Krize a společnost
Krize a společnost
-
Jan Prokeš: (.0812) Přitom celosvětová finanční a ekonomická krize, která ještě zdaleka neskončila, jasně ukázala nejen ekonomické a sociální, ale potažmo i politické limity současného globalizovaného světa. Přirozená úzká spojitost sociálně-ekonomických a politických faktorů krize totiž potvrdila, že současné politické reprezentace nejsou schopny a ochotny řešit tyto problémy komplexně a spravedlivě ve vztahu k občanům. Odpovědí na krizi ze strany vlád byla povolnost vůči jejím iniciátorům: finanční a bankovní oligarchii. Finanční a sociální náklady krize nesou ti, co ji jednak nezavinili a současně se pohybují na hraně snesitelné životní úrovně. Politicky a ekonomicky tak dochází k propojení těch, co objektivně sdílejí společné zájmy na ovládnutí a kontrole společnosti: politickému establišmentu spolu s lobby představitelů velkých bank, průmyslových a finančních kruhů.0812
Ale v české společnosti jde daleko o víc. Politická scéna napříč spektrem si odmítá přiznat, že nynější sociálně-ekonomický způsob života naší civilizace se vyčerpal, a to nejen doslova fyzicky, ale spíše myšlenkově, mentálně. Ekonomický růst zaměřený na povzbuzení poptávky a konzumu je slepou uličkou neboť vytváří pracovní místa pouze za účelem výroby převážně nepotřebného zboží, které nemá odbyt, a tak vznikají krize z nadvýroby. Současně je poškozováno životní prostředí, na jehož zlepšování se pak jen neochotně vydávají prostředky ze státních rozpočtů. Tím se bludný kruh uzavírá. Současné dílčí ekonomické krize se tak budou opakovat čím dál častěji, dokud nenajdeme odvahu k zásadní změně myšlení: postupně omezovat spotřebu, přejít k úsporné zelené ekonomice, a posílit kritérium životní úrovně o kvalitu života.. Jen tak lze odvrátit postupnou celosvětovou existenciální krizi.0812
Martin Pleva:(.087) Pravice a neoliberálové mají totiž pravdu, sociální stát je neufinancovatelný a brání konkurenceschopnosti, ovšem tuto pravdu mají pochopitelně pouze v kontextu a v rámci současné podoby globálního kapitalismu..087
...sociální demokracie musí v celoevropském měřítku (její internacionálnost jí to usnadňuje) vypracovat program regulace a dalších změn současného kapitalismu tak, aby bylo možno „evropský sociální model“ udržet. Já říkám, že je třeba „džina dostat zpět do láhve“. Ostatně, pozor, prázdný prostor už obsazují političtí protivníci – Merkelová nebo Sarkozy začínají hovořit o novém modelu kapitalismu. Samozřejmě je tu problém s konkurencí asociálních zemí třetího světa, s USA atd. – já přirozeně nemám v kapse hotový recept, ale myslím, že toto je koncept cesty, kterou by se měly sociálnědemokratické strany ubírat.087
Od politického středu by se takto ukotvená sociální demokracie odlišovala právě tím, že jako podmínku udržení kvality života občanů vidí nutné strukturální sociálně-ekonomické změny, které musí začít razantní regulací finančního sektoru a údery proti finančnímu kapitálu, samozřejmostí se opět musí stát výrazné progresivní zdanění atd. Nebudou-li na veřejný sektor a jeho služby přispívat ti, kteří skutečně peníze mají, nikdy z fiskálních potíží nevybředneme. Pověstné třicetikoruny, ždímané z babiček, to nevytrhnou... .087
Od radikálně socialistické levice, inspirované většinou marxisticky, by se sociální demokracie lišila tím, že akceptuje kapitalismus především z toho důvodu, že zatím neexistuje žádný jiný životaschopný projekt, jak uspořádat efektivně hospodářské vztahy ve společnosti. Je ovšem možné, že při krocení a regulování kapitalismu se ukáže, že tento systém smysluplně a efektivně překonat lze, to teď nevíme, ale to je jedno: důležité je začít a pro tuto úlohu je samozřejmě nutné vytvářet aliance, široké hnutí, sahající skutečně od levých liberálů až k radikálním socialistům. Sociální demokraté (zcela jistě v České republice) mají šanci stát se přirozeným krystalizačním jádrem takového silného hnutí, už proto, že ideově sterilní KSČM se svým vymírajícím členstvem a voličstvem toho opravdu mnoho nezmůže, ale zároveň spolehlivě brání v nástupu jiné, nové levicové straně. Hlavním úběžníkem všech snah a svorníkem hnutí se ovšem musí stát obrana sociálního státu – tento projekt tedy rozhodně nelze pokládat za mrtvý. I když jsou lidé masírováni neoliberální propagandou a individualismem, přece jen je dokáže vybudit z apolitické pasivity, když jim berou v nejširším slova smyslu sociální práva, na něž byli zvyklí. Při vší úctě k intelektuální kapacitě takového Slavoje Žižka jsem přesvědčen, že boj za konkrétní výdobytky sociálního státu dokáže lidi stmelit a motivovat více než stále poněkud chimérické představy přímého přechodu k novému, univerzalistickému komunismu… Možno najít např. v knize známého filozofa Žižka „Nejprve jako tragédie, pak jako fraška„.087