Nová role střední třídy _(výtah)
Nová role střední třídy _(výtah)
Společnost se mění. Dochází k proměně tradičního proletariátu, ubývá dělnictva a zároveň rostou sociální vrstvy střední třídy, právě ona se stává „proletariátem“ 21. století.
Střední třída bude mít rozhodující vliv v systémové změně. Zatím slouží zájmům třídního boje naruby, pomáhá hájit zájmy bohatých, myslí si, že tak se ochrání před vlastní nejistotou a strachem z propadu ke dnu společenské pyramidy. Zároveň se vidí jako součást elity a snaží se uplatnit své výsadní postavení v podobě obsluhy společnosti.
Úkolem strany s novou nepaternalistickou identitou bude získat střední třídu pro solidaritu, demokracii, humánní ekonomii, od konzumní k udržitelné filozofii.
Odměnou bude přesně to, co nyní střední třída mylně očekává od systémového vlastníka: růst rovnováhy a cesta k harmonii.
Skončila doba hojnosti: roste globální a potažmo národní tlak na zdroje a na kvalitu jejich obsluhy. V duchu toho nestačí tradiční paternalismus, ale roste snaha být u toho, mít kontrolu, mít spoluúčast. Tak lze vyložit Rázlův obrat v chápání „sociálního“ a „demokratického“:
-
Tak je popsána rozpornost života „středostavovské společnosti“, možno dodat většinové společnosti, s dominantním „pasivním“ či „aktivním“ vlivem. Není v zájmu nastávající strategie levice počítat s tím, že se bude od této nové „přirozenosti“ vyhánět do stran buď k minulému paternalismu nebo k vládě „postdemokracie“. Je třeba najít program pro tento „nový proletariát“. Milan Valach poukazuje na to, že takovým programem je emancipace občanské společnosti směrem k neelitářské participaci a otevřenosti.
Martin Pleva píše: (.085) „Není totiž náhodou, že se postmoderna rozmohla současně s deregulovaným globálním kapitalismem. Dnešní individualizovaní egoisté, které L. Rázl velmi dobře charakterizuje, nejsou ničím jiným než produkty soudobé formy zhodnocování kapitálu, nynějšího volného trhu a ekonomiky služeb, „managementu lidských zdrojů“; jsou to zkrátka homines oeconomici. Jejich způsob života a myšlení, na nějž jsou tak pyšní, tedy není v žádném případě výsledkem jejich svobodné volby, ale naopak diktátu potřeb současné ekonomiky. Kde je tedy lidská svoboda? A kde důstojnost a duše člověka? L. Rázl, A. Giddens, T. Blair a mnozí, mnozí jiní nechtějí nic jiného než tendencím, zájmům a potřebám současné podoby globálního kapitalismu sloužit a přiživovat se na nich,“....085
-
Střední třída není definována příjmy, ale svým přístupem k práci, který opravdu pochází z potřeb soubobého kapitalismu (nepřipomíná to opět názory jednoho vousatého muže?), jak je zmiňováno výše. V této práci individualismus vyvolává vzájemnost, porovnávání výkonu, umožňuje koncept kooperace a celospolečenské koordinace individualistů, nechává otevřenou otázku seberealizace, společenského vzestupu.
“Třetí cesta se neustále ohání středními vrstvami, ty se pro tuto ideologii stávají takřka tím, čím byla dělnická třída pro marxleninisty za minulého režimu.” .085
Přesně tak!
...”pouze opačná strategie: lidi probudit z jejich iluzí, že každý je a může být úspěšný a bohatý, vyburcovat je ze sladkého snu o středních vrstvách, jejichž poklidný spánek prý narušují leda líní a rozežraní chudí “…(.085)
Probudit lidi z iluzí, a vysvělit jim, jakým způsobem znamená být úspěšný a duchovně bohatý v ekonomicko-ekologickém udržitelném systému.
“Mají-li se lidé za zlepšení podmínek svého života aktivně zasazovat, musí být v tomto smyslu probuzeni. To platilo před sto lety stejně jako dnes.” (.085)
-
Co dnes znamená zlepšení podmínek? Důležitá otázka, na odpodědi závisí mnohé.
