VLASTNICTVÍ
VLASTNICTVÍ
*Kategorie vlastnictví má v programu radikální levice tradičně ústřední postavení (7/s.32) (2/s.60-61): „v její ekonomice se prosazují přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví“ (3/s.2). Právě vztah soukromé vlastnictví – společenské vlastnictví je potřeba pojímat dialekticky (podobně jako trh – plán). Historie nás poučila, že pouhá holá negace soukromého vlastnictví automaticky k přednostem či vítězství společenského vlastnictví nevede: „charakter zespolečenštění práce a výroby neumožňoval dostatečně efektivní využívání společenských zdrojů, zainteresovanost řídícího aparátu a růst participace pracujících“. (3/s.3), východiskem je pochopení, že obnovení perspektivy socialismu není v návratu k nepřiměřenému postátnění ekonomiky. (2/s.60-61)
V duchu dialektiky budou vlastnické formy více společenského typu ty, které nabídnou vyšší spoluúčast jednotlivců (viz (3/s.6) (7/s.29) (3/s.4) ) (do tohoto schématu zapadá i „vliv individualizace práce spojené s procesem informatizace“ (2/s.60-61) (3/s.6)). Vlastnická pluralita je vedlejším produktem, nikoliv hlavním cílem a je výrazem demokratického nenásilného přístupu k přerodu společnosti. (2/s.60-61) (3/s.6)
* Dialektická povaha dvojího charakteru práce - konkrétní a abstraktní, potažmo dialektický rozpor a jednota jednotlivce a celku ve společnosti způsobují, že „společenský produkt (tedy i nadprodukt a v konečné fázi zisk) je výsledkem práce celé společnosti“(7/s.32), ale zároveň i „součtem prací všech jednotlivců“. Síť velmi komplexních vztahů využívající předností informační společnosti založených na „demokratizaci demokracie“ a na „deliberativní demokracii“ (1/s.4) bude obsluhovat společnost včetně „rozhodování o tom, co je ve společenském zájmu a promítání tohoto rozhodování do cest vývoje hospodářského života.“ (7/s.32). Dialektická rozporuplnost je přítomna ať skrytě či zjevně ve všech oblastech socialistické ekonomiky. (7/s.34) (3/s.7)
„Socialistické vlastnictví nevznikne podpisem znárodňovacích zákonů, ale až vybudováním celé soustavy ekonomických vztahů, prostřednictvím nichž se společenské vlastnictví realizuje.“ (7/s.32)
„Dnes se nám rýsuje nový poznatek - fakt, že sama politická aktivita na formování vědomí neprivilegovaných vrstev nestačí. Musí mít jako svou oporu určitou ekonomicko-vlastnickou aktivitu samotných příslušníků neprivilegovaných vrstev, kteří jsou jinak svým základním postavením právě z této aktivity vyloučeni, což má výše zmíněné negativní konsekvence v oblasti vědomí. Tuto aktivitu může v budoucnosti dodat masám příslušníků neprivilegovaných skupin jen rozvoj společenského vlastnického, zejména samosprávného sektoru a jako předstupeň k jeho vzniku, různé formy podílu na řízení v ekonomice i v nadstavbových sférách života společnosti.“ (9/s.42)
*Často hovoříme o „shareholderovém kapitalismu“ a o „stakeholderovém kapitalismu“ (6/s.150-151). „Podílový kapitalismus (shareholderový kapitalismus) je nejjednodušší verze kapitalismu, kde se management stará především o to, aby měli majitelé co nejvyšší výnosy. Pro kapitalismus kapitálových účastníků (stakeholderový kapitalismus) je charakteristické, že podíly na majetku podniků se rozdělují mezi množství různých jednotlivců a skupin.“ (6/s.151) Je jasné, že nám nejde o co nejvyšší výnosy, ale o komplexní síť vazeb a proto „právě druhý model kapitalismu můžeme považovat za ideální způsob, jak zjemnit drsný tržní systém“. (6/s.151) Zjemnění drsného tržního systému je relativní, neboť věříme, že základem informační společnosti bude otevřená soutěž myšlenek a přístupů, „produktivní napětí“ vycházející z atmosféry soutěže a spolupráce zároveň. Nebezpečím podle A. Giddense je „…nedemokratický, příliš uzavřený systém, ve kterém bují klientelismus. Rozhodují elity, jejichž členové jsou spolu propojeni neviditelnou sítí. Obyčejný člověk má pouze formální pravomoci. Banky půjčují na základě osobních přímluv, kartelové dohody jsou spíše pravidlem než výjimkou.“ (6/s.152) A. Giddens nevěří v ideální model kapitalismu, ke kterému směřují všechny společnosti (6/s.151), považuje za vhodné obohatit systémy o zodpovědný přístup. (6/s.152)
„To ovšem vyžaduje, aby občané kladli neustálý odpor obecné tendenci každé politické moci vyloučit z účasti na rozhodování ty, kdo nejsou „shareholders“ v obecném smyslu, to znamená že nemají dostatečné „legální oprávnění“ k podílu na rozhodování, jakým je například vlastnictví akcií. Jsou ale „stakeholders“ – to, co je v sázce v tom rozhodnutí, se jich přímo týká jako například ekologické důsledky určitých soukromých rozhodnutí.“ (1/s.4)