Lidé pro lid

 JAKÝ JE SOUČASNÝ SYSTÉM

- kolaps finančních trhů a nekompromisní ortel „agendy 2100“ z Kodaně naznačují, že kapitalistický systém se dostává po 500 letech do vážné systémové krize

- neoliberální politici se postarali o podfinancování „systémové teorie“, dnešní společenské vědy jsou vývojem víceméně zaskočeny

- ekonomů „změny“ je znepokojivá menšina

- ústřední a prvotní úlohu v kapitalismu hraje nikdy nekončící akumulace kapitálu. To znamená, že instituce, které tvoří jeho kostru, odměňují ty, kdo usilují o nekonečnou akumulaci kapitálu a trestají ty, kdo tak nečiní. (19)

- klíčovou a nevyhnutelnou podmínkou akumulace kapitálu je vytváření co největšího zisku z ekonomických operací. (19)

- kapitalismus využívá všechny možnosti honby za ziskem, ale jde to s postupem času hůř a hůř, potvrzuje to i spekulativní šílenství (19)

- celou neoliberální ofenzívu posledních dvou desetiletí lze považovat za gigantický pokus o zpomalení růstu výrobních nákladů, včetně mezd a daní (19)

- externalizace nákladů (významně snižující výrobní náklady a tím zvyšující míru zisku) třemi hlavními způsoby: odhazování nezpracovaného odpadu mimo své pozemky bez placení za jeho zpracování; nákup vstupů za cenu jejich zpřístupnění a neplacení nákladů na jejich znovuobnovení; využívání infrastruktury vybudované na náklady společnosti. (19)

- problémem kapitalismu demokratizace světa s jejími náklady (19)

- vyspělé země jsou rentiéry světa (12)

- aby systém fungoval, je nutno stále více vyrábět a plýtvat, jinak nezaměstnanost, nedostatek peněz ve fondech pro důchodce (12)

- celková výchova jde ke stále větší spotřebě a využívání služeb. (12)

- nejistota zaměstnání vzniká tím, že většinu výrobků a služeb lidé nepotřebují. (12)

- stálý stres z nejistoty se stává jedním z důležitých činitelů lidských životních rozhodnutí. Především jedinou jistotou jsou peníze a to jakýmkoliv způsobem získané. (12)

- možností, jak se zbavit stresu, je nezaložit rodinu nebo ji minimalizovat. (12)

- aby ekonomika tolik nešpinila a nedusila, museli bychom ji oduševnit a energeticky odlehčit pořádnou dávkou vzdělanosti. Nic takového není bohužel zatím na programu. (8)

- samotné zastavení růstu naše problémy neřeší. (8)

- když je růst přerušen, začíná tvrdý boj o to, co ještě zbývá k rozdělení (8)

- nikdo zatím neumí růst ekonomiky ve velkém provozovat jinak (8)

- vrcholem nesmyslnosti je, že jak páchání škod na přírodě, tak jejich náprava jsou evidovány v kolonce „nárůst našeho bohatství (8)

- politika se dostala do područí megakorporací a hrozí zánik společenské smlouvy mezi státem a občanem, která tvoří jádro demokratické společnosti (7)

- stát nemá v kontextu neoliberalismu garantovat veřejné blaho, jen zmírňovat nejhorší lidské utrpení (7)

- vlády se dostaly pod tlak korporací zejména v oblasti daňové. (7)

- pokud vlády vyhodnocují obchod, hospodářské sankce a lidská práva podle ekonomických měřítek a politiku řídí byznys a trhy, pak se ignoruje základní pravidlo demokracie - že politika má dělat to, co chtějí občané. (7)

(7) Heczko, Stanislav

Neoliberální plíživý převrat a smrt demokracie podle Noreeny Hertzové

http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=190&Itemid=49

Keller

(8) Keller, Jan

Co zbude, když tu růst nebude (Právo, 10.12.2009, Salón)

http://www.zmenaklimatu.cz/aktuality/jan-keller-co-zbude-kdyz-tu-rust-nebude-2.html

(12) Podracký, Vlastimil

SPOLEČNOST: Globalizace nemusí být koncem dějin

9. prosince 2009

http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-globalizace-nemusi-byt-koncem-dejin-fru-/p_spolecnost.asp?c=A091208_183048_p_spolecnost_wag

JAKÝ JE SOUČASNÝ SYSTÉM

Kapitalismus je jako historický systém definován skutečností, že v jeho struktuře hraje ústřední a prvotní úlohu nikdy nekončící akumulace kapitálu. To znamená, že instituce, které tvoří jeho kostru, odměňují ty, kdo usilují o nekonečnou akumulaci kapitálu a trestají ty, kdo tak nečiní.

