Lidé pro lid

SVĚTOVÁ LEVICE

- proti sobě stojí ti, kdo chtějí jít směrem k novému historickému systému, který by z toho současného zachoval jako klíčový charakteristický rys hierarchická privilegia, a ti, kdo chtějí jít směrem k relativně demokratickému a relativně rovnostářskému systému. (19)

- více demokracie a rovnosti - tato dvě kritéria používáme jako minimální, ovšem ve skutečnosti rozhodující definici levice. Pokud by se různé oddělené skupiny sdílející tento cíl dokázaly shodnout a jednat společně, existovala by v tom okamžiku značná pravděpodobnost, že se podaří dosáhnout významné změny ve směru jejich nadějí. (19)

- ve svém nynějším stavu jednají nejistě oddělené skupiny mající za cíl prosadit více demokracie a více rovnosti, jsou slabé a ve stavu všeobecné deprese. (19)

- neexistuje žádný vnitřní důvod, proč my měla být levice slabá nebo v depresi, jediným vysvětlením jsou stále vnímané následky šoků posledních třiceti let. (19)

- stáváme se kolektivně silnější a ne slabší, když se lidé organizují ve formách a strukturách, které pro ně mají smysl, a to za jediného předpokladu, že jimi vytvářené skupiny budou ochotny spolu navzájem mluvit a vytvářet smysluplné koalice. To je mnohem víc než pouhá záležitost parlamentní politiky. (19)

- může a musí se tak jednat na všech úrovních od globální až po lokální. (19)

- především to ale nesmí být pouze záležitostí politických kartelů, ale neustálou debatou a kolegiální analýzou vedenou těmito hnutími ve vzájemném souladu. (19)

- je to otázka vytváření a posilování specifické kultury kolegiality, která je protikladem hierarchické politické akce. Nebude to snadné. (19)

- Wallersteinovo tvrzení: (19) …“Základním problémem světové levice za těchto okolností je, že strategie přeměny světa, kterou vypracovala v 19. století, je zcela vyvrácena, a že v důsledku toho levice zatím jedná nejistě, je slabá a celkově se nachází ve stavu mírné deprese. …V prostoru mezi těmi, kdo na jedné straně levicového spektra vyhlašují "nové" ideje, jež jsou pouze rozředěnými verzemi centristické správy kapitalistického systému, a těmi, kdo na druhé straně pociťují nostalgii po všelécích včerejška, panuje podle všeho skutečná bída o seriózní ideje.“… vyvrací Valachova práce Svět na předělu.

- „krizi“ v rámci levice prodělává také sociální demokracie, neboť po letech řádění neoliberalismu reaguje stylem „my jsme to říkali“, ale jak dál, to je tvrdý oříšek …

- radikální levice je stále v depresi: (ideologická) názorová roztříštěnost, stále se nemůže otřepat z toho, že není státní „levicová“ doktrína, i když nové paradigma se již zřetelně rýsuje – Heller, Neužil, Valach – jde o participaci, otevřenou společnost

– těžiště bude v mimoparlamentním zápasu, vtažení člověka do děje, emancipaci;

- takto ale oficiální levice neuvažuje, v honbě za hlasy se dopouští populismu, strategie udržitelné společnosti se dostává mimo hru

- zkušení „kozáci“ levice dosud nechápou princip „participační emancipace“, dochází to tak daleko, že do starých kolejí navádějí i radikální mládež;

- ostatní (mladí), kteří chápou, kam se řítí rozparáděný kapitalismus hlavně z hlediska životního prostředí, zase zatím neumí pojmenovat problémy z hlediska nutnosti změny systému

- jelikož cesta přes parlamenty je zablokovaná, snaží se angažovaná hnutí jít cestou přímého protestu; upřímně řečeno, jsou to oni, kteří dnes drží prapor „akce pro přežití“ a je nejvyšší čas na tom začít stavět;

– klíčovým pomocníkem je a bude internet a vznikající síťová kultura;

– díky tomu lze rozpracovat koncept přechodu od zastupitelské (zablokované) demokracie k demokracii (blízko) přímé

- pomocí síťové kultury je nutné vychovávat „nové voliče“, se silným cítěním ke strategii udržitelného života, což souvisí s vysokou mírou solidarity a vysokou mírou osobní angažovanosti v pracovním a občanském životě

SVĚTOVÁ LEVICE

Na druhé straně tohoto virtuálního bojiště budou všichni, kdo chtějí rekonstruovat svět tak, aby v něm bylo víc demokracie a rovnosti. Tato dvě kritéria používám jako minimální, ovšem ve skutečnosti rozhodující definici levice. Pokud by se různé oddělené skupiny sdílející tento cíl dokázaly shodnout a jednat společně, existovala by v tom okamžiku značná pravděpodobnost, že se podaří dosáhnout významné změny ve směru jejich nadějí. Jak už jsem ovšem řekl, ve svém nynějším stavu jednají nejistě, jsou slabé a ve stavu všeobecné deprese. Jejich nejistotu dokáži pochopit, i když je možné ji překonat. Neexistuje ale žádný vnitřní důvod, proč my měla být levice slabá nebo v depresi, i když si uvědomuji, že takové reakce byly vyvolány šoky posledních třiceti let. (Wallerstein (19))

