CESTA K DOBRÉ UTOPII
CESTA K DOBRÉ UTOPII
- nejúčinnější strategií je přenést spoluodpovědnost za správu země na všechny, kteří se ní mohou a chtějí podílet také (14)
- dnes se podoba změny nerýsuje ani vzdáleně, i když rovněž stále silněji zaznívají hlasy, že takhle už to dál nejde. Ale možná se dnes více mluví, než skutečně vidí. Možná je to prostě jen tím, že se mluvit může a nikoho ani příliš nezajímá, co kdo říká. Možná to začíná být dokonce jedno. A lhostejnost je tou nejspolehlivější cestou do otroctví. Pro intelektuály, stejně jako pro analfabety, prostě pro všechny, kterým je to prostě všechno jedno… (20)
- jsou ale také utopie, které naznačují směr, mluví o "tom co není, ale má být" takovým způsobem, že vyjadřují cosi, po čem oprávněně touží spousta lidí a čemu se zatím nedaří dát konkrétnější výraz, ani stanovit celou cestu k takovému cíli. Obecné vytýčení dobré utopie je ale předpokladem k tomu, aby se k takové konkretizaci a hledání cesty vůbec mohlo přistoupit. A někdy i sám autor utopie dojde v tomto směru hodně daleko. (17)
- bez určité utopické složky, "dobré utopie", nemůže existovat žádné hnutí, které se chce zaměřit na hlubší příčiny nevyhovujícího stavu společnosti, aby dosáhlo podstatnější změny k lepšímu, nebo aby pomohlo společnosti vyhnout se rizikům, které oficiální elity nechtějí vzít na vědomí. (17)
- ve strachu před vznikem nové totalitní ideologie se objevila hrozba „vylévání vaničky i s dítětem“: … je jedna věc vytýkat např. Rawlsovi, že své pojetí spravedlnosti odvozuje vlastně z jakési abstraktní platónské ideje stojící nad realitou a diktující realitě. Na druhé straně ale v Senově přístupu vězí háček: když se vybírá mezi lepšími a horšími variantami konkrétního postupu k větší spravedlnosti, vyžaduje to, aby byl k dispozici seznam "možných variant". (17)
- odkud ale takový seznam může přijít? Jen z obecnějších představ, které nutně budou mít utopický charakter "toho, co není, ale mělo by být", protože teprve na jejich pozadí se může navrhovat paleta konkrétních variant (17)
- přitom je jasné, že musí existovat „seznam dobrých utopií“, svět se často vrhá směrem k reálným (dobrým i špatným) utopiím
- bez programu nápravy (reálné utopie) žijeme v utopickém snu (neměnný ale přitom neudržitelný) z kterého se pak nemůžeme probudit (17)
- je „Pickova dobrá utopie“ závaznou „kuchařkou“ nebo jen podnětem k přemýšlení?!
- nejosvícenější vládnutí bude k ničemu, pokud nebude podporováno zdola (MV)
(14) Potůček, Martin
Bolesti české veřejné politiky
18.11.2009
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/martin-potucek.php?itemid=8105
(17) Převrátil, Rudolf
Pickův Manifest je krokem k "dobré utopii"
23.11.2009
http://www.blisty.cz/art/21462.html
(20) Žák, Ladislav
Vzpomínky na budoucnost…
26.10.2009
http://www.blisty.cz/art/49572.html
Vzpomínky na budoucnost
- bez programu nápravy (reálné utopie) žijeme v utopickém snu (neměnný ale přitom neudržitelný) z kterého se pak nemůžeme probudit (17)
CESTA K DOBRÉ UTOPII
My Češi máme stále blíže, než jsme si ochotni sami připustit, k tomu, spoléhat na moudrého vladaře a ponechat věcem volný průběh. To se ale ukrutně nevyplácí. Ostatně je-li vladař skutečně osvícený, ví sám nejlépe, že nejúčinnější strategií je přenést spoluodpovědnost za správu země na všechny, kteří se ní mohou a chtějí podílet také. (Potůček, 18.11.2009 (14))
Na závěr si dovolím poznámku, že intelektuálové v roce 1989 byli na tehdejší situaci naštvaní velmi podobně jako ti současní na tu dnešní. Společně s podstatnou částí společnosti toužili po změně. Rozdíl byl ovšem v tom, že tenkrát se možná podoba změny jasně rýsovala a proto se v zásadě nikdo nebránil jejímu uskutečnění. Je velká otázka, co kdo vlastně viděl a jak se mu jeho vize naplnila, ale to, že to takhle dál nejde, tenkrát viděli asi všichni.