Jak se ale akumuluje kapitál? Klíčovou a nevyhnutelnou podmínkou je vytváření co největšího zisku z ekonomických operací. Zisk je funkcí rozdílu mezi skutečnými náklady a možnými cenami. (Wallerstein (19))

Celou neoliberální ofenzívu posledních dvou desetiletí lze považovat za gigantický pokus o zpomalení růstu výrobních nákladů - primárně snižováním nákladů na mzdy a daně, sekundárně snižováním nákladů na vstupy cestou technologického pokroku.

Kapitalisté pravidelně v průběhu historie přemísťovali výrobní procesy do zón s nízkými mzdovými náklady. Nesnáz je v tom, že jakmile přemístění pracovníci ze zemědělství žijí v nové pracovní zóně (obvykle ve městě) po určitou dobu (dejme tomu 25-50 let), změní svá měřítka, naučí se způsobům nového světa práce, sami se začnou organizovat a požadovat vyšší mzdy.

Chudák kapitalista musí zase utíkat. Problém je v tom, že dnes, po 500 letech, už skoro není kam .(Wallerstein (19))

Ke stejnému procesu vyčerpávání zón nízkých nákladů dochází také u vstupů. Hlavní mechanismus, který používali kapitalisté k udržování nízké ceny vstupů bylo, že za některé neplatili, ale získávali je na účet společnosti. Říká se tomu externalizace nákladů. Výrobce externalizuje náklady třemi hlavními způsoby: odhazuje nezpracovaný odpad mimo své pozemky beztoho, že by někomu zaplatil za jeho zpracování; nakupuje vstupy za cenu jejich zpřístupnění, ale neplatí náklady na jejich znovuobnovení; využívá infrastrukturu vybudovanou na náklady společnosti. Tyto tři postupy významně snižují výrobní náklady a tím zvyšují míru zisku.(Wallerstein (19))

První dva z těchto způsobů závisely na tom, zda se najdou nová území k ukládání odpadů a nové zdroje surovin za ty, které se vyčerpaly. Při neustálé expanzi kapitalistické světové ekonomiky na nová území a neustálém zvyšování míry jejich využívání začíná být na Zemi nedostatek záložních prostorů. Právě na tento problém se dnes zaměřuje ekologické hnutí, které také upozorňuje na skutečnost, že levné způsoby zbavování se odpadu (jak výrobci, tak kolektivitami) už značně poškozují ekosystém, že náprava je nutná a bude nákladná. Třetí způsob externalizace nákladů vyžaduje neustálý vzrůst míry zdanění, k čemuž se hned dostaneme. Jediným reálným dlouhodobým řešením těchto problémů je internalizace nákladů, což vzhledem k pružnosti poptávky znamená dlouhodobý nedostatek zisku. (Wallerstein (19))

A konečně také stoupají daně, jak nás neustále upozorňují všichni kolem. Věc není v tom, že jsou rozloženy nerovnoměrně. Jdou nahoru prakticky u každého, včetně všech výrobců. Rostou z prostého důvodu, kterému politologové říkají demokratizace světa, jejímž důsledkem je rozšiřování sociálního státu. Lidé požadují větší státní výdaje na vzdělání a zdravotní péči, chtějí záruky celoživotního příjmu. Navíc práh požadavků neustále stoupá a šíří se zeměpisně do stále dalších částí světa. Tuto cenu bylo třeba zaplatit za relativní politickou stabilitu a není žádný náznak, že by tlak zespoda nějak slábl. (Wallerstein (19))

