Lidé pro lid

SYSTÉMOVÁ ZMĚNA

- okolnosti, které přispěly ke vzniku globální krize finančních trhů a na ni navazující krizi hospodářskou, sociální a politickou jsou artikulované zájmy finančního kapitálu, protěžující neoliberální ideologii a nekompetence společenských věd v poznávání charakteru soudobé fáze vývoje lidské civilizace. (13)

- vývoj světa se až do loňského roku odehrával ve znamení převládajícího neoliberálního

paradigmatu, vtěleného do tzv. Washingtonského konsenzu, zjednodušeně vyjádřeného sloganem „Stát je překážkou svobodného podnikání (a tím i blaha společnosti jako celku).“ (13)

- ekonomické zájmy globálního finančního kapitálu byly s vynaložením značných zdrojů uplatňovány k přímé i nepřímé podpoře akademických a politických kruhů, které tyto koncepty uplatňovaly při přípravě, zdůvodňování a realizaci reforem (de)regulace ekonomiky i demontáže sociálního státu. (13)

- aktéři globálních finančních trhů byli osvobozeni z pout veřejného dohledu a kontroly a pustili se bez morálních skrupulí do hry známé pod názvem „letadlo“: splácím dluhy tím, že si půjčím od jiných, kteří si půjčují opět od jiných – a kruh se pomalu, ale jistě uzavírá… (13)

- část problémů, které přivodily tento zarážející deficit porozumění problémům soudobé

civilizace na straně společenských věd, byla dána jejich rozčleněním a přílišnou specializací. (13)

- během výzkumu v posledních třiceti letech se ukázalo, jak obtížná a náročná je spolupráce ekonomů se sociology, politology, právníky a teoretiky veřejné správy. Všechna tato paradigmata byla ovšem také tak či onak marginalizována. (13)

- současné politické reprezentace řeší krizi v zásadě masivními dotacemi z veřejných rozpočtů pro sanaci privátních ekonomických subjektů. (13)

- politikům je dnes už jasné, že řešení je nutno hledat lepší veřejnou regulací ekonomických aktivit na globální úrovni. Zde se však ukrývá čertovo kopýtko: aktéři globální ekonomiky se už emancipovali natolik, že mají všechny ostatní aktéry, včetně vlád nejbohatších a nejsilnějších států, jako rukojmí, mohou je vydírat hrozbou rezignace na příspěvek k naplňování jejich veřejné funkce (vytvářet pracovní příležitosti), a také tak bezostyšně činí. (13)

- dochází-li dnes tak rychle k tak obrovským transferům veřejných peněz, nezbývá než se ptát,

jak to, že řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru, nebyly

v minulosti nikdy k dispozici (13)

- veřejný sektor může být i přes zřejmou diskreditaci neoliberálního paradigmatu ohrožen probíhající krizí ještě více než v minulosti tímto paradigmatem samotným: prostředků bude za jinak stejných okolností méně a veřejných úloh a nároků více. Výhledy budoucího vývoje se rýsují v ne příliš zřetelných konfiguracích. Jisté je, že budou nezbytná závažná politická rozhodnutí na nadnárodní i na národní úrovni (regulace globálních finančních trhů, zvýšení daňové zátěže). (13)

- nyní se otevírá okno příležitostí pro formování nového pohledu na způsoby, jimiž lidstvo

spravuje svoje záležitosti, a na návrhy veřejných politik, které by pomohly politickým

reprezentacím vybřednout z probíhající krize (13)

- absentující kapacity vládnutí (Dror 2001) však nedávají velké naděje, že se to obejde bez větších či menších krizí a selhání. Zevrubná analýza kapacit strategického vládnutí v České republice (Potůček a kol. 2007) nabízí ještě méně důvodů k optimismu. (13)

- společenské vědy ve světě i u nás mají přitom v nastalé situaci velkou odpovědnost (13)

- strategické úlohy nemůže řešit jeden úřad, nemohou zůstat výlučně na stole jediného ministra nebo předsedy jedné politické strany, ba ani celé jedné vládnoucí koalice. Mohou však být řešeny až na koaličních jednáních či na zasedáních vlády? Který z členů vlády, byť i s účinnou podporou svého sekretariátu, je schopen se seznámit a zaujmout odpovědně stanovisko ke každé ze stovek agend, které se mu či jí dostávají každý týden na stůl? (14)

- tři akutní bolavá místa na centrální úrovni veřejné politiky a správy země:

Prvním z nich je nízká schopnost a připravenost politických stran dohodnout se na společném věcném řešení důležitých problémů. Bez ohledu na to, která z nich je právě u moci.

Druhým bolavým místem je disproporce mezi potřebou řešit výše zmíněné strategické úlohy průřezové povahy a dosavadní podobou ústřední státní správy. Ta je řízena stále postaru, po linii jednotlivých resortů. Poradní orgány vlády, na které se přenáší odpovědnost za realizaci nadresortních agend, mají malou prestiž a jen velmi omezené pravomoci. Řešení není třeba vynalézat, osvědčuje se v mnoha zemích, kde funguje svodný strategický a koordinační orgán s dostatečným analytickým zázemím a autoritou na to, aby mohl připravovat účinná řešení zmíněných úloh.

