UMĚNÍ DOSÁHNOUT MOŽNÉHO
UMĚNÍ DOSÁHNOUT MOŽNÉHO
Petr Přibyl – Ekonom, 18/1995, s. 48 - 49
K vrcholné konferenci OSN o klimatu v Berlíně (28.3. – 7.4. 1995)
Předsedkyně konference, spolková ministryně životního prostředí ve vládě SRN Dr. Angela Merkelová – podle situace a potřeby diplomatická i asertivní. Na konferenci prokázala, že si umí poradit i ve zdánlivě bezvýchodných situacích, a získala si úctu i opozičních nevládních ekologických organizací.
Ve středu 6. dubna t.r. promluvil na plénu berlínské 1. konference smluvních států Rámcové konvence o klimatu zástupce Malediv, ministr plánování, lidských zdrojů a životního prostředí Ismail Shafeeu. Vzrušeným tónem apeloval na vážené shromáždění, aby se zasadilo o co nejrychlejší a největší omezení emisí tzv. skleníkových plynů, jež způsobují oteplování ovzduší, tání ledovců a postupné zvyšování hladiny světových moří. Jeho republiku tvoří souostroví malých kousků souše v Indickém oceánu s velmi nízkou nadmořskou výškou, které v souhrnu mají rozlohu menší než Velká Praha. Pokud se nepodaří emise zastavit, řekl Shafeeu, pak za patnáct až dvacet let už jeho země nebude existovat, protože podobně jako jiné malé ostrovní státy zmizí pod stoupající hladinou slané vody.
Podobně emočně zabarvených projevů bylo na konferenci v Berlíně hodně. Bylo jich mnoho i na první celosvětové konferenci uspořádané na toto téma v červnu 1992 v Rio de Janeiru (UNCED – konference OSN o životním prostředí a rozvoji), kde se ovšem vyznačovaly kromě varovných apelů i nadějí, že se problémy neblahých změn klimatu způsobených člověkem začnou řešit. Vystoupení v Berlíně se naproti tomu do značné míry vyznačovala pesimismem a úzkostí. Obojí je pochopitelné, protože v Riu byl sice přijat nadějný protokol, resp. Rámcová konvence o klimatu, kterou podepsalo 166 zemí a z nich více než 120 jich ji také ratifikovalo, ale její praktické uvádění do života je zatím zanedbatelné.
Konvence stanoví, že průmyslové země (mezi něž jsou zahrnovány i reformní země střední a východní Evropy) sníží do roku 2000 objem emisí CO2 na úroveň roku 1990. Čas ukázal, že je zapotřebí vytvořit mechanismy, jak uvádět její postuláty do praxe a také, že je zapotřebí ji upřesnit a doplnit; nezmiňuje se totiž o vývoji po roce 2000, který je už za dveřmi. Aby se tak mohlo stát, bylo zapotřebí ujasnit si nejprve stanoviska a určit postup, a právě to bylo účelem berlínské konference.
Co očekávali Němci
Očekával-li někdo v Německu nebo jinde od konference něco více, pak očekával více než to, s čím počítali sami její organizátoři. Vysocí pracovníci spolkového ministerstva životního prostředí a ministerstva zahraničních věcí již před akcí v Berlíně upozorňovali, že jim nejde o „překonání“ konference v Riu – ta podle nich znamenala počátek a průlom, zatímco nyní jde o to, aby permanentní prací byly zásady a cíle upřesňovány a uváděny ve skutek. Snad bylo jejich tajným přáním, aby berlínská konference skončila přijetím protokolu podobného protokolu z Ria, ale toto přání rozhodně neventilovali. Ke střízlivosti je vedly i poznatky z přípravného zasedání konaného před časem v New Yorku, neboť už tam se projevily mezi účastníky vážné rozpory, které daly tušit, že konference v Berlíně nebude idylou. Berlínské zasedání bylo předem koncipováno jako sice reprezentativní (šlo n. b. o první tak rozsáhlou akci pod patronací OSN na německé půdě), ale především takové, které má ujasňovací a pracovní charakter a které má napomoci k lepší mezinárodní koordinaci úsilí o zlepšování klimatu v blízké budoucnosti. Snad je možno diskutovat o tom, zda tento cíl nebyl poněkud málo ambiciózní, nicméně jasné je, že se jej podařilo dosáhnout.