Na závěr ještě jedna poznámka. Růst všech těchto tlaků na míru zisku nebyl jen výslednicí požadavků osob mimo podnikatelskou sféru. Za růst nákladů nesou zčásti odpovědnost také samotní kapitalisté. Přinejmenším někteří z nich upřednostňovali určité zvyšování mezd jako prostředek vytváření efektivní poptávky. Přinejmenším někteří z nich začali internalizovat určité náklady, protože v tom viděli způsob, jak si zajistit možnost výroby do budoucna. Přinejmenším někteří z nich se stavěli kladně k sociálnímu státu jako cestě k usmíření pracujících tříd. A byli nakloněni také jinému druhu státních výdajů (a tím i zdanění) jako cestě k potlačování pracujících tříd. A konečně přinejmenším někteří z nich vítali všechna tato opatření dohromady jako způsob, jak vytvářet finanční tlak na své slabší konkurenty. (Wallerstein (19))

Výsledkem toho všeho byl nicméně masivní růst nákladů, který vede k celosvětovému omezování zisku. Také naše současné spekulativní šílenství, které je dnes nejsilnější v samotné baště systému, ve Spojených státech, není popřením této hypotézy, ale jejím dalším potvrzením. (Wallerstein (19))

Je to paradox vyspělých zemí, že základem ekonomiky není vytváření hodnot, ale rentiérství, ať už v Česku nebo v EU a na to navazující „ždímání peněz z rentiérů“. Příklonem k EU jsme se vlastně dostali blíže k rentiérům a mohli se přiživit na službách jim. Tím bohatneme, ale pravděpodobně nebudeme nikdy na jejich úrovni, protože nemáme onen rentiérský základ, ono vlastnictví výhodných a vysoce výdělečných světových podniků. O to nás ošidila komunistická politika, která náš průmysl zbavila světového trhu a po pádu režimu i sovětského. Prací, onou nízce hodnocenou činností, to můžeme jen obtížně dohnat. To bychom opravdu museli „makat“ jako Vietnamci, a to se neděje. Proto spíše zbohatnou Vietnamci a Číňané. (Podracký (12))

…Peníze ze zisků jdou tedy do hospodářství země, jejíž občané podniky vlastní. Ony totiž ty výrobky ze zaostalých zemí zase tak mnoho nestojí, a většina peněz se vydá za služby v rámci vlastní země. Tak se vyspělé země stávají rentiéry světa. (Podracký (12))

… K tomu je nutno podotknout, že globální ekonomika je sice pro všechny účastníky výhodná, ale musí to být účastníci zařazení do systému, v zájmu stability musí vyznávat stejné hodnoty a mezi ty přednostně patří zaměření na materiální prospěch. Systém je velmi křehký. Co by se stalo kdyby se zpochybnil peněžní systém, kdyby přestaly platit peníze, kdyby úspory v bankách se najednou staly jen prázdnými čísly na výpisech z účtů, kdyby nebylo možno uplatnit svoje práva na disposici s penězi? Všechno by se zhroutilo, vyspělé země by totiž ztratily veškerou vládu nad svými podniky. Proto je nutno tento systém držet i politicky a mocensky. (Podracký (12))

Je to zatím historicky nejlepší systém, který sice mnozí považují za špatný, ale lepší se zatím nenašel. Zároveň jsou země vzájemně ekonomicky propojeny tak, že si nikdo zařazený do systému nepřeje úpadek toho druhého, protože by na tom také prodělal. (Podracký (12))

Aby systém fungoval, je nutno stále více vyrábět a plýtvat. Pokud by nebyla výroba, nezaměstnali by se lidé, nebyly by zisky, fondy by nevyplácely peníze důchodcům atd. Také by nebyly ani navazující služby a tím by vznikla nezaměstnanost. Pokud si koupím myčku nádobí, musím kupovat poměrně drahý chemický čisticí přípravek, také elektrická energie něco stojí a vody se spotřebuje velké množství, i opraváři mají občas práci. Podobně veliké auto. Obrovské množství potravin s prošlou záruční lhůtou se likviduje. Zde vzniká základ ekologických problémů. Naše planeta má jen omezené energetické zdroje a snese jen určitou zátěž znečištění. Proto jsou liberální ekonomové s ekology v neustálém sporu, který se jen omezeně řeší ústupky ekologům, třeba výrobou „ekologického“ chemického přípravku, který ovšem nikdo nekupuje, protože je drahý a obvykle i méně účinný. (Podracký (12))

Celková výchova jde ke stále větší spotřebě a využívání služeb. (Podracký (12))

Rozmařilé potřeby už lidé nevnímají a považovali by za nepředstavitelnou újmu žít v zemi, kde tyto potřeby lidé nemají. (Podracký (12))