Do třetice bych se rád zmínil o tom, že se teprve učíme vést produktivní veřejný dialog o životně důležitých tématech této země. Ani nejosvícenější politik nebo úředník nepostihne všechny souvislosti připravovaných rozhodnutí. Proto je před jejich přijetím stále nezbytnější konzultace s občanskou veřejností a s odborníky. Vést takový dialog je ale těžší, než když si své dokumenty uplácávají úředníci v zátiší svých kanceláří. Proto se k němu odhodlávají jen zřídka. A když už, tak ani odborníci ani občané nenacházejí dostatek vůle a času na to, aby se chopili příležitosti a pustili se do díla. (14)

Česká státní správa vážně zaostává ve způsobu, jakým přistupuje k podpoře vědomostních procesů. Trpí resortismem, nedostatkem koordinace a předvídavého koncepčního myšlení.

Pouští se přitom do rádoby reforem bez dostatečného finančního krytí, bez nezbytného administrativního zázemí a nakonec i bez nutné politické podpory. (15)

- buď „příštipkaření“ nebo se odhodláme ke strategické volbě a pojmeme podporu společnosti vědění jako velké téma. Povýšíme ji na absolutní prioritu s cílem vytvořit takové prostředí, aby nejrozumnější volbou lidí bez ohledu na věk bylo učit se, investovat do rozvíjení svých vědomostí a dovedností. Vytvoříme tedy prostředí, které ocení tvořivost a iniciativu. (15)

- k hlavním praktickým metám takové strategické volby patří nabídka dostatečného počtu potřebných a kvalitních vzdělávacích příležitostí spolu s robustním a funkčním systémem celoživotního vzdělání (u nás je pohříchu dosud v plenkách). (15)

- zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy, založené na téměř výlučné úloze státu v ekonomice, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu. Tento trh selhává jak při „čistění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, jehož symbolem je soudobá neudržitelná podoba individuálního automobilismu, tak při osvojování nových znalostních, nehmotných faktorů růstu a i při rozvoji nejchudšího světa. (11)

- tlumení nejen důsledků, ale i překonání prvotních příčin této krize vyžaduje překonání tohoto systému. Na troskách obou uvedených krajností by si již konečně měla podat ruku neviditelná ruka trhu s viditelnou, proti současnosti účinnější veřejnou rukou znalostní společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití, rozvíjené v globálním měřítku zejména v těchto hlavních směrech: (11)

- 1. Rozvíjení rodícího se vícepolárního světa (11)

- 2. Překonávání asymetrické, nevyvážené liberalizace světového obchodu (11)

- 3. Veřejná vlastnická kontrola hlavních bank – umožněná i obrovskými finančními injekcemi z veřejných rozpočtů - je patrně nezbytná i k překonání krize. Do budoucna se otvírá otázka veřejné vlastnické kontroly i ve značně zmonopolizovaných odvětvích, jako zejména v energetice, vodním hospodářství, spojích a veřejné dopravě – a to i s hlediska ekonomické bezpečnosti. Týká se to i lokálních monopolů, jako jsou vodárny a kanalizace. Veřejná vlastnická kontrola několika stovek největších nadnárodních společností, které dnes dominantně ovládají světovou ekonomiku i politiku, se dlouhodobě stává podmínkou soutěžních trhů. (11)

- 4. Překonání extrémní deregulace trhů – počínaje finančními trhy. (11)

- 5. Obrat od dosavadního neudržitelného, do značné míry kvantitativního ekonomického růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb, k růstu kvalitativnímu, založenému na zvyšování znalostí, vtělených do jednotky výrobku a služeb, tedy do jednotky hmoty a energie.

To vyžaduje na jedné straně podporu rozvoje znalostí, a to převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami zdravotní a sociální ochrany a zejména systémem vzdělávání, překonávajícím sociální síto v přístupu mozků ke znalostem. Možná i pomoc méně vyspělým zemím časovým omezením duševního vlastnictví.

Na druhé straně i tlumení spotřeby hmoty a energií ekologickým zdaněním, odrážejícím jak vzácnost přírodních zdrojů - energií, vody a surovin - tak i náklady na ozdravování životního prostředí; možná také tlumením nadměrného zkracování životnosti produktů i nadměrné nákladní dopravy. (11)

- 6. Využití soudobého typu technického rozvoje ve vyspělých zemích, umožňujícího překrývat růst produktu růstem produktivity bez růstu zaměstnanosti tak, aby rozšiřoval volný čas místo dosavadního zvyšování nezaměstnanosti. Příští etapou – po překonání krize – může být patrně zavádění čtyřdenního pracovního týdne. (11)

- 7. Překonávání extrémní polarizace příjmů za práci. K vytvoření rovnováhy sil rozvíjet společenské tripartitní vyjednávání i účast práce na rozhodování a vlastnictví podniků. Nezbytné je i progresivní zdanění těchto příjmů. (11)

- 8. Prohlubování politické demokracie, která vznikala před dvěma staletími, kdy moc ekonomická – moc kapitálu - byla slabá. Dnes, kdy neregulovaná moc kapitálu je silnější než stát, je uvedená kontrola největších nadnárodních společností i dalších hlavních strategických ekonomických subjektů podmínkou i politické rovnováhy a účinnosti demokracie. (11)

- 9. Překonávání mediokracie. Posilovat roli solidárně hrazených, zejména veřejnoprávních medií, kontrolovaných volenými orgány – nikoli samozvanými klikami – i kapitálově méně náročnou, svobodnější „blogosféru“. (11)

- 10. Sledování možnosti dlouhodobě přecházet - s technickým rozvojem spojů - od zastupitelské k přímé demokracii. (11)

- pro malou horní skupinu lákavá možnost vše předělat tak, aby se nic nezměnilo (19)