Nevíme, kdo se prosadí v tomto boji o řešení systémové bifurkace, v němž proti sobě stojí ti, kdo chtějí jít směrem k novému historickému systému, který by z toho současného zachoval jako klíčový charakteristický rys hierarchická privilegia, a ti, kdo chtějí jít směrem k relativně demokratickému a relativně rovnostářskému systému. To nevíme a vědět nemůžeme. Pokud jednáme, musíme jednat s vědomím, že výsledek je nejistý. Nemůžeme naskočit do žádného vlaku. Je jenom tvrdý boj, v němž se musíme snažit o vítězství skutečné racionality. Proto teď přejdu k možným cestám jednání. (Wallerstein (19))

Ať už hodnotíme dosavadní pokusy o vytvoření nového stylu levicové koalice jakkoli, jádro myšlenky se mi zdá být absolutně správné, a je opravdu podstatné, pokud máme dosáhnout jakýkoli významný politický pokrok. Stáváme se kolektivně silnější a ne slabší, když se lidé organizují ve formách a strukturách, které pro ně mají smysl, a to za jediného předpokladu, že jimi vytvářené skupiny budou ochotny spolu navzájem mluvit a vytvářet smysluplné koalice. To je mnohem víc než pouhá záležitost parlamentní politiky. Může a musí se tak jednat na všech úrovních od globální až po lokální. Především to ale nesmí být pouze záležitostí politických kartelů, ale neustálou debatou a kolegiální analýzou vedenou těmito hnutími ve vzájemném souladu. Je to otázka vytváření a posilování specifické kultury kolegiality, která je protikladem hierarchické politické akce. Nebude to snadné. (Wallerstein (19))

S velkým pokrokem v otázkách rozmanitých nerovností jde ale ruku v ruce velké zaostávání v rekonstrukci našich základních ekonomických institucí. Pokud se kapitalismus zhroutí, máme pořád ještě alternativu splňující tradiční socialistický cíl - sociálně racionální systém maximalizující kolektivní užitečnost a spravedlivé rozdělování? Pokud dnes levice přichází s takovými návrhy, zatím jsem o nich neslyšel. V prostoru mezi těmi, kdo na jedné straně levicového spektra vyhlašují "nové" ideje, jež jsou pouze rozředěnými verzemi centristické správy kapitalistického systému, a těmi, kdo na druhé straně pociťují nostalgii po všelécích včerejška, panuje podle všeho skutečná bída o seriózní ideje. (Wallerstein (19))

Konečně my, kteří žijeme ve Spojených státech, máme před sebou ještě další překážku, kterou jasně viděl už C. Wright Mills v roce 1959 a která se od té doby zásadně nezměnila: "Intelektuálové našeho druhu žijící v Americe a Británii čelí některým skličujícím problémům. Jako socialisté té či oné orientace tvoříme velmi malou menšinu v intelektuální komunitě, která je sama menšinová. Naším bezprostředním problémem je především nacionalistická úzkoprsost a politická samolibost vládnoucí v dominantních intelektuálních kruzích našich vlastních zemí. Čelíme opravdu hluboké apatii pokud jde o politiku obecně a širší problémy dnešního světa." (Wallerstein (19))

(3) Základním problémem světové levice za těchto okolností je, že strategie přeměny světa, kterou vypracovala v 19. století, je zcela vyvrácena, a že v důsledku toho levice zatím jedná nejistě, je slabá a celkově se nachází ve stavu mírné deprese. (Wallerstein (19))

Velice mne pobavila zděšená reakce našich médií, především ČT na to, že si někdo dovolil kritizovat kapitalismus. Až se zdálo, že pro naše novináře je to právě kapitalismus, který tvoří materiální jádro naší ústavy a představuje veškeré podstatné náležitosti demokratického právního státu. Na druhou stranu, když byla novináři položena zcela legitimní otázka, co tedy by mělo nastat, když ne kapitalismus, tak jsme se od významných PESáků dozvěděli, že jim jde o ten zlý kapitalismus, ten finanční. Ten ostatní, tedy ten, proti kterému bojovali jejich otcové, dědkové a pradědové, to je ten hodný kapitalismus. Myslím si, že kdyby oni předkové dnešních PESáků viděli, jak jejich potomci vidí jako spravedlivý svět to, proti čemu oni bojovali, tak by se museli v hrobě točit jako turbíny. (Žák (21))

Je opravdu smutné sledovat radostné tanečky některých levicových vůdců, kteří vidí za současnou krizí jakési vítězství svých teoretických proroctví nad liberálním kapitalismem a ti odvážnější dokonce citují i Marxe. Je jim přitom úplně jedno, že veřejný sektor v této krizi zaplatil do soukromých kapes tou, či onou cestou dvě desítky bilionů dolarů. Ještě jim nedošlo, že těm, kdo na tom vydělali, je úplně jedno, jestli jim vydělá ten či onen -ismus s tím či onakým adjektivem a s radostí označí cokoliv za přežité, špatné anebo dokonce zločinné, pokud to už splnilo svůj účel a může být odhozeno jako nepotřebná veteš na smetiště dějin. Zkrátka ti na levici si mohou říkat, že měli pravdu a ti druzí si mohou dát humra. Hladovým, co nemají pravdu ani humra to může přijít líto, ale nikoho nezajímají. (Žák (21))

(19) Wallerstein, Immanuel