PROČ SE TAK STALO
PROČ SE TAK STALO
- obrovská propast mezi tím k čemu se mají politici zavázat a co je „politicky průchodné“ v jejich mateřské zemi (5)
- může to mít dvě příčiny: buď vliv energetických lobby (10) nebo obava z nepřijetí striktních pravidel voliči (5)
- jako bumerang se světovému společenství vrátilo to, co je již delší dobu zřejmé – slabé globální „vládnutí“ ze strany OSN, což byla a je současná politika reprezentací jednotlivých (mocných) zemí vůči OSN, v (mocných) zemích EU vůči jednotnému vedení EU
(5) Greer, John Michael
Humánní ekologie kolapsu
Část první: Selhání je jediná možnost
14.12.2009
http://www.blisty.cz/2009/12/14/art50296.html
(10) Monbiot, George
Globální oteplování: Nezbývá než demonstrovat (v deníku Guardian)
22.12.2009
http://www.blisty.cz/2009/12/22/art50439.html
PROČ SE TAK STALO
… nevyslovená otázka, která nejnaléhavěji visí ve vzduchu, zní: "Proč se lidské společnosti čelící volbě mezi přežitím a kolapsem tak důsledně rozhodují pro to, co je zničí?" (Greer,14.12.2009 (5))
Greer v Britských listech z 14.12.2009 uvádí: „Přesto si myslím, že velmi mnoho lidí si začíná uvědomovat, že ať už budou výsledky kodaňského summitu jakékoliv, smysluplná odpověď na rostoucí nestabilitu globálního klimatu mezi nimi nebude.“
Jsme tváří v tvář zející propasti mezi tím, co je politicky možné, a tím, co by současnou krizi skutečně řešilo. (Greer,14.12.2009 (5))
Jsou možné dvě úvahy:
-
„Obama totiž nedokáže prosadit opatření proti globálnímu oteplování v americkém Senátu. Většinu poslanců v americkém Senátu totiž platí energetický průmysl. Zkorupovanost amerického politického systému způsobuje, že globální pokrok v akcích proti klimatickým změnám jsou neprosaditelné.“ (Monbiot (10) )
-
„Předpokládejme, že by došlo k něčemu tak nepravděpodobnému, a Obama i Kongres odsouhlasí významné snížení emisí oxidu uhličitého. Jaký bude výsledek? Ze všeho nejspíše rozhodné vítězství Republikánů ve volbách do Kongresu v roce 2010 následované zrušením příslušných zákonů. Emise nelze snížit mávnutím kouzelné hůlky; snížení bude stát biliony dolarů právě v době, kdy rozpočet je již napjatý, a uvalí na celou ekonomiku velké dodatečné náklady. Tyto náklady by byly nepopulární, i kdyby byl klimatologický konsensus mimo vědeckou komunitu přijímán s důvěrou, což se ovšem neděje. Dokonce i ti členové Kongresu, kteří by opravdu rádi viděli zákony o snižování emisí, přemýšlejí o svých vyhlídkách na setrvání v úřadu.“ (Greer,14.12.2009 (5))
Vlády jednotlivých zemí zatím těžko překračují svůj stín. Jsou zavázány svým domácím nedokonale ekologicky vzdělaným voličům a korporacím, což z hlediska globální dohody může způsobit bariéry bránící přijetí nezbytných rozhodnutí.
Podle Greera i v mezinárodních vztazích se uplatňuje drsná a pohotová varianta stejného systému brzd a rovnováh; kterýkoliv stát, který by přijal významné snížení emisí oxidu uhličitého, by se ve srovnání s těmi, kdo tak neučinili, vystavil mimořádně velké ekonomické nevýhodě.