- součástí programu je "nutit liberály, aby byli liberály". Skutečností je, že kapitalistická světová ekonomika přežívá díky tomu, že se nedrží liberální rétoriky. Světová levice by měla systematicky, pravidelně a neustále odhalovat tento podvod. (19)

- kapitalistický světový systém vyvolal největší geografickou polarizaci bohatství a privilegií, jakou naše planeta dosud poznala. A nejvyšší prioritou světové levice musí být radikální zmenšování této trhliny tak rychle, jak je jen možné. (19)

- není to ale jediná trhlina, která si vyžaduje pozornost. Jsou zde všechny ostatní, o nich už hovoříme velmi, velmi dlouho: třída, rasa, etnická příslušnost, pohlaví, generace. Zkrátka musíme se chopit otázky rovnosti jako věci, s níž se opravdu dá něco udělat. (19)

- dominance jednoho soukromého zájmu (zájmu elitního, menšinového vlastníka) nad zájmy všech ostatních určuje povahu podnikatelského subjektu jako celku, redukuje jeho cílovou funkci na jediný rozměr – zisk – a pro tento účel jsou formováni i jednotliví lidé. (18)

- zaměstnanecké vlastnictví je pak tím, co vytváří vnitřní motivaci firmy k ekologicky pozitivnímu chování. Její cílová funkce se tak stává komplexnější a je vedle zisku obohacována mimo jiné i o z našeho hlediska podstatnou dimenzí ekologickou. (18)

- souhrnně řečeno, participativní podnik je institucí dávající prostor pro rovnoprávné uplatnění zájmů všech jejích členů. (18)

- v klasické podobě nutí logika systému vlastníka k důrazu jen na zisk, a zaměstnance k orientaci především na mzdu, tedy k uplatňování jen části jejich přirozených zájmů. (18) - participativní podnik založený na spolupráci nejen že umožňuje, ale také vyžaduje uplatnění všech čtyř stránek lidské existence, tj. vztahu člověka k sobě samému, druhým lidem i přírodě, a to v dlouhodobé perspektivě, neboť se jedná o místo pro život pro něj i jeho děti. (18)

- ekologizaci ekonomiky je proto takto možné založit na vlastních zájmech lidí, kteří zde nesledují již jen část svých zájmů jako dosud, ale usilují o jejich komplexní uspokojení. (18)

- jednostranný vztah kapitalistického soukromého vlastníka (akcionáře) očekávajícího pouze zisk, a to co nejdříve, je nahrazen komplexním vztahem zaměstnance k firmě, od níž očekává nejen mzdu, ale také podmínky pro svou seberealizaci v práci i ve vztazích se spolupracovníky. Pochopitelně očekává i takové chování firmy, které neničí prostředí, v němž on sám žije a v němž žijí jeho přátelé a budou žít jeho děti. Praktické zkušenosti ukazují, že demokratické podniky jsou vysoce ekologické i tím, že využívají energii, kapitál a materiály obezřetně a šetrně. (18)

- avšak co je skutečně významné, je to, že lze očekávat hodnotovou úplnost člověka-zaměstnance, jeho přeorientaci z jednorozměrného materialismu konzumu na humánní materialismus člověka jako projevu jeho obnovené bytostné souvislosti se světem, a to ve všech jejích rozměrech. (18)

- jestliže v době globální ekologické krize můžeme veškeré své naděje skládat jen v lidské tvůrčí schopnosti, v lidskou imaginaci, lze doufat, že egoisticky orientovaná imaginace konzumní společnosti zde bude nahrazena imaginací solidární.(kurzíva MV) Neboť respekt k sounáležitosti, k naší vzájemné závislosti, přestává být pouhou mravní výzvou a stává se bezprostředně žitou skutečností, která je vytvářena lidmi samými na základě rovnosti a svobodné spolupráce. (18)

- solidarita pak již není zvnějšku kladeným požadavkem, ale vnitřním postojem, v němž se člověk dívá sám na sebe jako na součást celku lidské společnosti, a současně jako na svobodného jedince. (18)

- forem vnitřního uspořádání zaměstnanci vlastněného podniku je mnoho. Je otázkou teoretických diskusí, ale především praktických zkušeností, které z nich se osvědčí. Je docela dobře možné, že to nebude jediná organizační forma. (18)

- stalo se však zřejmým, že úspěšný přechod na tuto demokratickou formu vlastnictví potřebuje zákonnou a daňovou oporu ze strany státu a vytvoření celé řady podpůrných struktur: úvěrových, školících, poradenských atd. (18)

- ve skutečnosti se ovšem nejedná o nějaké zvýhodňování zaměstnanců, ale o vyrovnání historicky vzniklé nerovnosti, kdy vlastnicko-mocenské elity akumulovaly nejen bohatství, ale také vytvořily síť vztahů vzájemné podpory se značným vlivem na stát (jak jsme viděli již na začátku této knihy) i na sdělovací prostředky. (18)

- zkušenost ukazuje, že demokracie při řízení podniků není možná, pokud není součástí pluralitní demokratické společnosti. Demokracie v podnicích a demokracie v politice, tj. při správě celé společnosti, jsou vzájemně provázány. (18)

- tento vztah platí obousměrně: úspěšné prosazení zaměstnaneckého vlastnictví je podmíněno získáním politického vlivu potřebného k prosazení příslušných zákonů a překonání odporu některých vlastnicko-mocenských skupin. (18)

(11) Pick, Miloš

DOKUMENT: Manifest společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití

16.11.2009

http://www.blisty.cz/art/49827.html

(13) Potůček, Martin

Tušené souvislosti paralelní krize vládnutí, ekonomiky a společenských věd (Mezinárodní vědecká konference ESF MU„Šlapanice 2009“)

Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd UK Praha

22.1. 2009

(14) Potůček, Martin

Bolesti české veřejné politiky

18.11.2009

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/martin-potucek.php?itemid=8105

(15) Potůček, Martin

Strategické křižovatky příští vlády (2)

Jak pomoci na svět společnosti vědění

Pondělí, 14 Září 2009

http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1333:strategicke-kiovatky-piti-vlady-2&catid=81:domaci&Itemid=197

(18) Valach, Milan

Svět na předělu

O politické a morální krizi kapitalismu

III. Praktická podoba změny

Grimmus, 2009

Wallerstein

(19) Wallerstein, Immanuel

Levicová politika pro 21. století? Ještě jednou o teorii a praxi

http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=195&Itemid=49

SYSTÉMOVÁ ZMĚNA

Okolnosti, které přispěly ke vzniku globální krize finančních trhů a na ni navazující krizi hospodářskou, sociální a politickou: artikulované zájmy finančního kapitálu, protěžující neoliberální ideologii, které se úspěšně prosadily v arénách politického rozhodování, a nekompetenci společenských věd v poznávání charakteru soudobé fáze vývoje lidské civilizace. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Vývoj světa se až do loňského roku odehrával ve znamení převládajícího neoliberálního

paradigmatu, vtěleného do tzv. Washingtonského konsenzu. Ten bylo a lze – samozřejmě

zjednodušeně – vyjádřit sloganem „Stát je překážkou svobodného podnikání (a tím i blaha

společnosti jako celku).“ (MP - Šlapanice 2009 (13))

Toto paradigma vznikalo a postupně sílilo v USA, posléze ve Velké Británii a nakonec

s plnou razancí, podporováno institucemi jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond,

dorazilo i k nám. Zde koincidovalo s diskreditací a politickou porážkou komunismu a

potencovalo hledání zásadně odlišných řešení. (MP - Šlapanice 2009 (13))

(Protagonistou tohoto výkladu aktuálních potřeb doby obecně a českého státu zvláště byl a

dosud zůstává Václav Klaus.)

Za úspěchem neoliberální interpretace problémů soudobé civilizace je nutno vidět masivní a

artikulované ekonomické zájmy globálního finančního kapitálu. Ty byly s vynaložením

značných zdrojů uplatňovány k přímé i nepřímé podpoře akademických a politických kruhů,

které tyto koncepty uplatňovaly při přípravě, zdůvodňování a realizaci reforem (de)regulace

ekonomiky i demontáže sociálního státu. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Kromě několika málo výjimek (mezi nimi opět zaujímá význačné místo Václav Klaus, tvrdící,

že současná krize byla způsobena „deregulací“) se dnes společenští vědci shodují

v definování příčin kolapsu finančních trhů: aktéři globálních finančních trhů byli osvobozeni

z pout veřejného dohledu a kontroly a pustili se bez morálních skrupulí do hry známé pod

názvem „letadlo“: splácím dluhy tím, že si půjčím od jiných, kteří si půjčují opět od jiných – a

kruh se pomalu, ale jistě uzavírá… (MP - Šlapanice 2009 (13))

I v řadách ekonomů se ojediněle vyskytly hlasy včasného varování – v některých případech i

v ostrém protikladu k dříve prezentovaným stanoviskům. Uveďme například jména Josepha

Stiglitze, Francise Fukuyamy, Geoffrey Sachse či George Sorose. U nás to byl především

Ondřej Benáček (2006), Tyto názory však byly až do nedávna marginalizovány a v politické

praxi ignorovány. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Část problémů, které přivodily tento zarážející deficit porozumění problémům soudobé

civilizace na straně společenských věd, byla dána jejich rozčleněním a přílišnou specializací.

(Wallerstein 1998) (MP - Šlapanice 2009 (13))

Jinými slovy: problémy finančního trhu nemůže analyzovat pouze ekonomie, právě tak jako

pokles legitimity a efektivity veřejných a politických institucí nemůže indikovat pouze

politická věda. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Byla to právě ekonomie, která se více méně úspěšně pokusila obsadit veřejný prostor, v němž

společenské vědy analyzovaly dynamiku soudobých společností a snažily se z této analýzy

vyvozovat doporučení pro společenskou praxi. Nebyla ale jediná. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Během výzkumu v posledních třiceti letech se ukázalo, jak obtížná a náročná je spolupráce ekonomů se sociology, politology, právníky a teoretiky veřejné správy. Všechna tato paradigmata byla

ovšem také tak či onak marginalizována. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Jak hodlají krizi řešit současné politické reprezentace? Zaznamenáváme odstíny v přístupech

(USA, Velká Británie, Francie, Německo), ale v zásadě masivními dotacemi z veřejných

rozpočtů pro sanaci privátních ekonomických subjektů. Politikům je dnes už jasné, že řešení

je nutno hledat lepší veřejnou regulací ekonomických aktivit na globální úrovni. Zde se však

ukrývá čertovo kopýtko: aktéři globální ekonomiky se už emancipovali natolik, že mají

všechny ostatní aktéry, včetně vlád nejbohatších a nejsilnějších států, jako rukojmí, mohou je

vydírat hrozbou rezignace na příspěvek k naplňování jejich veřejné funkce (vytvářet pracovní

příležitosti), a také tak bezostyšně činí. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Dochází-li dnes tak rychle k tak obrovským transferům veřejných peněz, nezbývá než se ptát,

jak to, že řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru, nebyly

v minulosti nikdy k dispozici, naopak se omezovaly a stále větší břímě v uspokojování potřeb

se přesouvalo na jednotlivce a rodiny? Vysvětlení je nutno opět hledat v úzkých

ekonomických zájmech těch, kteří chtěli přesunem těchto služeb z veřejného do komerčního

sektoru získat další podíl na zisku. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Troufám si tvrdit, že veřejný sektor může být i přes zřejmou diskreditaci neoliberálního

paradigmatu ohrožen probíhající krizí ještě více než v minulosti tímto paradigmatem

samotným: prostředků bude za jinak stejných okolností méně a veřejných úloh a nároků více.

