Lidé pro lid

PŘEKROČENÍ HRANIC

Josef Vavroušek – Příloha Hospodářských novin, číslo 28, 25. listopadu 1994

Nad knihou Donelly a Denise Meadowsových a Jorga Randerse

V žádném systému s omezenými zdroji nemůže pokračovat růst po libovolně dlouhou dobu; dříve nebo později zde překročí spotřeba zdrojů přirozené hranice a dojde ke kolapsu systému jako celku.

Naše planeta je právě tímto systémem, jehož zdroje jsou limitované, a počet obyvatel Země přitom roste exponenciálně stejně jako průmyslová a zemědělská produkce, znečištění prostředí a spotřeba přírodních zdrojů.

Autoři Hranice růstu za základě „selského rozumu“ podepřeného relativně jednoduchým simulačním matematickým modelem světa v roce 1972 dospěli k závěru, že:

1. Pokud by uvedené trendy pokračovaly beze změny, někdy během příštích sta let dojde k překročení hranic růstu na této planetě; pravděpodobným důsledkem bude náhlý a nekontrolovatelný pokles jak populace, tak i průmyslové výroby,

2. tyto růstové trendy je možné změnit a dosáhnout ekologické a ekonomické stability, trvale udržitelné daleko do budoucnosti, a to tak, že budou uspokojovány základní materiální potřeby každého obyvatele Země a každý člověk bude mít stejnou příležitost realizovat svůj lidský potenciál,

3. jestliže se lidé rozhodnou pro trvale udržitelnou budoucnost, pak čím dříve ji začnou realizovat, tím větší bude naděje na úspěch.

Argumenty odpůrců takové vize byly především podcenění tvořivosti lidí, podcenění rozsahu zásob surovin, „zmrazení“ ekonomického růstu a tím konzervace chudoby, nedostatečné rozlišení situace v různých částech světa.

Řadu tehdejších sporů vyřešil čas. Ukázalo se, že vývoj ve světě poměrně přesně sledoval trendy předpovězené v Hranicích růstu.

Dlouhodobě neudržitelné procesy charakterizované kvantitativním exponenciálním růstem pokračovaly navzdory politickým prohlášením a dobrým předsevzetím.

V období 1970 až 1990 se počet obyvatel této planety zvýšil z 3,6 miliardy na 5,3 miliardy, počet automobilů vzrostl z 250 na 560 miliónů, spotřeba zemního plynu se zvýšila zhruba 2,3 krát stejně jako spotřeba uhlí nebo produkce elektřiny, znečišťování a ničení přírody pokračovalo stále se zrychlujícím tempem.

Po dvaceti letech se autoři k problematice vrátili a svoje doplněné a rozšířené poselství shrnuli v knize Překročení hranic. O tom, že jsou již překročené hranice jsme schopni se přesvědčit v běžném životě v podobě narušené ozónové vrstvy a především ve viditelných následcích globálního oteplování Země.

Uváděná překročení přirozených hranic lidské existence v důsledku činností člověka dnes už nejsou jen potenciální hrozbou, která se může uskutečnit někdy v průběhu sta let, ale empirickou zkušeností.

Kniha Překročení hranic vychází z analýzy exponenciálního růstu jako bezprostřední příčiny dosavadního vývoje směřujícího k nerespektování fyzických možností Země.

Lidé většinou nebezpečí nekontrolovaného růstu nevnímají- jsou vesměs zvyklí uvažovat o růstu jako o lineárním procesu.

Exponencialita je zabudována v samotné struktuře globálního sociálního systému: počet obyvatel této planety se zvyšuje tempem 1,7 % ročně, což odpovídá zdvojnásobení obyvatel každých čtyřicet let. Druhým mechanismem roztáčejícím exponenciální spirálu je podle názoru autorů knihy dominující orientace lidí na kvantitativní ekonomický růst, zejména na růst průmyslové výroby. Oba naznačené procesy jsou přitom spojeny: „bohatší stále bohatnou, chudí mají stále více dětí“.

Analýza základních přírodních zdrojů, obnovitelných i neobnovitelných, navíc ukazuje, že tyto zdroje jsou využívány velmi neefektivně a způsobem směřujícím k jejich degradaci, často nevratné. Zároveň klesá i schopnost ekosystémů absorbovat odpady lidské činnosti.

