Lidé pro lid

IDEOLOGICKÉ SOUVISLOSTI – POLITIKA NA PRODEJ A ŠANCE PROTESTU

- nejistota vyvolává stálé tíhnutí lidí k rovnostářství. Lidé povědomě cítí, že systém není dobrý a snadno naletí nějaké rovnostářské ideologii. Zde je nebezpečí návratu různých totalitních režimů. (12)

- domnívat se, že se lze od globálního světa nějak odpoutat, uzavřít do hranic a stanovit si jiná pravidla, je nebezpečný omyl. (12)

- vyhraje ten, kdo se dokáže morálce plýtvání a egoismu postavit (12)

- nad kapitalismem lze zvítězit opakem, než sám předkládá: prací, poctivostí, vytvářením rezervních prostředků, odmítnutím dluhů, odmítnutím plýtvání, solidaritou a morálními pravidly, tedy konzervativními opatřeními. (12)

- na státní úrovni realizace morálními politiky, kteří nebudou jen „slibovači“ zářných zítřků, vykradači státní pokladny a rozhazovači na dluh. K tomu je potřebná občanská solidarita a loajalita. (12)

- dědictvím komunizmu není skutečnost, že bychom snad nepřijali ideologii globalizace, naopak, přejali jsme ji v euforii až příliš. (12)

- největší chybou by bylo podléhat Evropské unii a v předklonu s úctou přijímat pravidla, která nám nedovolí si vytvořit vlastní morální systém. Prostě vzepřít se propagacím a vnucování, ponechat si vlastní rozum, je vždy jen výhodné a to nejen v globálním světě. (12)

- dnešní demokracie je slabá vůči světovým nadnárodním korporacím, korumpují politiky, diktují jim co mají dělat (7)

- dnešní politika je drahá, obchodnická a kapitálově náročná. Politické strany nabízejí v podstatě stejné řešení - systém založený na laissez - faire ekonomice, kultuře konzumu, moci kapitálu a volném trhu- voliči reagují apatií nebo se radikalizují v protestních hnutích a snaží se tak obejít parlamenty. (7)

- korporace z pozice síly předepisují politikům, co směji dělat a co nikoliv. Proto se lidé logicky obracejí zády k tradiční politice. Klesá účast ve volbách i počet členů politických stran. Převládá pocit, že politici jsou neschopní, nedůležití a nepoctiví. Voliči přestávají být věrni svým politickým stranám a mnozí se přestávají zajímat o politiku vůbec. (7)

- strany hledají pomoc u mediálních konzultantů. To však nepomáhá, lidé přestávají věřit vládám a obracejí se proti korporacím přímo. Roste zájem o členství v občanských sdruženích a sílí kontrola korporací pomocí nátlaku spotřebitele. (7)

- díky koncentraci vlastnictví moc v mediální sféře získalo deset „globálních hráčů“, což ohrožuje nezávislost tisku .

Stírá se rovněž hranice mezi nezávislým výzkumem a zájmy korporací. Korporace totiž financují univerzitní centra, expertní týmy (think tanks), veřejné prospěšné organizace a dokonce i spotřebitelské organizace. (7)

- na pomoc při získávání a sdělování informací přichází ovšem internet .Vznikají opoziční stránky (namířené proti korporacím), konferenční stránky (newsgroups), stránky věnované bojkotům či společensky odpovědné stránky, portály a diskusní fóra. (7)

- netradiční formy protestu se stávají náhradou tradičních forem politického jednání. Šiří se protest formu stížností či soudních pří. (7)

- další změnou v politické oblasti je nárůst angažovanosti legend průmyslového a finančního světa (George Soros, Bill Gates, Ted Turner, skupina „Podnikatelé za jasné perspektivy“ a další). Vzniká třída nevolených politiků, vyslanců a obhájců. Zažíváme zlatý věk filantropie. (7)

- zkrátka politika vstoupila do byznysu a do politiky vstoupil konzumerismus. Politici se chovají jako byznysmeni a korporace jednají jako politici. (7)

- zvlášť závažná je otázka, kdo ohlídá korporace. Zda stát obstojí ve funkci regulátora poslední instance, když budou korporace jeho partnery. (7)

- svou sociální zodpovědnost (např. v podobě zavedení kodexu chování, provádění auditu ekologické a sociální politiky) korporace budovaly v době bezprecedentního ekonomického růstu. V době hospodářského útlumu může být všechno jinak. (7)