Výhledy budoucího vývoje se rýsují v ne příliš zřetelných konfiguracích. Jisté je, že budou

nezbytná závažná politická rozhodnutí na nadnárodní i na národní úrovni (regulace globálních

finančních trhů, zvýšení daňové zátěže). I tak lze očekávat rostoucí sociální napětí, jím

indukované politické turbulence, neklid a fluktuace v podobách politické reprezentace.

Klíčové bude, zda se občanům u nás i ve světě podaří zformovat se do účinné politické

formace, která by zabránila rozkladu společností více či méně podle latinskoamerického

scénáře známého ze 70. až 90. let minulého století. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Nyní se otevírá okno příležitostí pro formování nového pohledu na způsoby, jimiž lidstvo

spravuje svoje záležitosti, a na návrhy veřejných politik, které by pomohly politickým

reprezentacím vybřednout z probíhající krize. Absentující kapacity vládnutí (Dror 2001) však

nedávají velké naděje, že se to obejde bez větších či menších krizí a selhání. Zevrubná

analýza kapacit strategického vládnutí v České republice (Potůček a kol. 2007) nabízí ještě

méně důvodů k optimismu. (MP - Šlapanice 2009 (13))

Společenské vědy ve světě i u nás mají přitom v nastalé situaci velkou odpovědnost, myslím

větší, než bychom si asi všichni přáli. (MP - Šlapanice 2009 (13))

V polovině šestnáctého století vyslovil papež Julius III památnou větu: “Ani netušíš, můj synu, s jak chatrnými znalostmi se vládne světu.“ Co se od té doby změnilo? (Potůček, 18.11.2009 (14))

Podpora společnosti vědění, rodiny a sociální soudržnosti; péče o bezpečnost; zvýšení zaměstnanosti; zdokonalování institucionálního rámce ekonomiky; plné uplatnění země v EU; omezování dluhů vůči přírodě a budoucím generacím. To jsou jen některé ze strategických úloh popsaných v předchozích deseti příspěvcích seriálu "Strategické křižovatky budoucí vlády", které vyšly na stránkách Literárních novin. Nemůže je řešit jeden úřad, nemohou zůstat výlučně na stole jediného ministra nebo předsedy jedné politické strany, ba ani celé jedné vládnoucí koalice. Mohou však být řešeny až na koaličních jednáních či na zasedáních vlády? Který z členů vlády, byť i s účinnou podporou svého sekretariátu, je schopen se seznámit a zaujmout odpovědně stanovisko ke každé ze stovek agend, které se mu či jí dostávají každý týden na stůl? (Potůček, 18.11.2009 (14))

Tvrdím, že na centrální úrovni veřejné politiky a správy země existují tři akutní bolavá místa.(Potůček, 18.11.2009 (14))

Prvním z nich je nízká schopnost a připravenost politických stran dohodnout se na společném věcném řešení důležitých problémů. Bez ohledu na to, která z nich je právě u moci. Příkladem budiž důchodová reforma, kterou nelze bez takové principiální dohody realizovat, ale kde se stanoviska různých politických stran ani po letech nesblížila. (Potůček, 18.11.2009 (14))

Druhým bolavým místem je disproporce mezi potřebou řešit výše zmíněné strategické úlohy průřezové povahy a dosavadní podobou ústřední státní správy. Ta je řízena stále postaru, po linii jednotlivých resortů. Poradní orgány vlády, na které se přenáší odpovědnost za realizaci nadresortních agend, mají malou prestiž a jen velmi omezené pravomoci. Řešení není třeba vynalézat, osvědčuje se v mnoha zemích, kde funguje svodný strategický a koordinační orgán s dostatečným analytickým zázemím a autoritou na to, aby mohl připravovat účinná řešení zmíněných úloh. Premiér potom užívá svého formálního i neformálního postavení k tomu, aby tato řešení vzali za své i šéfové jednotlivých resortů. Taková jednotka při úřadu britského premiéra výrazně přispěla k vnitropolitickým úspěchům Blairovy vlády. (Potůček, 18.11.2009 (14))

Do třetice bych se rád zmínil o tom, že se teprve učíme vést produktivní veřejný dialog o životně důležitých tématech této země. Ani nejosvícenější politik nebo úředník nepostihne všechny souvislosti připravovaných rozhodnutí. Proto je před jejich přijetím stále nezbytnější konzultace s občanskou veřejností a s odborníky. Vést takový dialog je ale těžší, než když si své dokumenty uplácávají úředníci v zátiší svých kanceláří. Proto se k němu odhodlávají jen zřídka. A když už, tak ani odborníci ani občané nenacházejí dostatek vůle a času na to, aby se chopili příležitosti a pustili se do díla.(Potůček, 18.11.2009 (14))

