorňují, že lidstvo si nutnost změny uvědomí až za „bodem zlomu“, kdy již bude na řešení pozdě. Vlivem zděděných antropologických vlastností totiž lidé vždy žili „nadoraz“ a k opuštění stereotypů chování chybí motivace, nehledě na to, že mnohé nezvratné přírodní procesy již byly nastartovány. Predikovány jsou katastrofické scénáře, kdy Země sama obnoví rovnováhu systému. Dojde k překročení absorbční schopnosti ekosystémů a neobyvatelnosti části planety, kdy se sníží lidská populace natolik, aby již nemohla tolik „škodit“. (16/s.5)
(16/s.5) … znepokojující konsensus, že člověk (lidstvo) takové jako je dnes stěží přežije 21. století.
(16/s.5) Mnozí však konstatují, že lidstvo žije „tváří tvář zániku“. (tučně autor) Filosof M. Machovec (2002) upozornil, že dnes existuje přinejmenším pět hrozeb rychlé globální smrti lidstva: nukleární, ekologická, populační, epidemická a narkomanická hrozba.
(22/s.23) Toto je první skupina problémů, stará několik staletí, těžiště sociálních a ekonomických studií po mnoho generací. Mezitím se objevil nový soubor problémů jež může a patrně také ovlivní způsob řešení všech výše uvedených otázek. Jedním z nejvýznamnějších je výzva představovaná otázkami životního prostředí (a z toho odvozené další, jako otázka přírodních zdrojů a energie).
(22/s.23) Filozof Kenneth Boulding řekl, že když si někdo myslí, že v konečném světě nějaký proces se může vyvíjet exponenciálně bez omezení, musí být blázen, nebo ekonom. Robert Newmann napsal v The Guardian (2. února 2006), že „nemůže existovat smysluplná reakce na klimatické změny bez masivních společenských změn“ (kurzíva autor). Končí radikálním varováním: „můžete mít buď kapitalizmus, nebo obyvatelnou planetu. Jedno nebo druhé, nemůžete mít obojí“. (kurzíva autor) Řešení tohoto dilematu představuje „meta“ problém nad otázkami jež zaměstnávají dnes sociology a ekonomy, abych uvedl jen dvě nejrelevantnější disciplíny.
(16/s.5) Moderní přístupy využívají systémový přístup (tučně autor) (včetně teorie chaosu a jeho strukturace) a pojímají společnost jako dynamický otevřený systém, který je schopen seberegulace prostřednictvím vědomé činnosti. (tučně autor) Od momentu vzniku globálních problémů hovoří pouze o dvou možnostech lidské civilizace. O cestě uvědomělé regulace (kdy např. státní zásahy nejenom do ekonomiky nemohou být chápány pouze jako korekce tržních selhání, ale šířeji jako omezování přirozené expanze trhů) nebo jejím zániku a přenechání místa na planetě „rozumnějším“ druhům.
(16/s.5) Řešení stále existují, ale především chybí politická vůle, která je ovládána krátkodobými individuálními zájmy.
(16/s.5) Na řešení globálních problémů (tučně autor) se musí podílet celé lidstvo. Obecně je možné řešení nadiktovat nebo lidi přesvědčit a do řešení je zapojit. „Diktát“ je v demokratických podmínkách silně problematický, nehledě na obtíže spojené s hledáním receptů, nástroji přinucení či nesouladem se ziskovou orientací. Řešení v podobě „osvěty“ se také nejeví jako dostačující. Těžko se obyvatelé chudých zemí přesvědčují, aby se vzdali tradičního (a někdy jediného) způsobu obživy (např. pěstování drog) bez dostatečného a finančně náročného zabezpečení alternativy. Také obyvatelé bohatých zemí se pouze těžko vzdávají výdobytků civilizace v podobě osobního automobilu, klimatizace, cestování či luxusní spotřeby.
(7/s.29) … očekávaný a požadovaný rozvoj výrobních sil nemůže být prostým prodloužením jejich dřívějšího převážně objemového růstu, na rozdíl od minulosti se již zřetelně projevuje omezenost přírodních zdrojů zeměkoule. Další extenzivní vývoj výroby – charakteristický pro její industriální epochu doby Marxe i Lenina – by už v dohledné budoucnosti významně ohrozil samy existenční podmínky lidstva. Žádoucí směr rozvoje socialistických výrobních sil bude dosažitelný pouze novými prostředky vědy a techniky, které přináší vědecko-technická revoluce.
(3/s.5) Problémem je také jak rovnoměrněji rozdělit materiální blahobyt, aby to nevedlo k jeho extenzivnímu růstu při kopírování konzumních vzorů bohatého světa v rozvojových zemích.
(22/s.24)… - Levice ve vyspělých kapitalistických zemích se musí naučit myslet „holisticky“, tj. dívat se na celý ekosystém a hledat vzájemné vazby jeho jednotlivých částí. (Mitchel Cohen)
(22/s.24)… - Musíme hledat ekologickou dimenzi v každé otázce sociální spravedlnosti a poukazovat na ní v politickém boji. (Mitchel Cohen)
(22/s.23) V současné době Ch. Chase-Dunn, jeden z vedoucích teoretiků vývoje světového systému říká: „Já tvrdím, že socializmus nebo anarchizmus v jedné zemi, nebo v jednom společenství nebude fungovat velmi dlouho, a my musíme čelit nesnadným otázkám globálního řízení přímo, abychom se pohnuli k více humánní a rovnoprávní společnosti.“ (kurzíva autor)
(6/s.133) Ekologické problémy, kterým dnešní svět čelí, představují přinejmenším stejnou hrozbu jako ty, které má na svědomí globální nerovnost. Dnes už bychom ovšem nemuseli být takovými pesimisty jako před lety, kdy se mělo za to, že prosperující ekonomika a ekologické úsilí jsou dvě vzájemně neslučitelné záležitosti. Pokud se někdy v minulosti hovořilo o prosazování přísné ekologické politiky, obvykle to znamenalo totéž jako říci, že ekologická zlepšení půjdou na útratu podniků, které budou muset zvýšit ceny, což se promítne na jejich konkurenceschopnosti.
(6/s.134) Zdálo se, že průmysl a ekologické organizace nikdy nenajdou společnou řeč. Jestliže se k problému stavíme tímto způsobem, „z řešení enviromentální problematiky se stává něco jako hra na přetlačování. Zatímco jedna strana chce zpřísnit pravidla, druhá požaduje jejich zmírnění. A tak se rovnováha moci přiklání tu na jednu stranu a podruhé na druhou, podle toho, jaká je právě politická konstelace.
V dnešní době uvažujeme o ekologické problematice docela jinak. Není důvod, proč by ekologické smýšlení mělo stát v cestě produktivitě průmyslu. Ba naopak, jak dokládá množství příkladů, technologie šetrné k životnímu prostředí mohou pozvednout produkci základních zdrojů. (6/s.134)