- mnoho lidí proto nedůvěřuje ani státu, ani byznysu. Východisko potom vidí v protestním hnutí - v demonstracích, ve veřejných kampaních či v přímé akci. Akce v Seatllu (1999) a v Praze (2000) ukázaly, že protest začal být akceptován jako přijatelná forma společenského projevu. (7)

- dnešní protesty vycházejí z předpokladu, že volby přestaly mít smysl. Deficit demokracie totiž již přerostl v demokratické vakuum. (7)

- protesty ovšem nejsou schopny sloučit účinné prostředky s demokratickými cíli - mimo jiné hrozí, že hlučná menšina převálcuje tichou většinu. (7)

- nicméně tyto protesty mohou působit jako katalyzátor reforem a položit tak základy nového druhu státu. (7)

- jestli skutečně nastartují současné protesty reformu politického života 21. století, to se teprve ukáže. Zatím převažuje u politiků rétorika nad konkrétními činy. Nebyly např. vytvořena ani Světová ekologická organizace, ani Světová etická organizace jako protiváhy vlivu Světové obchodní organizace – WTO. (7)

- jestli bude demokracie dále chřadnout pod náporem korporací závisí rovněž na aktivitě občanů (jako spotřebitelů a aktivistů). Jde tedy o hodně a týká se to rovněž České republiky. (7)

(7) Heczko, Stanislav

Neoliberální plíživý převrat a smrt demokracie podle Noreeny Hertzové

http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=190&Itemid=49

(12) Podracký, Vlastimil

SPOLEČNOST: Globalizace nemusí být koncem dějin

9. prosince 2009

http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-globalizace-nemusi-byt-koncem-dejin-fru-/p_spolecnost.asp?c=A091208_183048_p_spolecnost_wag

IDEOLOGICKÉ SOUVISLOSTI – POLITIKA NA PRODEJ A ŠANCE PROTESTU

Nejistota vyvolává stálé tíhnutí lidí k rovnostářství. Lidé povědomě cítí, že systém není dobrý a snadno naletí nějaké rovnostářské ideologii. Zde je nebezpečí návratu různých totalitních režimů. (Podracký (12))

Domnívat se, že se lze od globálního světa nějak odpoutat, uzavřít do hranic a stanovit si jiná pravidla, je nebezpečný omyl.

Globální kapitalizmus vytváří určité prostředí, které je obecně nemorální. Zloděje dělá nejspíše příležitost, tedy systém, který zlodějinu podporuje. Přesto nikdo není nucen být zlodějem. Globální kapitalizmus nediktuje striktně nějaké morální podmínky a svoboda, kterou přináší, nám dovoluje jednat i jinak; naopak je výhodné se vzepřít reklamě a vnucování, nekoupit předražený a mizerný výrobek. Kdo má morální sílu tak učinit, zvítězí. (Podracký (12))

To neplatí jen pro jednotlivý výrobek, ale pro celý systém. Ideologii globalizace, jak říkám nepsaným pravidlům globálnímu kapitalizmu, je možno se postavit pouze morálně. Trochu rozporuplně, nicméně zcela reálně platí, že nad morálním úpadkem, který globální kapitalizmus vytváří, je možno zvítězit opakem, než sám předkládá. Prací, poctivostí, vytvářením rezervních prostředků, odmítnutím dluhů, odmítnutím plýtvání, solidaritou a morálními pravidly, tedy konzervativními opatřeními. (Podracký (12))

To samozřejmě platí pro jednotlivce, nicméně na státní úrovni musí být realizováno morálními politiky, kteří nebudou jen „slibovači“ zářných zítřků, vykradači státní pokladny a rozhazovači na dluh. K tomu je potřebná občanská solidarita a loajalita. (Podracký (12))

Dědictvím komunizmu není skutečnost, že bychom snad nepřijali ideologii globalizace, naopak, přejali jsme ji v euforii až příliš. Na Západě totiž je možno právě pozorovat více zachovaných konzervativních hodnot, které této ideologii dovedou účinněji vzdorovat. Evropská unie je ovšem politickým apologetem ideologie globalizace, protože idea evropského sjednocení je založena na volném trhu, otevřených hranicích a volném přesunu lidí, proto odtamtud přímo žádné morální normy nečekejme. (Podracký (12))