Dnes se taková podoba změny nerýsuje ani vzdáleně, i když rovněž stále silněji zaznívají hlasy, že takhle už dál nejde. Ale možná se dnes více mluví, než skutečně vidí. Možná je to prostě jen tím, že mluvit může a nikoho ani příliš nezajímá, co kdo říká. Možná to začíná být dokonce jedno. A lhostejnost je tou nejspolehlivější cestou do otroctví. Pro intelektuály, stejně jako pro analfabety, prostě pro všechny, kterým je to prostě všechno jedno… (Žák,26.10.2009 (20))
? ? ?
To je „desatero“ svobody, jakou svět nepoznal. Svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti. Svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy a sociálního strádání, od národnostního a rasového útlaku, od válek a ekologického sebezničení. Není závaznou „kuchařkou“, ale jen podnětem k přemýšlení. (Pick – Manifest (11))
Dolejší říká, že Pick před nás staví vysoce abstraktní obraz jakéhosi cílového stavu, ale neodpovídá na otázku, jak lze vůbec jakékoliv změny prakticky dosáhnout. Jde o utopii, která se "nestává emancipační potřebou" (Robert Kalivoda) a je bezmocná ve společenské praxi. (Převrátil (17))
Jsou falešné utopie, pouhé vzdušné zámky, svévolné výtvory fantazie zcela odtržené od reality, nebo naopak pseudoutopie, jejichž cílem je pouze zakrývat ošklivou realitu. Jsou ale také utopie, které naznačují směr, mluví o "tom co není, ale má být" takovým způsobem, že vyjadřují cosi, po čem oprávněně touží spousta lidí a čemu se zatím nedaří dát konkrétnější výraz, ani stanovit celou cestu k takovému cíli. Obecné vytýčení dobré utopie je ale předpokladem k tomu, aby se k takové konkretizaci a hledání cesty vůbec mohlo přistoupit. A někdy i sám autor utopie dojde v tomto směru hodně daleko. (Převrátil (17))
Jsem přesvědčen, že bez určité utopické složky, "dobré utopie", nemůže existovat žádné hnutí, které se chce zaměřit na hlubší příčiny nevyhovujícího stavu společnosti, aby dosáhlo podstatnější změny k lepšímu, nebo aby pomohlo společnosti vyhnout se rizikům, které oficiální elity nechtějí vzít na vědomí. (Převrátil (17))
Je jedna věc vytýkat např. Rawlsovi, že své pojetí spravedlnosti odvozuje vlastně z jakési abstraktní platónské ideje stojící nad realitou a diktující realitě. Na druhé straně ale v Senově přístupu vězí háček: když se vybírá mezi lepšími a horšími variantami konkrétního postupu k větší spravedlnosti, vyžaduje to, aby byl k dispozici seznam "možných variant". Odkud ale takový seznam může přijít? Jen z obecnějších představ, které nutně budou mít utopický charakter "toho, co není, ale mělo by být", protože teprve na jejich pozadí se může navrhovat paleta konkrétních variant. (Převrátil (17))
Pickův Manifest je podle mě krokem směrem k "dobré utopii", který si zaslouží kladné přijetí. Není koneckonců ani tak abstraktní, jak mu to vyčítá Dolejší. Oba autoři se shodují v tom, že hlavním problémem je obrovská moc finančního kapitálu, Dolejš se ovšem domnívá, že Pickem navrhovaná opatření jsou zastaralá a nedokáží finanční kapitál zkrotit. Staví dokonce otázku , zda není třeba nejdřív kompletně zničit nesmírnou moc finančního sektoru, "která nás všechny táhne ke dnu". To je zcela oprávněná myšlenka, ale není také utopická? Vidí Dolejš v současné situaci schůdný způsob, jak zničit moc finančního sektoru? (Převrátil (17))
Mnoha lidem připadá konstruování jakýchkoli utopií jako donkichotství. Slavoj Žižek ale na podporu takových donkichotů "podvedených komunismem 20. století a zklamaných kapitalismem 21. století", kteří přesto hledají dál spravedlnost, říká: "Budou muset začít znovu od začátku. Budou muset vynalézt své vlastní ideologie. Budou odsuzováni jako nebezpeční utopisté, ale jedině oni se probudí z utopického snu, který udržuje ve svém područí ostatní z nás." (The New York Times, 9. 11. 2009). Myslím, že Žižek má na mysli právě onen důležitý rozdíl, který chápu jako rozdíl mezi falešnou a dobrou utopií. (Převrátil (17))