ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ A REGULACE NEROVNOSTI VÝSLEDKŮ
ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ A REGULACE NEROVNOSTI VÝSLEDKŮ
(6/s.89) Současná levice by si měla osvojit dynamický a životaschopný postoj k rovnosti. V první řadě se musí zaměřit na rovnost příležitostí.
(6/s.57) … se politika třetí cesty soustřeďuje na to, jak vytvořit podmínky pro maximální rovnost příležitostí, ovšem za současné regulace nerovnosti výsledků
(6/s.92) Mělo by být jasné, že tolik zdůrazňovaná rovnost příležitostí předpokládá redistribuci bohatství a příjmů. Pro tuto úvahu existuje celá řada dobrých argumentů, ale dva z nich jsou naprosto zásadní. Zaprvé – víme, že rovnost příležitostí ve výsledku přináší nerovnost. Aby se zmírnila tato konečná nerovnost, nezbývá než použít dodatečnou redistribuci, která zajistí všem jedincům rovnou šanci na kvalitní život i bez ohledu na jejich rodinný původ. Pokud by nedošlo k oné dodatečné redistribuci, je velmi pravděpodobné, že rodina, která nemá výsledky, by vážně zúžila možnosti svých dětí. Druhým argumentem je fakt, že na světě budou vždy lidé, kterým se zkrátka moc nedaří. Ovšem ani jim by neměla být upírána šance na uspokojující život.
(6/s.88) Rovnost za každou cenu je utopickou představou staré levice… politické zápolení a soutěž o vedoucí pozici vždy vedou k mocenské nerovnosti a podnikatelská činnost pro změnu k ekonomické nerovnosti…
(6/s.101-102) Gosta Esping-Andersen se například takto vyjádřil o situaci ve Švédsku: „Je jedno, zda levicové nebo pravicové, všechny analýzy švédského modelu se vesměs shodují v tom, že extrémně rovnostářská struktura platů brání práci přesčas nebo zlepšování dovedností a zvyšování kvalifikace. Nejvyšší dosažitelný plat je prostě příliš nízký.“
(6/s.99) … Lidem by se neměla upírat možnost zbohatnout, protože tím je možné motivovat ty, kteří mají talent
(6/s.89) Ukazuje se, že pokud mají jedinci i skupiny možnost vybrat si život, jaký chtějí, rovnost příležitostí nakonec často plodí vysokou míru sociální a kulturní diverzity.
(6/s.90) … Zdůrazňuje také školu, ve které spatřuje hlavní nástroj, který pomáhá rozvíjet iniciativnost a odpovědnost a kde jedinec získává mnohem víc než jen odborné znalosti.
(6/s.91) Rovnost a nerovnost se tedy točí kolem seberealizace. Kromě společností, kde se lidem nedostává ani základních potřeb k přežití, totéž platí i o chudobě. Rozhodující však překvapivě není až tak úplně případná ekonomická deprivace, ale to, jak se tato deprivace odrazí na subjektivně zažívané kvalitě života, kterou vnímáme jako pocit spokojenosti.
Když se někdo rozhodne pro skromný život dobrovolně, je v úplně jiné situaci než ten, kdo snáší život v nedobrovolné chudobě donucen okolnostmi. Podobně je tomu i se životním cyklem. Pokud se ocitne v dočasné nouzi člověk, který má reálnou šanci se zase začas zmátořit, není to taková tragédie, jako žít v nouzi s vědomím, že je to napořád.
(6/s.112) Harvardský profesor David Ellwood … Zjistil, že americký (ale i evropský) sociální systém se stará pouze o to „kdo“, ale vůbec ho nezajímá „proč“.
(6/s.113-114) Lutz Leisering a Stephan Leibfried … Zdůrazňují, že na tyto strategie je třeba pohlížet komplexně, protože chudoba neznamená pouze nedostatek peněz. … „Zcela novým poznatkem je zjištění, … že chudoba má mnoho podob.“
(6/s. 114-115) Leisering a Leibfried popisují Německo jako společnost „typu 70:20:10“. Až na malé odchylky je tento poměr stejný ve všech ostatních průmylových zemích: 70 % populace nikdy nezažilo chudobu, 20 % s ní má anebo bude mít krátkodobou zkušenost a 10 % obyvatel žije v chudobě dlouhodobě.
(6/s. 114-115) Osvojit se životaschopný a dynamický postoj k nerovnosti znamená především, že přestaneme chudobu považovat za permanentní a definitivní stav. Měli bychom se pokusit minimalizovat situace, kdy chudoba vede k sociální exkluzi, anebo kdy je naopak sociální exkluze příčinou chudoby.
(6/s.90) … Zdůrazňuje také školu, ve které spatřuje hlavní nástroj, který pomáhá rozvíjet iniciativnost a odpovědnost a kde jedinec získává mnohem víc než jen odborné znalosti.
(6/s.100) … Ukázalo se, že vysoké daně z příjmu v praxi vedly k velkým daňovým únikům.
(6/s.100-101) Sociální demokraté by měli pochopit, že šroubováním daňové zátěže se většina problémů nevyřeší a že v některých situacím je dokonce výhodnější zvolit opačný postup. Snižování daní má značně pozitivní vliv na ekonomiku a zároveň přispívá ke zlepšení sociální spravedlnosti. Jestliže se toto opatření používá citlivě, dochází také ke stimulaci investic. Výsledkem je vyšší zisk i zvýšení čistých mezd, čímž se zvětší příliv daňových výnosů z celé ekonomiky.
(6/s.123) Sociální a ekonomická politika jsou spojené nádoby, a proto by sociální výdaje měly být nastaveny podle toho, jaký přináší výsledný efekt pro ekonomiku jakožto celek. To je také jedním z důvodů, proč je kladen takový důraz na politiku aktivní zaměstnanosti.
(6/s.103) Výzkum potvrdil, že míra zdanění spojená se sociálními transfery je důležitějším faktorem redistribuce, nežli stupeň progresivity u daně z příjmu.
(6/s.103) Vhodným postupem a současně i velkým tématem konceptu třetí cesty je pokusit se nastavit daňový základ tak, aby se odvíjel od politiky, jejímž cílem je vytvoření co nejvíce pracovních možností.
(6/s.105) Majetková daň a zvláště daň z dědictví by z programu rozhodně neměly být vypuštěny. Rovnost příležitostí není kompatibilní s neomezeným převáděním bohatství z generace na generaci.