Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naděje ve formě „nerůstové“ ekonomiky podle Ezry Mishana

1. 7. 2011

 

Naděje ve formě „nerůstové“ ekonomiky podle Ezry Mishana

Máme-li však skutečný zájem o blaho a charakter společnosti, nebudeme ochotni se spokojit s tímto omezením svého soudu – nebudeme ochotni přijmout stanovisko, že plynulý chod trhů a úroveň výroby a její rozdělení jsou jedinými kritérii, která mají být respektována.


 

Nikdo snad nepochybuje o tom, že bohatší a ekonomicky výkonnější společnost může být zároveň společností méně zdravou, méně poctivou, méně bezpečnou a méně spokojenou. (s. 30)

Jinými slovy, současným cílem ochránce životního prostředí není „nerůstová“ ekonomika jako taková, tím méně recese v růstové ekonomice. Jde o to přesvědčit širokou veřejnost, aby přijala ustálenou ekonomiku jako žádoucí normu politiky společnosti. Obecněji řečeno, jde o to podporovat ve veřejnosti vědomí rozsahu krize ohrožující lidstvo, přesvědčit lidi, aby opustili víru v tradiční ekonomická kritéria a aby namísto toho od základů nově uvažovali o různých činitelích, které zvyšují kvalitu života (s.81). (!!!!!)


 

Síly technického a ekonomického růstu se asi nezastaví, ať o nich budeme diskutovat jakkoliv. A ti z nás, kteří se touto otázkou pečlivě zabývají, musí s rezignací přijmout perspektivu budoucnosti, které by se raději vyhnuli. (s. 186)

Věříme-li však na druhé straně tomu, že člověk koneckonců může ovlivnit utváření budoucnosti, a věříme-li, že můžeme působit tak, abychom přece jen dostali pod kontrolu síly, které byly rozpoutány, byť jsou sebemocnější, pak stojí za to v takových zkoumáních pokračovat. Protože pak existuje šance – i když za výše popsaných okolností je velmi slabá - , že se lze vyhnout některým nejhorším následkům a, což zní ještě nadějněji, že v důsledku dlouhotrvajících diskusí a společenských experimentů se podaří vytvořit instituce, které budou lépe odpovídat základním potřebám a snahám člověka. (s. 186) (!!!!!)

Bez ohledu na to, jak je naděje slabá, závisí na všeobecném šíření poznatků o silách, které ve společnosti působí, o tradičních způsobech racionalizace vědy a technologie, jakož i zakořeněných hmotných a intelektuálních zájmech, které vědu a technologii podporují. Bez tohoto sílícího veřejného mínění, bez rostoucí nedůvěry k převládajícím postojům, které hlásají, že vše je více méně v pořádku nebo to lze s malými úpravami zlepšit, by se i malá naděje, která existuje, vytratila. (s. 189)

Budeme-li však chtít řídit svůj vlastní osud, pak naše volba nemůže být individuální, musí být kolektivní. Tato volba se tudíž nedá účinně uplatnit bez širokého konsensu o složkách dobrého života, konsensu, který v konečném důsledku vyplývá z našeho hlubšího poznání reality, z historické zkušenosti a z důkladných úvah a diskusí.


 

Můj jediný článek víry zní takto: Bude-li tu vůle, lze takového konsensu opravdu dosáhnout. Část pátá a šestá této knihy byly napsány v přesvědčení, že podstatné prvky dobrého života jsou přinejmenším rozpoznatelné a obecně uznávané. Jestliže se v tom mýlím, pak jsou vyhlídky skutečně chmurné. Každý bude žít pro sebe a nebude mít jinou volbu než nechat se unášet proudem jako nyní, s přáním všeho nejlepšího, ale obávaje se nejhoršího. (s. 57)


 

Je pravda, že kterékoliv alternativní uspořádání společnosti, které je očividně lepší než uspořádání existující, by bylo ihned přijato, kdyby je lidé plně pochopili a kdyby přechod nevyžadoval náklady a byl bezbolestný. Avšak projekt konkrétních zlepšení, který by byl uskutečnitelný, asi ještě dlouho nikdo nevymyslí, a kdyby jej přece jen vymyslel, bylo by zapotřebí mnoho úsilí a nákladů na to, aby se i ostatní přesvědčili o žádoucnosti takového projektu. Navíc by asi bylo třeba velkého úsilí a vysokých nákladů k překonání odporu vysoce organizovaných hospodářských kruhů nebo jiných zájmových skupin, ty myslí především na své vlastní bezprostřední ztráty, i když jsou si vědomy, že přijetí dané politiky by v dlouhodobé perspektivě bylo pro společnost výhodné.

Z toho vyplývá, že i vysoce atraktivní návrhy by zřejmě ztroskotaly pro nedostatek prostředků a podpory. Můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že blaho společnosti může být o mnoho menší, než jaká je jeho maximálně technicky dosažitelná úroveň. (s. 67 – 68)