Česká státní správa vážně zaostává ve způsobu, jakým přistupuje k podpoře vědomostních procesů. Trpí resortismem, nedostatkem koordinace a předvídavého koncepčního myšlení, zabředá do kompetenčních sporů mezi zmíněnou Radou a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Pouští se přitom do rádoby reforem bez dostatečného finančního krytí, bez nezbytného administrativního zázemí a nakonec i bez nutné politické podpory. Jak jinak si vysvětlit, že na rozdíl od vyspělých evropských zemí stále nemáme jasně definovaný subjekt na centrální úrovni státní správy, který by nesl odpovědnost za komplex vysokoškolského vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací? (Potůček, 14.9. 2009 (15))

Nová vláda se možná spokojí s přístupem, který bych nazval kupeckým příštipkařením: jen ať nás to nepřijde moc draho a ať akademici a studenti moc nevyskakují a nedemonstrují - na kvalitě a konečné užitné hodnotě moc nezáleží. Nebo se odhodlá ke strategické volbě a pojme podporu společnosti vědění jako velké téma. Povýší ji na absolutní prioritu s cílem vytvořit takové prostředí, aby nejrozumnější volbou lidí bez ohledu na věk bylo učit se, investovat do rozvíjení svých vědomostí a dovedností. Vytvoří tedy prostředí, které ocení tvořivost a iniciativu. (Potůček, 14.9. 2009 (15))

K hlavním praktickým metám takové strategické volby patří nabídka dostatečného počtu potřebných a kvalitních vzdělávacích příležitostí spolu s robustním a funkčním systémem celoživotního vzdělání (u nás je pohříchu dosud v plenkách). Dále funkční rozvíjení komplexu veřejné podpory výzkumu, vývoje a inovací - a to všechno i v situaci omezených veřejných zdrojů. Právě jako výraz strategické volby pro tuto zemi je třeba podporu z veřejných i soukromých zdrojů zvýšit. (Potůček, 14.9. 2009 (15))

Návrh deseti prvků zásadní změny globálního společenského systému, který přestavil nestor české ekonomické vědy Miloš Pick na konferenci Centra globálních studií AV ČR Krizové a postkrizové scénáře a na semináři Masarykovy demokratické akademie, Fontes Rerum a Evropského hnutí Svět a my v éře neoliberalismu 12. 11. 2009

Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy, založené na téměř výlučné úloze státu v ekonomice, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu. Tento trh selhává jak při „čistění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, jehož symbolem je soudobá neudržitelná podoba individuálního automobilismu, tak při osvojování nových znalostních, nehmotných faktorů růstu a i při rozvoji nejchudšího světa. (Pick – Manifest (11))

Tlumení nejen důsledků, ale i překonání prvotních příčin této krize vyžaduje překonání tohoto systému. Na troskách obou uvedených krajností by si již konečně měla podat ruku neviditelná ruka trhu s viditelnou, proti současnosti účinnější veřejnou rukou znalostní společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití, rozvíjené v globálním měřítku zejména v těchto hlavních směrech: (Pick – Manifest (11))

1. Rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, umožňujícího vyvažování a postupně i kooperaci a koordinaci zájmů jednotlivých regionů, místo dosavadního jednopolárního světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci. (Pick – Manifest (11))

2. Překonávání asymetrické, nevyvážené liberalizace světového obchodu. Ta méně vyspělým zemím ponechává jako jedinou ochranu osvojování složitějších výrob a služeb extrémně nízké kursy jejich měn. Touto politikou levné práce diskriminuje země méně vyspělé a současně podřezává konkurenceschopnost zemí vyspělých, což je patrně prvotní příčinou této krize. (Pick – Manifest (11))

3. Veřejná vlastnická kontrola hlavních bank – umožněná i obrovskými finančními injekcemi z veřejných rozpočtů - je patrně nezbytná i k překonání krize. Do budoucna se otvírá otázka veřejné vlastnické kontroly i ve značně zmonopolizovaných odvětvích, jako zejména v energetice, vodním hospodářství, spojích a veřejné dopravě – a to i s hlediska ekonomické bezpečnosti. Týká se to i lokálních monopolů, jako jsou vodárny a kanalizace. Veřejná vlastnická kontrola několika stovek největších nadnárodních společností, které dnes dominantně ovládají světovou ekonomiku i politiku, se dlouhodobě stává podmínkou soutěžních trhů. (Pick – Manifest (11))

4. Překonání extrémní deregulace trhů – počínaje finančními trhy. Ta patřila ke spoušťadlům krize a dnes je již široce uznávanou podmínkou ekonomické stabilizace. Současně je nezbytná intervenční politika jak makroekonomická k usměrňování souhrnné poptávky, tak i mikroekonomická k podpoře konkurenceschopnosti osvojovaných produkcí. (Pick – Manifest (11))

5. Obrat od dosavadního neudržitelného, do značné míry kvantitativního ekonomického růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb, k růstu kvalitativnímu, založenému na zvyšování znalostí, vtělených do jednotky výrobku a služeb, tedy do jednotky hmoty a energie. (Pick – Manifest (11))

To vyžaduje na jedné straně podporu rozvoje znalostí, a to převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami zdravotní a sociální ochrany a zejména systémem vzdělávání, překonávajícím sociální síto v přístupu mozků ke znalostem. Možná i pomoc méně vyspělým zemím časovým omezením duševního vlastnictví. (Pick – Manifest (11))

Na druhé straně i tlumení spotřeby hmoty a energií ekologickým zdaněním, odrážejícím jak vzácnost přírodních zdrojů - energií, vody a surovin - tak i náklady na ozdravování životního prostředí; možná také tlumením nadměrného zkracování životnosti produktů i nadměrné nákladní dopravy. (Pick – Manifest (11))