Největší chybou by bylo podléhat Evropské unii a v předklonu s úctou přijímat pravidla, která nám nedovolí si vytvořit vlastní morální systém. Prostě vzepřít se propagacím a vnucování, ponechat si vlastní rozum, je vždy jen výhodné a to nejen v globálním světě. (Podracký (12))

(7): Dnešní politika je podle Noreeny Hertzové drahá, obchodnická a kapitálově náročná (str. 109). Politické strany nabízejí v podstatě stejné řešení - systém založený na laissez - faire ekonomice, kultuře konzumu, moci kapitálu a volném trhu. Třetí příchod Ježíše Krista je pravděpodobnější než realizace Třetí cesty. Politické strany se proto liší nanejvýš marketingovou strategií. A to je astronomicky nákladné. Proto nestačí členské příspěvky, fondy různých sdružení, osobní dary či finance ze státního rozpočtu. Politické strany jsou nuceny se obracet na soukromý sektor. V USA jsou tak politici korumpováni sponzorskými dary na příležitostní výdaje stranických kanceláři – tzv. soft money. V roce 1992 jejich výše činila 86 mld. USD a v roce 1996 již 260 mld. USD. V Evropě pak bují tajné fondy a tajné dohody firem a politických stran. V Itálii bylo počátkem 90. let vyšetřováno až 40% poslanců pro podezření z korupce (str. 116). Za své peníze si korporace kupují vliv a přímluvu (např. si kupují ochranu tabákového průmyslu či možnost financovat informační superdálnici). :(7)

(7): Korporace tak z pozice síly předepisují politikům, co směji dělat a co nikoliv. Proto se lidé logicky obracejí zády k tradiční politice (str. 122). Klesá účast ve volbách i počet členů politických stran. Převládá pocit, že politici jsou neschopní, nedůležití a nepoctiví. Voliči přestávají být věrni svým politickým stranám a mnozí se přestávají zajímat o politiku vůbec. V důsledku toho strany hledají pomoc u mediálních konzultantů (str. 125). To však nepomáhá, lidé přestávají věřit vládám a obracejí se proti korporacím přímo. Roste zájem o členství v občanských sdruženích a sílí kontrola korporací pomocí nátlaku spotřebitele (str. 132). Jde v první řadě o tzv. politické nákupy a spotřebitelské bojkoty v rámci náboženství konzumerismu s etickou orientací. Politický konzumerismus chce nadnárodní korporace dotlačit k zodpovědnosti za to, co způsobují. Uvědomělí spotřebitelé tak bojkotují firmy, kde např. pracují děti či kde jsou nevyhovující pracovní podmínky. :(7)

(7): Investoři a investiční společnosti zase praktikují akcionářský aktivismus. Etické fondy realizují jen etické investice - neinvestují do společností vyrábějících zbraně, tabákové výrobky, jadernou energii či provádějících pokusy na zvířatech nebo působících v zemích s represivním režimem. Angažovaní akcionáři také nakupují akcie společností, aby mohli v nich prosazovat sociálně citlivé záležitosti (str. 144). Spotřebitelský bojkot a tlak angažovaných akcionářů nutí nadnárodní společnosti jednat vůči společnosti odpovědně (str. 148). Jejich vliv ovšem závisí na kvalitě získaných informací. A zde vzniká nejeden problém. Díky koncentraci vlastnictví moc v mediální sféře získalo deset „globálních hráčů“, což ohrožuje nezávislost tisku (str. 158 – 159). Stírá se rovněž hranice mezi nezávislým výzkumem a zájmy korporací. Korporace totiž financují univerzitní centra, expertní týmy (think tanks), veřejné prospěšné organizace a dokonce i spotřebitelské organizace (str. 164). :(7)

(7): Na pomoc při získávání a sdělování informací přichází ovšem internet (str. 166). Vznikají opoziční stránky (namířené proti korporacím), konferenční stránky (newsgroups), stránky věnované bojkotům či společensky odpovědné stránky, portály a diskusní fóra (str. 170). Šiří se protest formu stížností či soudních pří. Netradiční formy protestu se stávají náhradou tradičních forem politického jednání. Jejich efektivnost se opírá o mechanismus tržních sil. Státy se na deregulované scéně stávají spíše diváky než herci. Spotřebitelský protest nutí vlády hrát aktivnější roli (poskytovat informace, vyžadovat po komerční sféře větší transparentnost a zodpovědnost), do toho se jim však moc nechce (str. 176). :(7)

