Jdi na obsah Jdi na menu
 


TÁPÁNÍ SKRZ SVĚTOVÉ PROBLÉMY

 

TÁPÁNÍ SKRZ SVĚTOVÉ PROBLÉMY

Petr Němec – Hospodářské noviny, NÁZORY, 1. února 2005, s. 8


 

Je dobré, když se mocní a bohatí shodnou, že je nutné pomáhat bezmocným a chudým. Je dobré, když v tomto směru učiní ušlechtilá gesta, jako na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde se ti, kdo si to mohou dovolit, předháněli v upisování darů. Spodní hranice deset tisíc dolarů.

Bylo by dobré, kdyby se ti, kdo se nechali vybudit z lhostejnosti katastrofou v jihovýchodní Asii a katastrofální nouzí v Africe, shodli na tom, jak pomoc poskytnout – a hlavně na tom, jak rychle. Bohužel, v tomto ohledu davoské fórum potvrdilo starou známou pravdu. Jakmile jde o peníze – a pomoc, to jsou především peníze – končí jednomyslnost a začíná realita: hádání se.


 

Tobinova daň opět straší

Francouzský prezident Jacques Chirac to jistě myslel dobře, když prostřednictvím fóra představil hned celý katalog zvláštních daní a odvodů, které by mohly financovat pomoc. Nepřekvapuje, když se v katalogu na prvním místě objevila daň na spekulativní pohyby kapitálu. Stará dobrá „Tobinova daň“, nazvaná podle amerického národohospodáře a laureáta Nobelovy ceny Jamese Tobina, který ji prosazoval v devadesátých letech minulého století.

Od té doby je Tobinova daň hitem odpůrců globalizace. V modernějším pojetí by mohla přinést deset miliard dolarů ročně pro rozvojovou pomoc a řešení aktuálních problémů bídy, nemocí a hladu.

To, že se Chirakovy návrhy setkaly v Davosu s vlažným, ne-li přímo s odmítavým přijetím, není jen proto, že by si bohatí hlídali své peněženky, jakmile jde o konkrétní pomoc. Nejkratší cesta totiž není vždy tou nejschůdnější možností.

Už pouze popsání, co to jsou a co nejsou spekulativní transakce kapitálu, je obtížné. Zajištění proti měnovým výkyvům v případě aktivit nadnárodních společností nemusí být nutně spekulací. Navíc by takové zdanění v době pokročilé internacionalizace hospodářství vyvolalo vlnu dirigismu a nadměrných kontrol kapitálových trhů. Důsledkem by bylo ochromení hnacího motoru hospodářství, tedy pohybu kapitálu.(?!)

Oproti tomu britský premiér Tony Blair navrhuje pomoc Africe ze zdrojů získaných přímo na kapitálových trzích formou dluhopisů v hodnotě padesáti miliard dolarů, z nichž polovina by šla přímo k užitku černého kontinentu. To už je schůdnější, protože taková forma získávání prostředků odpovídá poslání finančních trhů, které by o ni samy získaly zájem.


 

Mocný lék: volný obchod

Třetí cestu – a také žádnou novinku – navrhl v Davosu německý kancléř Gerhard Schröder. Otevření trhů průmyslově vyspělých států zboží z rozvojových zemí, zrušení protekcionistických opatření a subvencí, které zabíjejí možnost „pomoci ke svépomoci“: volný obchod, to je i možnost získávání prostředků na rozvoj z vlastních zdrojů.

Který směr převáží, o tom se v Davosu ani nemohlo rozhodnout. Světové ekonomické fórum není ničím více a ničím méně, než soukromou organizací, která může pouze navrhovat, podporovat, případně korigovat. Rozhodovací pravomoc nemá žádnou.

Nabízí se tedy otázka, co může nabídnout mimo krásných řečí a ušlechtilých gest. Odpověď je prostá. Může nabídnout určitou veřejnou kontrolu. Málokterá světová událost na sebe stahuje takovou pozornost médií, jako právě davovské fórum. A bohužel (nebo bohudík) platí v našem mediálním světě, že skutečností je pouze to, o čem se zmiňují média. Ostatní jako by neexistovalo. (!!!)

Média tentokrát díky davoskému fóru udeřila do bubnů solidarity a upozornila na „tiché tsunami“. Tedy na tisícinásobnou, každodenní smrt odehrávající se ve světě mimo chladné objektivy kamer. A budou to média, která budou kontrolovat, kdy a jak se promění ušlechtilé řeči a gesta z Davosu v činy politiků i hospodářských bossů.


 

Povrchnost? Díky i za ni

Jistě, jde jen o opatrné tápání minovým polem světových problémů. Ale – zaplaťpánbůh. A to i přesto, že se fórum ani nemůže vyhnout pouhému klouzání po povrchu událostí. To pak svádí k posudku, že jde o jakýsi veletrh marnivosti, kde se hovoří o bídě a nemocích se sklenkou šampaňského v ruce a před talířem lahůdek mezinárodní kuchyně.

Ale ještě nikdo nevymyslel podobnou událost (??!!), která by – přes všechny negativní posudky – dokázala svést tolik kvalifikovaných lidí z tolika oborů dohromady. A přimět je k hledání léků na neduhy světa, tak jako se to děje v Davosu.