Přesto je stále fiktivní přelidněnost, lidé jakoby nejsou potřební. Snad ne ani tím, že by obecně nebyla práce, ale není jistota. Nejistota zaměstnání vzniká tím, že většinu výrobků a služeb lidé nepotřebují. Snadno se jich vzdají. Stačí jen nějaká psychologická příčina, třeba jen informace, že se blíží hospodářská krize, lidé si onu zbytečnou službu nekoupí a hned je nezaměstnanost. Ti výrobci a poskytovatelé, kteří „psychologickou“ krizi přežijí, jsou obvykle ti méně etičtí, ti prolhanější a drzejší. (Podracký (12))

Tento tlak, tento stálý stres z nejistoty se stává jedním z důležitých činitelů lidských životních rozhodnutí. Především jedinou jistotou jsou peníze a to jakýmkoliv způsobem získané. (Podracký (12))

Další možností, jak se zbavit stresu, je nezaložit rodinu nebo ji minimalizovat. Obvykle mladý člověk dlouho studuje, potom čeká na dobře placenou práci, která stále nepřichází, přitom konzumní návyky nedovolují vést šetrný život. Prací se moc peněz nevydělá, to by vyžadovalo řadu let uskrovňování, ale to odporuje celému ideovému a psychologickému prostředí modernity.(Podracký (12))

K tomu, abychom se pokusili o jeden z nejobtížnějších ekonomických manévrů, o nastartování ekonomiky, která by tolik nešpinila a nedusila, museli bychom ji oduševnit a energeticky odlehčit pořádnou dávkou vzdělanosti. Nic takového není bohužel zatím na programu. Místo toho se chystáme uvolnit peníze na další rabování zdrojů, o které připravujeme naše potomky, a zároveň přiškrtíme finance pro rozvoj vědy a výzkumu, školství a vzdělanosti, které by naši potomci tolik potřebovali. (Keller (8))

Ekonomický růst prosazovaný dosavadním způsobem je ve svých důsledcích naprosto nesmyslný. V tom mají ekologové a kritici růstu růstu naprostou pravdu. Zapomínají však na jednu důležitou věc. Samotné zastavení růstu naše problémy bohužel neřeší. Kritici růstu i zelení politici na to zapomínají proto, že jsou sociálně slepí a hluší. (Keller (8))

Pokud chce někdo brojit proti růstu a zároveň propagovat – tak jako to činí například čeští zelení – heslo kvality života, měl by si napřed aspoň zhruba udělat jasno v tom, čí kvalitu života vlastně obhajuje.(Keller (8))

Když je však růst přerušen, začíná tvrdý boj o to, co ještě zbývá k rozdělení. (Keller (8))

Růst ekonomiky, tak jak byl dosud provozován (a nikdo ho zatím neumí ve velkém provozovat jinak), je z hlediska zdravého rozumu věc naprosto nesmyslná. Už před dvaceti lety prokázal americký ekonom Hermann Daly, že růst ekonomiky funguje stále iracionálněji. Ekonomický růst poškozuje přírodu a pokud nechceme žít ve zcela zdevastovaném prostředí, pak musíme neustále zvyšovat podíl nově vytvořeného bohatství, jež musí být věnováno na zahlazování škod způsobený právě ekonomickým růstem. Vrcholem nesmyslnosti je, že jak páchání škod na přírodě, tak jejich náprava jsou evidovány v kolonce „nárůst našeho bohatství“. (Keller (8))

(7): Podle Noreeny Hertzové dnes již padly mýty, které ve studené válce posilovaly pozici západního světa. Ukázalo se totiž, že bohatství nestéká dolů jako po fontáně, že růst má své meze a že společnost založená na volném trhu je nejen nedokonalá, ale i nespravedlivá (str. 13).

Obří korporace přebírají role státu, byznysmeni jsou mocnější než politici, obchodní zájmy jsou alfou a omegou veškerého dění. Došlo k redukci úlohy vlády na zajišťování veřejných služeb, infrastruktury a ochranu světového systému volného obchodu (str. 18). Politika se dostala do područí megakorporací a hrozí zánik společenské smlouvy mezi státem a občanem, která tvoří jádro demokratické společnosti (str. 21 – 22). Systém je prohnilý, vládne v něm korupce a demokracie slábne.

