VLASTNICTVÍ
VLASTNICTVÍ
(7/s.32) Skutečně zásadní, klíčovou změnu ekonomického systému je tedy třeba provést v oblasti vztahů vlastnických. Připomeňme, že zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků označil Marx s Engelsem v Manifestu komunistické strany za „shrnutí komunistické teorie v jedné větě“, za základní cíl proletářské revoluce, od něhož se odvíjí možnost dosáhnout všech cílů ostatních.
(3/s.2) V její ekonomice se prosazují přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví, ….
(3/s.3)- charakter zespolečenštění práce a výroby neumožňoval dostatečně efektivní využívání společenských zdrojů, zainteresovanost řídícího aparátu a růst participace pracujících, …
(2/s.60-61) V debatě o socialismu nelze obejít ústřední téma socialistického zespolečenštění výroby. Východiskem je pochopení, že obnovení perspektivy socialismu není v návratu k nepřiměřenému postátnění ekonomiky. Vlastnické formy více společenského typu by se měly prosazovat nejen při vlastnické pluralitě (klíčová teze programu KSČM), ale budou i pod vlivem individualizace práce spojené s procesem informatizace. S tím souvisí názor, že cílem není úplná likvidace soukromého vlastnictví a že existence soukromých vlastníků výrobních prostředků i kriterium zisku budou užitečné i za socialismu.
(3/s.6) Socialistická ekonomika přitom navazuje na dlouhodobě se prosazující dějinnou tendenci směřující k zespolečenštění výroby a práce. Základní změnou proto bude prosazování forem vlastnictví více společenského typu, ovšem v podmínkách vlastnické plurality. Současně s tím však probíhá i proces individualizace práce spojený s procesem informatizace.
(3/s.6) Společenský typ vlastnictví bude mít více funkčních forem a státní vlastnictví bude jen jednou z nich, a to formou nikoli nutně převažující.
(7/s.29) … se jediná forma společenského vlastnictví ukazuje být příliš hrubým a formálním nástrojem využívání jeho možností. Společenské vlastnictví musí hledat i další, účinnější formy.
(3/s.4) Dokonce i v oblasti vlastnictví lze v ekonomice kapitalismu nalézt formy a dokonce i subsystémy, které lze s úspěchem převzít. … V akciové a podílnické formě majetkové účasti, různých formách zaměstnanecké participace a samosprávy existují také organizačně-technické předpoklady využití v socialistické ekonomice a pro další rozvoj společenského vlastnictví.
(7/s.32) Společenské vlastnictví se opírá o tezi, že společenský produkt (tedy i nadprodukt a v konečné fázi zisk) je výsledkem práce celé společnosti a společnosti je také určen, o jeho tvorbě a užití by tedy také měla rozhodovat celá společnost, nikoli soukromí vlastníci výrobních prostředků. Ale kdo má rozhodovat jménem společnosti o tom, co je v společenském zájmu a promítat toto rozhodnutí do cest vývoje hospodářského života?
Konkrétní odpověď na tyto otázky bezpochyby nebude stejná pro všechny fáze socialistického vývoje společnosti. Logicky vzato, budou to vždy nejvyšší politické orgány socialistické společnosti, fungující v rámci určitého státního útvaru, které stanoví určité hospodářské, politické a sociální priority, svůj „vládní program“, který bude pravidelně po určité době přezkoumáván a obnovován. Obdobné programy budou mít nižší, regionální a municipální (komunální) orgány správy společnosti a další společenské a hospodářské subjekty.
(7/s.34) … Všechny tyto formy navenek spojují a tvoří z nich součásti socialistické ekonomiky tři základní vazby: plánování rozvoje socialistické ekonomiky, společenské přivlastňování nadproduktu a rozdělování nutného produktu podle pracovního kritéria.
(7/s.34) V oblasti rozdělování nutného produktu se z praktických důvodů zachová i za socialismu forma mzdy. Podstata mzdy již bude jiná – v systému společenského vlastnictví mzda není cenou pracovní síly, nýbrž podílem na národním důchodu, zprostředkovaným prací ve společenském sektoru. Výše tohoto podílu pro jednotlivce pak bude záviset jednak na celkové sumě, vyčleněné společenským podnikatelským subjektem k mzdovým účelům, jednak na konkrétní pracovní zásluze daného jednotlivce. Velikost této zásluhy – společenská užitečnost individuální práce, její kvalita a intenzita – se samočinně ověřuje prostřednictvím prodeje zboží, v němž je práce obsažena.
(3/s.7) Ziskové kriterium bude působit i za socialismu, ovšem nikoliv z úzkého hlediska zhodnocení kapitálu, ale ve spojení se zvyšováním kvality života ve firmě, regionu i celé společnosti (podle typu vlastnictví a míry tzv. ekonomické demokracie).
(7/s.32) Socialistické vlastnictví nevznikne podpisem znárodňovacích zákonů, ale až vybudováním celé soustavy ekonomických vztahů, prostřednictvím nichž se společenské vlastnictví realizuje.