Ti kdo mají své pochyby o antropogenické změně klimatu mohou stejnou logiku aplikovat na trvající nulovou reakci průmyslového světa na zlom v produkci ropy, nebo na půltucet jiných globálních krizí plynoucích z nárazu ekonomiky svázané s nekonečným růstem na neúprosné limity konečné planety. Okamžité náklady na akci jsou každopádně tak vysoké a tak nesnesitelné, že jen velmi málo lidí ve vlivných pozicích je ochotno nasazovat krk - a ti kdo to udělají mohou počítat s tím, že je o krk připraví jiní, přeochotní vydělat na jejich pošetilosti. (Greer,14.12.2009 (5))
Teď bychom to samozřejmě měli stejně udělat, vzhledem k tomu, že světové zásoby fosilních paliv jsou spotřebovávány dost rychle na to, aby omezení produkce začalo v příštích letech a dekádách dost bolet - ale to vše prostě jen zdůrazňuje sporný bod. (Greer,14.12.2009 (5))
Vše uvedené se stalo předmětem nekonečných denunciací. Za vším tím kříkem je nicméně sada brutálních faktů, jimž nikdo nehodlá čelit. Není vlastně důležité, jestli současná vlna klimatické nestability je skutečně produktem antropogenních emisí CO2, poněvadž vypouštět skleníkové plyny do přirozeně nestabilního klimatického systému je ještě mnohem hloupější než vypouštět je do systému stabilního. (Greer,14.12.2009 (5))
Dalším problematickou oblastí je přístup vědců k klimatologické otázce a k tomu jak by na ni měla společnost systémově reagovat. Bohužel i zde byly peníze „až na prvním místě“, jak píše Greer:
„Reaganovská revoluce 80. let ukázala, že opozice byla silnější, a systémové hnutí se ocitlo na straně poražených. Mocenská politika hrála ve veřejném financování výzkumu v Americe vždycky významnou úlohu, takže by nemělo překvapovat, když Reaganovi lidé celé řadě iniciativ soustředěných kolem systémové teorie takřka úplně zastavili vládní granty.
Od přiměřené techniky přes alternativní medicínu až po samotnou systémovou teorii, celé disciplíny se ocitly bez vládní podpory, zatímco učenci bádající na konkurenční agendě získávali výhody. Systémové hnutí zasažené na nejcitlivějším místě - v peněžence - rychle zkolabovalo.
Tuto implozi činí ještě paradoxnější fakt, že systémová analýza samotného systémového hnutí a jeho vztahu k širší společnosti by mohla poskytnout užitečné varování. Jen velmi málo nových institucí systémového hnutí spoléhalo na samofinancování; od prestižních think tanků až po programy energetických úspor v rámci čtvrti, vše vesměs žilo z vládních grantů, a tak bylo v obtížné pozici závislosti na sociálních strukturách, které doufalo zrušit. Člověk by si myslel, že lidem zvyklým uvažovat o podivných smyčkách a nezamýšlených důsledcích přítomných v komplexních systémech mohlo být jasné, že tyto struktury odpoví homeostaticky, aby jejich úsilí oponovaly.
…Možnost, že systém, který chtěli řídit, může být nakonec mazanější než oni, pravděpodobně napadla jen několik málo hlav. Ale věci se ubíraly právě tímto směrem; komplexní systém americké společnosti nakonec reagoval přesně tak, jak by systémová teorie předpověděla, aby neutralizoval sílu, jež hrozila, že ho vychýlí z preferovaného stavu.
Bohužel, tato reakce uzavřela cestu ke zdrojům, které mohly zjednodušit transformaci, jež je nyní před námi. Odmysleme si pýchu, která příliš mnoho systémových teoretiků přesvědčila, že by měli řídit svět, a sama systémová teorie je extrémně účinnou sadou myšlenek a praktik; stejně tak velmi mnoho věcí, které vznikaly v harmonii s touto teorií - například hnutí přiměřené technologie - se právě nyní hodí oprášit a použít. Nicméně současně s tím je třeba pochopit i proces, který to vše z použití vyloučil, a nejen proto, že se týž proces v případě nějaké nové sady iniciativ zaměřených na udržitelnost může velmi snadno zopakovat.“