6. Využití soudobého typu technického rozvoje ve vyspělých zemích, umožňujícího překrývat růst produktu růstem produktivity bez růstu zaměstnanosti tak, aby rozšiřoval volný čas místo dosavadního zvyšování nezaměstnanosti. Příští etapou – po překonání krize – může být patrně zavádění čtyřdenního pracovního týdne. (Pick – Manifest (11))

7. Překonávání extrémní polarizace příjmů za práci - kdy nejvyšší již dosahují čtyřistanásobku průměru (USA) - která se zcela odpoutala od účelné motivace výkonu, a to především v důsledku přesily kapitálu v poměru k práci. K vytvoření rovnováhy sil rozvíjet společenské tripartitní vyjednávání i účast práce na rozhodování a vlastnictví podniků. Nezbytné je i progresivní zdanění těchto příjmů. (Pick – Manifest (11))

8. Prohlubování politické demokracie, která vznikala před dvěma staletími, kdy moc ekonomická – moc kapitálu - byla slabá. Dnes, kdy neregulovaná moc kapitálu je silnější než stát, je uvedená kontrola největších nadnárodních společností i dalších hlavních strategických ekonomických subjektů podmínkou i politické rovnováhy a účinnosti demokracie. (Pick – Manifest (11))

9. Překonávání mediokracie, kterou umožnil zejména technický rozvoj masmédií. Ta již přestávají být „hlídacím psem“ svobody slova a stávají se ve značné míře kapitálově náročným monopolizovaným „podnikáním s pravdou“. Proto je nutné posilovat roli solidárně hrazených, zejména veřejnoprávních medií, kontrolovaných volenými orgány – nikoli samozvanými klikami – i kapitálově méně náročnou, svobodnější „blogosféru“. (Pick – Manifest (11))

10. Sledování možnosti dlouhodobě přecházet - s technickým rozvojem spojů - od zastupitelské k přímé demokracii. (Pick – Manifest (11))

(2) Výsledek je z vnitřní povahy věci nejistý, ale nicméně je zde poprvé za oněch 500 let reálná perspektiva zásadní změny, která může být pokroková, ale také nemusí. (Wallerstein (19))

A pak existuje uvnitř horní vrstvy malá menšina, která je dostatečně chápavá a inteligentní na to, aby si uvědomila fakt, že se současný systém hroutí, a která si chce zajistit, aby nově vznikající systém, ať bude jakýkoli, jí zachoval její privilegované postavení. Pro takovou skupinu je jedinou možnou strategií tzv. Lampedusova strategie - změnit všechno tak, aby se nic nezměnilo. Tato skupina bude jednat s velkou rozhodností a bude mít k dispozici značné zdroje. Bude si moci víceméně podle svých potřeb najímat inteligentní a schopné lidi. Bude konat tímto způsobem a možná tak koná už nyní. (Wallerstein (19))

Co mají ale takové koalice prosazovat? Myslím si že je zde třeba zdůraznit tři hlavní linie teorie a praxe. První bych popsal slovy "nutit liberály, aby byli liberály".

Skutečností je, že kapitalistická světová ekonomika přežívá díky tomu, že se nedrží liberální rétoriky. Světová levice by měla systematicky, pravidelně a neustále odhalovat tento podvod. (Wallerstein (19))

Tento kataklyzmatický přesun důrazu má jeden ohromný klad. Světová levice se nikdy nezabývala s dostatečnou vážností problémem, který dnes skoro každý považuje za vůbec největší, totiž každodenní realitou mnohostranných celosvětových nerovností. Rovnost znamená málo, pokud je to pouze rovnost mezi bohatými. Kapitalistický světový systém vyvolal největší geografickou polarizaci bohatství a privilegií, jakou naše planeta dosud poznala. A nejvyšší prioritou světové levice musí být radikální zmenšování této trhliny tak rychle, jak je jen možné. Není to ale jediná trhlina, která si vyžaduje pozornost. Jsou zde všechny ostatní, o nich už hovoříme velmi, velmi dlouho: třída, rasa, etnická příslušnost, pohlaví, generace. Zkrátka musíme se chopit otázky rovnosti jako věci, s níž se opravdu dá něco udělat. (Wallerstein (19))

Kořeny dnešních problémů nespočívají jen v konkurenci na trhu. Příčina krize spočívá především v povaze subjektů na tomto trhu si konkurujících. Jak jsme již viděli, dominance jednoho soukromého zájmu (zájmu elitního, menšinového vlastníka) nad zájmy všech ostatních určuje povahu podnikatelského subjektu jako celku, redukuje jeho cílovou funkci na jediný rozměr – zisk – a pro tento účel jsou formováni i jednotliví lidé. (s.340) (Milan Valach (18))

Zaměstnanecké vlastnictví je pak tím, co vytváří vnitřní motivaci firmy k ekologicky pozitivnímu chování. Její cílová funkce se tak stává komplexnější a je vedle zisku obohacována mimo jiné i o z našeho hlediska podstatnou dimenzí ekologickou. (s.344) (Milan Valach (18))

Souhrnně řečeno, participativní podnik je institucí dávající prostor pro rovnoprávné uplatnění zájmů všech jejích členů. V klasické podobě nutí logika systému vlastníka k důrazu jen na zisk, a zaměstnance k orientaci především na mzdu, tedy k uplatňování jen části jejich přirozených zájmů. Participativní podnik založený na spolupráci nejen že umožňuje, ale také vyžaduje uplatnění všech čtyř stránek lidské existence, tj. vztahu člověka k sobě samému, druhým lidem i přírodě, a to v dlouhodobé perspektivě, neboť se jedná o místo pro život pro něj i jeho děti. Ekologizaci ekonomiky je proto takto možné založit na vlastních zájmech lidí, kteří zde nesledují již jen část svých zájmů jako dosud, ale usilují o jejich komplexní uspokojení. (s.345) (Milan Valach (18))