(9/s.42) … Dnes se nám rýsuje nový poznatek - fakt, že sama politická aktivita na formování vědomí neprivilegovaných vrstev nestačí. Musí mít jako svou oporu určitou ekonomicko-vlastnickou aktivitu samotných příslušníků neprivilegovaných vrstev, kteří jsou jinak svým základním postavením právě z této aktivity vyloučeni, což má výše zmíněné negativní konsekvence v oblasti vědomí. Tuto aktivitu může v budoucnosti dodat masám příslušníků neprivilegovaných skupin jen rozvoj společenského vlastnického, zejména samosprávného sektoru a jako předstupeň k jeho vzniku, různé formy podílu na řízení v ekonomice i v nadstavbových sférách života společnosti. (tučně autor)
Odtud vyplývá další podtržení oprávněnosti projektu samosprávného vlastnického sektoru jako klíčové stránky vývoje k socialismu.
(6/s.150-151) Často se opakuje, že „shareholderový kapitalismus“, tak jak jej známe z USA nebo Velké Británie, není totéž co „stakeholderový kapitalismus“, který je typický pro ekonomiku států střední a severní Evropy nebo také Japonska.
(6/s.151) Srovnání, které provedu, je možná zjednodušené,ale přesto leccos osvětluje.
Podílový kapitalismus (shareholderový kapitalismus) je nejjednodušší verze kapitalismu, kde se management stará především o to, aby měli majitelé co nejvyšší výnosy. Pro kapitalismus kapitálových účastníků (stakeholderový kapitalismus) je charakteristické, že podíly na majetku podniků se rozděluje mezi množství různých jednotlivců a skupin. Rýnský akcionářský systém kombinuje korporativistickou koordinaci s tím, že zaměstnanci participují na rozhodování správních komisí.
(6/s.151) Neoliberálové si představují budoucnost kapitalismu celkem jednoduše: anglosaský model kapitalismu – shareholderový kapitalismus je předurčen k tomu, aby nakonec v Evropě a všude na světě převládnul nad všemi ostatními modely, jelikož představuje mnohem flexibilnější, zodpovědnější a adaptabilnější systém než systém stakeholderového kapitalismu. Na druhou stranu někteří zastánci tradiční levice preferují právě druhý model kapitalismu, který považují za ideální způsob, jak zjemnit drsný tržní systém. Je pro ně také daleko přijatelnější nežli korporativistický kapitalismus, který uznává práva zaměstnanců pouze symbolicky. Pokud stát samotný už není schopen uhlídat ekonomiku, potom v systému stakeholderového kapitalismu tuto roli zastávají státní instituce ve spojení s podnikatelskou sférou a odbory.
(6/s.151) Ani jedna z těchto perspektiv ovšem není univerzální. Byli bychom naivní, kdybychom se měli domnívat, že existuje nějaký ideální model kapitalismu, ke kterému směřují – nebo by snad měly směřovat – všechny společnosti.
(6/s.152) Zkrátka měli bychom se přestat zabývat myšlenkou, že existuje nějaký dokonalý model, ke kterému stát směřuje. Místo toho bychom se v globálním prostředí měli vždy snažit rozvíjet zásady korporátní odpovědnosti, jak jsme o tom hovořili na předešlých stránkách. Je celkem nepravděpodobné, že by angloamerický nebo evropský model kapitalismu zůstaly dlouhodobě nedotčené. Agresivnější verze podílnického kapitalismu riskují rozbití společenského a občanského rámce, které dohromady tvoří základ kapitalistické ekonomiky. To je také hlavní námitka, kterou vyčítá politika třetí cesty tržnímu fundamentalismu, který propagují neoliberálové. Druhý kapitalistický systém má i přes své zjevné přednosti také řadu nedostatků a omezení. Není schopný dostatečně pružně reagovat na změny, ke kterým dochází v dnešním světě. V podmínkách informační společnosti je obvykle vnímán jako nedemokratický, příliš uzavřený systém, ve kterém bují klientelismus. Rozhodují elity, jejichž členové jsou spolu propojeni neviditelnou sítí. Obyčejný člověk má pouze formální pravomoci. Banky půjčují na základě osobních přímluv, kartelové dohody jsou spíše pravidlem než výjimkou. I tak ale oba dva kapitalistické systémy (nebo spíš jejich varianty) budou fungovat i nadále. Bylo by však vhodné, aby byly obohaceny o zodpovědný přístup.
(1/s.4) To ovšem vyžaduje, aby občané kladli neustálý odpor obecné tendenci každé politické moci vyloučit z účasti na rozhodování ty, kdo nejsou „shareholders“ v obecném smyslu, to znamená že nemají dostatečné „legální oprávnění“ k podílu na rozhodování, jakým je například vlastnictví akcií. Jsou ale „stakeholders“ – to, co je v sázce v tom rozhodnutí, se jich přímo týká jako například ekologické důsledky určitých soukromých rozhodnutí.