To, že moc přešla do rukou korporací, je výsledkem „Plíživého převratu“, jehož počátek je spojen se jmény M. Tchatcherové a R. Reagana, kteří „obrátili kapitalismus na novou víru“. Západ se „jejich zásluhou“ odvrátil od neoklasického liberalismu keynesiánské ekonomie a přijal neoliberální experiment Nové pravice, kdy stát má v první řadě zajišťovat vymahatelnost práva, stabilitu měny a vytvářet vhodné podnikatelské prostředí (str. 31). Stát nemá v tomto kontextu pak garantovat veřejné blaho, jen zmírňovat nejhorší lidské utrpení.

Byl zavržen pojem relativní chudoby a hranice chudoby se měla nadále definovat podle absolutních standardů potřeb. Velká Británie v duchu monetarismu zrušila po roce 1979 regulaci cen, dividend a devizové kontroly, provedla privatizaci státních podniků (britská vláda utržila v rozmezí let 1979 - 1997 za privatizaci 67 mld. liber) a odstranila omezení půjček. USA přijaly ekonomii strany nabídky a po roce 1981 provedly deregulaci cen ropy, uvolnily dohled nad železniční dopravou, televizním vysíláním, naftařským a plynárenským průmyslem, přitvrdily podmínky pro poskytnutí sociálních dávek a snížily daně.

To vše se pak rozšířilo po celém světě (str. 35). Nejdříve v bývalých britských koloniích (Austrálie, Kanada, Nový Zéland), pak v Latinské Americe (Chile, Argentina, Mexiko) a posléze i v Západní Evropě. Liberalizace se prosadila také ve Východní Evropě, v Indii i v Africe (Zambie, Nigérie, Jihoafrická republika). Prosadilo se omezení rozvojové pomoci a naopak došlo k nárůstu přímých zahraničních investic do rozvojových zemí (přímé zahraniční investice převýšily rozvojovou pomoc v roce 1992). Rozvojové projekty navíc začaly být vázány na rozvoj soukromého sektoru. Začátkem 90. let se neoliberální kapitalismus stal dominantní světovou ideologií. Asie na neoliberální kapitalismus přistoupila až po finanční krizi v polovině 90. let.

Vlády se dostaly pod tlak korporací zejména v oblasti daňové. Nadnárodní korporace si mohou vybírat, kolik na daních zaplatí a kde je budou platit. To mimo jiné brzdí harmonizaci daní v rámci Evropské unie (str. 67), hlavně však podlamuje schopnost vlád zajistit žádoucí financování veřejného sektoru (str. 69). Korporace svou činnost přesouvají do zemí s nižší daňovou zátěží, na druhé straně však požadují od státu dotace (v USA se ročně odpustí korporacím 75 mld. dolarů na daních). Zájmy korporací diktují rovněž zahraniční politiku USA (str. 90). Např. hospodářské sankce se uvalují podle toho, zda budou či nebudou postiženy zájmy korporací (sankce se uplatňují vůči Barmě, vůči Číně však již ne).

Obchodním zájmům ustupují i lidská práva. USA podporují liberální přístup k lidským právům jen potud, pokud je to spojeno s rozvojem tržní ekonomiky (str. 95). Vládu USA zajímá hlavně vláda zákona, ochrana soukromého sektoru, rozvoj tržní ekonomiky, ne už tolik participativnost, aktivní občanská společnost a regulérní volby. Často si tak pleteme demokracii s kapitalismem. I ve studené válce nešlo tedy o šíření demokracie, ale systému založeného na potřebách soukromého kapitálu včetně ochrany soukromého vlastnictví a volného přístupu k trhům. Schopnost vlád bránit své občany oslabují v současné době i četná rozhodnutí Světové obchodní organizace - WTO. Ve WTO je malý vliv rozvojových zemí, ale velký vliv korporací (str. 100). I díky tomu vlády dnes nevytvářejí lepší svět pro lidi, ale lepší prostředí pro byznys - v klamné víře, že jedno doplňuje druhé (str. 104). Pokud vlády vyhodnocují obchod, hospodářské sankce a lidská práva podle ekonomických měřítek a politiku řídí byznys a trhy, pak se ignoruje základní pravidlo demokracie - že politika má dělat to, co chtějí občané . :(7)