(7): Další změnou v politické oblasti je nárůst angažovanosti legend průmyslového a finančního světa (George Soros, Bill Gates, Ted Turner, skupina „Podnikatelé za jasné perspektivy“ a další). Vzniká třída nevolených politiků, vyslanců a obhájců. Zažíváme zlatý věk filantropie (str. 181). Harvard Business School nabízí kurz strategické filantropie a většina high tech firem má poradce pro filantropii. Dnešní extrémně bohatí filantropové se výrazně orientují na politickou sféru a chtějí být svědomím národa. V chudých zemích 3. světa (např. v Nigérií) korporace přebírají břemena státu (str. 195 - 196). Ve vyspělých zemích podporují zejména školství (vybavení škol, alternativní školy), zdravotnictví (boj s drogovou závislostí či s rakovinou plic) a další úseky sociální sféry (boj s kriminalitou, pomoc seniorům s otopem). Některé americké korporace (společnost BP, Dupont, Alcan, Shell, Pechiney) se zavázaly uvést v život Kjotský protokol (prodej interních kreditů znečištění), i když vláda USA ho neratifikovala (str. 204 - 205). :(7)

(7): Zkrátka politika vstoupila do byznysu a do politiky vstoupil konzumerismus. Politici se chovají jako byznysmeni a korporace jednají jako politici (str. 206). Spotřebitelé hlasují peněženkami a voliči obcházejí volební urny velkým obloukem (str. 207). Jestli směs konzumní politiky a politické moci korporací umožní uspokojivé řešení problémů současnosti, zůstává otevřenou otázkou. Zvlášť závažná je otázka, kdo ohlídá korporace. Zda stát obstojí ve funkci regulátora poslední instance, když budou korporace jeho partnery. Svou sociální zodpovědnost (např. v podobě zavedení kodexu chování, provádění auditu ekologické a sociální politiky) korporace budovaly v době bezprecedentního ekonomického růstu. V době hospodářského útlumu může být všechno jinak. Po asijské finanční krizi např. v Japonsku zmizel systém celoživotního zaměstnání (str. 216). :(7)

(7): Mnoho lidí proto nedůvěřuje ani státu, ani byznysu. Východisko potom vidí v protestním hnutí - v demonstracích, ve veřejných kampaních či v přímé akci (str. 222). Akce v Seatllu (1999) a v Praze (2000) ukázaly, že protest začal být akceptován jako přijatelná forma společenského projevu. Dnešní protesty vycházejí z předpokladu, že volby přestaly mít smysl. Deficit demokracie totiž již přerostl v demokratické vakuum. Protesty ovšem nejsou schopny sloučit účinné prostředky s demokratickými cíli - mimo jiné hrozí, že hlučná menšina převálcuje tichou většinu. Nicméně tyto protesty mohou působit jako katalyzátor reforem a položit tak základy nového druhu státu (str. 228). Počátkem 20. století se tak stalo v USA (reformní hnutí amerického progresivismu) a v 60. letech 20. století pak v Západní Evropě (kdy se jednalo o problémy životního prostředí). Politici se tehdy uvědomili, že občané již nebudou jen tak bezmyšlenkovitě hlasovat pro zaběhlé stranické programy a nezbylo jim než reagovat (str. 230).

Jestli skutečně nastartují současné protesty reformu politického života 21. století, to se teprve ukáže. Zatím převažuje u politiků rétorika nad konkrétními činy. Nebyly např. vytvořena ani Světová ekologická organizace, ani Světová etická organizace jako protiváhy vlivu Světové obchodní organizace - WTO (str. 235). Pokud se vlády nepoučí a nepodpoří požadované reformy, pak podle Noreeny Hertzové budeme žít ve světě, jemuž vládnou korporace, nad zákonem stojí trhy a svobodné volby jsou věcí minulosti (str. 236). Bude to znamenat také konec samotných politických struktur a politickou scénu ovládne protest. Zda se tak opravdu stane, závisí rovněž na aktivitě občanů (jako spotřebitelů a aktivistů). Jde tedy o hodně a týká se to podle mne rovněž nás v České republice. :(7)