„Z prohlubování „socializace“ společnosti, aby tím dosáhla její „demokratizaci“ – do zcela obráceného gardu. Aby se společnost mohla stát více sociálně vzájemnou – musí se nejdříve „demokratizovat“.“ (.083)
„Apel na skutečně demokratickou společnost – žádná autorita ani moc bez skutečně demokratického mandátu. Společenský pohyb k přímým formám demokracie (referenda, přímá hlasování) je nezastavitelný. Klíčové je, kdo se jej ujme jako vždy a skutečně „svého“ politického programu. Přičemž právě zde by měl ležet základní kámen nové identity sociální demokracie.“ (.083)
A dále: „Zásluhovost je nutný jmenovatel všech navrhovaných řešení. Žádná práva bez zodpovědnosti! Žádná zodpovědnost bez ohodnocení.“ (.083)
„Je třeba přijmout tezi, že „přebujelý sociální stát“ pečující o občana od kolébky do hrobu je drahý a omezuje jeho zásluhovost. Středostavovský občan žádá pro sebe více prostoru, zároveň je však náročnější ke kvalitě služeb, kterých se mu dostává. Vzhledem k tlaku na kvalitu a produktivitu, které je sám vystaven, žádá to samé i od státu. Jinými slovy, „bičování“ státu je náhradou bičování služebnictva, kterého se „chudé“ střední třídě samotné nedostává. Je součástí modernity „bičovat“ stát spolu s ním.“ (.083)
“Keynesiánství nemůže znamenat nikdy nic jiného, než že je třeba „více státu“ právě proto, aby „zdroje byly“. Žádné překvapení se v tomto ohledu konat nemůže, řešit kvadraturu kruhu nemá smysl” …(.085)
Řešit kvadraturu kruhu má smysl, klidně bych na tomto místě prohlásil, že ve vědě pro společnost “hnutí je vším, cíl ničím”, v duchu Valachova bojem zdola proti “výsledné” totalitě.
„Je více než výmluvné, že v Rázlově textu nenajdeme ani slovo o nynější globální hospodářské krizi a jejích příčinách. Nechtějí propagátoři tzv. modernizace sociální demokracie nic vědět o nezodpovědné nenasytnosti bankéřů, za kterou musí dnes platit důchodci a běžní zaměstnanci? Pokud by měly sociálnědemokratické strany k této flagrantní nespravedlnosti, k tomuto skandálu všech skandálů, mlčet, nemusely by už mluvit vůbec k ničemu.“ (.085)
Právě řešení nerovnováh ohrožujících společnost je významným stimulem pro emancipaci středních vrstev, program pro ně může být bez řešení globální krize stejně tak jako s jejím řešením. Střední třída ze své podstaty se může a musí připojit k harmonickému hospodářskému systému, v tom je smysl politického boje 21. století.
“Hovořit o významu ekologických témat je v kontextu třetí cesty taktéž poněkud úsměvné.085 Přírodu neohrožuje „člověk“, nýbrž soudobý kapitalismus bezmezným „růstem Růstu“, jejž si však naše Země už nemůže dovolit (a vysílá nám o tom čím dál častěji čím dál více a naléhavějších zpráv …). Kapitál chce expandovat donekonečna, jenže přírodní zdroje nejsou neomezené a nevyčerpatelné.085 Pokud tento klíčový moment pomíjíme, upadáme do prostého ekologického tlachání. Kdo chce být „eko“, a zároveň se paktuje s neoliberalismem, dopadne zákonitě vždycky tak jako Bursík.” (.085)
Kardinální otázka zní: vylučuje či ztotožňuje se třetí cesta s participativní demokracií? Při ztotožnění není třeba mít o ekologii strach. Milan Valach poukazuje na to, že spoluúčast překonává odcizení pracovníků, umožňuje řešit ekologii nikoliv jako po motivu zisku zbytkovou kategorii, ale jako důležitou součást probuzených motivů jednání všestranně zainteresovaných jedinců a kolektivů v podnicích.
Martin Pleva:(.087) Ale možná je smysluplná perspektiva na dosah blíže, než si myslíme. „Stačí“ (vím, jak je to těžké, proto ty uvozovky) přesvědčit střední vrstvy. J. Keller ve své přednášce s erudicí, které se snad nikdo v této zemi nemůže rovnat, říká: v momentě, kdy střední vrstvy pochopí, že jejich nepřáteli nejsou chudí, na něž musí platit „sociální dávky“, nýbrž firmy a bohatí, protože se zříkají společenské odpovědnosti, v ten moment se celý neoliberální cirkus zhroutí.087
Toto je „bohužel“ pravda za cenu toho, že je zde ve zkratce vyjádřený nadějný výsledek dlouhodobého politického zápasu, který se skončením doby hojnosti nabírá na intenzitě.