Joint implementation
Kompromis samozřejmě neznamená jednotu názorů. Na jejich dalším sbližování je nutno dále pracovat. Jednota např. není v tom, jak je chápán postup zvaný „joint implementatin“, který konference doporučila jako vhodný nástroj k zavádění progresivních ekologických technologií v rozvojových zemích. Jde o postup, při němž průmyslové země instalují v rozvojových zemích ekologicky příznivá energetická, průmyslová, zemědělská, vodohospodářská aj. zařízení a tak napomáhat k omezování či předcházení nepříznivým antropogenním klimatickým změnám. Jde samozřejmě o myšlenku z obecného hlediska velmi zajímavou a přijatelnou. Na konferenci se však postupně ukázalo, že USA a některé jiné průmyslové země jsou sice ochotny rozvojovým zemím takovouto asistenci poskytovat, ale požadují za to, aby samy byly zbaveny povinností snižovat škodlivé emise do ovzduší vody a půdy. Tato taktika samozřejmě mezi delegacemi rozvojových zemí vyvolala rozladění a byla jimi nazvána „hlásáním ekologických odpustků“ či dokonce „ekokolonialismem“.
Lekce o svědomí a dělících čarách
Na konferenci byla výrazná a nepřehlédnutelná i účast stovek tzv. nevládních organizací ekologického zaměření. Ty se sice nezúčastnily oficiálních jednání, ale pořádaly řadu paralelních akcí a nabízely množství mnohdy velmi fundovaných materiálů a doplňovaly kolorit celé akce. V médiích se dokonce objevily i formulace, že tyto organizace byly „svědomím“ berlínské konference. K tomu tyto organizace jistě patřily, i když svědomí reprezentovala hlavně většina oficiálních delegací. Nutno říci, a ostatně už to výše bylo naznačeno, že ono svědomí bylo mezi účastníky konference rozloženo dosti nerovnoměrně. Dokonce i kancléř Kohl, jehož projev v závěrečné třetině konání akce napomohl k jejímu pozitivnímu závěru, se cítil nucen prohlásit, že mnoho klimatických a ekologických problémů naší planety, resp. to, že nejsou náležitě řešeny, je způsobeno „národním egoismem“ některých zemí světového společenství.
V tomto smyslu je možno dodat, že na konferenci se ukázala nejenom dělicí čára mezi Severem a Jihem, nýbrž i další dělicí čára vedoucí napříč oběma těmito částmi našeho světa. Ta odděluje od sebe země uvědomující si závažné klimatické problémy a ochotné je řešit a pomáhat přitom druhým a země podceňující toto problematiku, myslící jenom na sebe a odsouvající řešení a samozřejmě i vyhýbající se morální povinnosti pomáhat při řešení druhým.
K určitému řešení samozřejmě nelze nutit někoho, kdo k tomu nemá chuť a vůli anebo si v určité fázi ještě neuvědomuje, že řešení je nutné a že je v jeho zájmu. Nucení je nemyslitelné tím spíše, je-li dohodnuta báze konsensu pro přijímání příslušných kolektivních rozhodnutí. Berlínská konference o klimatu názorně demonstrovala, že je potřebné urychleně řešit problémy podnebí a životního prostředí, ale zároveň i to, jak nesmírně obtížné je dohodnout se na postupu, který je přijatelný pro všechny členy světového společenství.
Pokud dokument vzešlý z Berlína je možno hodnotit jako úspěšné optimum, pak na poli osvěty, propagandy řešení problémů klimatu a životního prostředí prostředky technickými, finančními, sociálními, politickými aj. a v oblasti publicity v médiích znamenala konference obrovský ne krok, nýbrž skok dopředu. A to díky jak aktivitě oficiálních delegací a pořadatelů, tak i již zmíněných nevládních organizací. Zde byla zaseta četná semínka do povědomí široké veřejnosti, bez jejíhož pochopení a podpory by nebylo možno uskutečňovat progresivní ekologická a klimatická opatření.
Předsedkyně konference, spolková ministryně životního prostředí Dr. Angela Merkelová, ve svém projevu v Berlíně mj. řekla: „Následky klimatických změn nás postihnou všechny a jenom společně a solidárně můžeme podniknout účinná protiopatření. Musíme být připraveni vykročit za rámec vlastních názorů a tak se přiblížit k cíli koncepce, byť to někdy nebude snadné. Odpovědnost za budoucnost naší Země musíme pociťovat a nést všichni, bez ohledu na naše rozdílné výchozí podmínky. Musíme odsunout stranou dílčí zájmy. Reagujme na tuto výzvu společně. Z Berlína musí vzejít pozitivní impuls.“ Lze jen dodat, že takovýto impuls z Berlína skutečně vzešel.