Tím se vytváří proces hlubinné změny lidské společnosti měnící vztah člověka k člověku i lidí k přírodě, který lze podle mne shrnout v pojmu participativní společnosti. (s.345) (Milan Valach (18))

Tato snaha o radikální humanizaci lidské společnosti je reálným projektem naplňujícím se již dnes ve snahách rozvinout parlamentní demokracii v demokracii participativní – přímou – a překročit nespravedlnost a nehumánnost klasického soukromého vlastnictví soukromým vlastnictvím zaměstnanců. Taková změna vlastnictví podniku ruší odcizení člověka ve všech jeho dimenzích, a má proto komplexní, nikoliv tedy jen bezprostředně ekologické účinky. (s.345) (Milan Valach (18))

Jednostranný vztah kapitalistického soukromého vlastníka (akcionáře) očekávajícího pouze zisk, a to co nejdříve, je nahrazen komplexním vztahem zaměstnance k firmě, od níž očekává nejen mzdu, ale také podmínky pro svou seberealizaci v práci i ve vztazích se spolupracovníky. Pochopitelně očekává i takové chování firmy, které neničí prostředí, v němž on sám žije a v němž žijí jeho přátelé a budou žít jeho děti. Praktické zkušenosti ukazují, že demokratické podniky jsou vysoce ekologické i tím, že využívají energii, kapitál a materiály obezřetně a šetrně. (s.346) (Milan Valach (18))

Avšak co je skutečně významné, je to, že lze očekávat hodnotovou úplnost člověka-zaměstnance, jeho přeorientaci z jednorozměrného materialismu konzumu na humánní materialismus člověka jako projevu jeho obnovené bytostné souvislosti se světem, a to ve všech jejích rozměrech. (s.347) (Milan Valach (18))

Skutečně práce je pro člověka jednou z nejdůležitějších částí jeho života, která mu zabírá více času, než kterákoliv jiná. Dahl upozorňuje, že je to právě ona, kdo ovlivňuje příjem, spotřebu, úspory, postavení, přátelství, volný čas, rodinný život, osobní svobodu, sebeúctu, a uvádí ještě mnoho dalších věcí, jež jsou určovány a ovlivňovány naším každodenním pobytem na pracovišti. Proto se nemůže demokratická společnost nezajímat o vnitřní řízení podniků, které je „systémem poručnictví a přinejhorším despotismu“. Zaměstnanci jsou podle něj jistě stejně schopní řídit své firmy, jak to dělají akcionáři, a ještě lépe. I kdyby takto demokraticky řízené firmy byly ekonomicky stejně dobré jako jiné, pak by byly lepší pro svůj demokratický přínos. Zajímavé je, že námitky proti demokratickému řízení hospodářských podniků jsou podobné historickým námitkám proti demokracii vůbec! (s.347) (Milan Valach)

Jestliže v době globální ekologické krize můžeme veškeré své naděje skládat jen v lidské tvůrčí schopnosti, v lidskou imaginaci, lze doufat, že egoisticky orientovaná imaginace konzumní společnosti zde bude nahrazena imaginací solidární.(kurzíva MV) Neboť respekt k sounáležitosti, k naší vzájemné závislosti, přestává být pouhou mravní výzvou a stává se bezprostředně žitou skutečností, která je vytvářena lidmi samými na základě rovnosti a svobodné spolupráce. Solidarita pak již není zvnějšku kladeným požadavkem, ale vnitřním postojem, v němž se člověk dívá sám na sebe jako na součást celku lidské společnosti, a současně jako na svobodného jedince. (s.347) (Milan Valach (18))

Forem vnitřního uspořádání zaměstnanci vlastněného podniku je mnoho. Je otázkou teoretických diskusí, ale především praktických zkušeností, které z nich se osvědčí. Je docela dobře možné, že to nebude jediná organizační forma. Z našeho hlediska je samozřejmě žádoucí, aby se například podíl na řízení firmy určoval systémem jeden člověk, jeden hlas. (s. 348) (Milan Valach (18))

…

Stalo se však zřejmým, že úspěšný přechod na tuto demokratickou formu vlastnictví potřebuje zákonnou a daňovou oporu ze strany státu a vytvoření celé řady podpůrných struktur: úvěrových, školících, poradenských atd. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o nějaké zvýhodňování zaměstnanců, ale o vyrovnání historicky vzniklé nerovnosti, kdy vlastnicko-mocenské elity akumulovaly nejen bohatství, ale také vytvořily síť vztahů vzájemné podpory se značným vlivem na stát (jak jsme viděli již na začátku této knihy) i na sdělovací prostředky. (s. 348)(Milan Valach (18))

… Tato zkušenost ukazuje, že demokracie při řízení podniků není možná, pokud není součástí pluralitní demokratické společnosti. Demokracie v podnicích a demokracie v politice, tj. při správě celé společnosti, jsou vzájemně provázány. (s.349) (Milan Valach (18))

Tento vztah platí obousměrně: úspěšné prosazení zaměstnaneckého vlastnictví je podmíněno získáním politického vlivu potřebného k prosazení příslušných zákonů a překonání odporu některých vlastnicko-mocenských skupin.(s.349) (Milan Valach (18))