Je zřejmé, že negativní zpětné vazby umožňující korigovat neuspokojivý vývoj lidské civilizace fungují jen velmi nedostatečně a se značným zpožděním, zatím co destabilizující pozitivní zpětné vazby působí často samovolně, automaticky a vytvářejí tak „začarovaný kruh“ procesů směřujících k chaosu.

Model, sestavený autory, je užíván k testování hypotézy o čtyřech možných typech chování modelu světa:

1. Trvalý exponenciální růst fyzických možností Země, sledovaný odpovídajícím růstem populace a materiální ekonomiky;

2. logistický růst ve tvaru S-křivky plynule se přibližující fyzickým hranicím únosnosti Země;

3. „přestřelení“ (tj. překročení hranic únosnosti naší planety) doprovázené tlumenými oscilacemi kolem těchto hranic;

4. „přestřelení“ doprovázené vyčerpáním nebo zničením přírodních zdrojů a následným kolapsem lidské společnosti jako celku.

První možnost je čistě teoretická a vzhledem k limitovaným zdrojům nereálná, druhá představuje jakousi ideální variantu, třetí přináší těžké, ale řešitelné problémy, čtvrtá vede k neřešitelným koncům.

Autoři vzali v úvahu pouze čtyři nejvýznamnější typy fyzických a biologických limitů Země:

1. obhospodařovatelnou půdu vhodnou pro zemědělství a lesnictví

2. dosažitelné výnosy v zemědělství

3. neobnovitelné zdroje, zejména minerály a fosilní paliva

4. schopnost přírody absorbovat znečištění.

Svým způsobem vytvořili – a to vědomě – model optimistický, nepředpokládající explicitně žádné důsledky vyplývající z velmi nerovnoměrného rozložení bohatství, ale i ekologických a jiných problémů v globálním i lokálním měřítku. Model nezahrnuje ani války, přírodní nebo technické katastrofy, sociální a etnické spory, stávky, korupci, tržní bariéry a další obtíže reálného světa.

Výsledky simulací prováděných pro období 1900 až 2100 jsou však přesto velmi varovné. Scénář 1 předpokládající, že všechno půjde tak jak dosud, beze změn vývojových trendů posledních desetiletí, by s vysokou pravděpodobností vedl k prudkému růstu populace, průmyslové i zemědělské výroby, ale někdy kolem roku 2020 by došlo k prudkému zlomu ekonomického vývoje v důsledku přirozených limitů, spojenému s drastickým zhoršením životních podmínek a tím i k poklesu počtu obyvatel Země.

I když ve druhém scénáři se předpokládá, že „skutečný“ objem neobnovitelných zdrojů dvakrát převyšuje dnešní odhady, kolaps by pravděpodobně nastal později, ale o to s větší silou.

Chyba je v samotné struktuře dnešního globálního společenského systému, v dlouhodobé neudržitelnosti dominantních trendů, které bez včasného korigování vedou k „přestřelení“, k nezvládnutelnému exponenciálnímu vývoji charakterizovanému obrovskou setrvačností. Tyto trendy jsou přímo odvozeny od převažujících hodnotových systémů orientovaných na kvantitativní růst populace a ekonomiky.

Nestačí ani zavedení technologií eliminujících znečištění, ani jejich spojení se zvýšením výnosů, opatřeními na ochranu půdy před erozí a vyšší efektivnosti využívání přírodních zdrojů, a to ani ve spojení s podstatným zkrácením doby potřebné na globální zavedení všech uvedených opatření z původně uvažovaných dvaceti let na pouhých pět let, a to přes to, že právě čas je zřejmě tím nejvzácnějším zdrojem a dosavadní zpoždění mezi negativními jevy a reakcí na ně je jednou z příčin nežádoucího exponenciálního vývoje světa.

Řešením směřujícím k trvale udržitelnému kvalitativnímu rozvoji (nikoli tedy kvantitativnímu růstu) lidské společnosti je podle autorů pouze změna struktury globálního systému jako celku, tedy zejména změna jeho informačních vztahů: cílů, sociálních norem, motivací, přímých i zpětných vazeb. Taková změna je svými předpoklady, rozsahem, složitostí i důsledky srovnatelná pouze s dvěma událostmi v historii lidstva, a to se zemědělskou revolucí v neolitu a průmyslovou revolucí zahájenou před dvěma sty padesáti lety.

Nutným, nikoliv však postačujícím předpokladem revoluce směřující k trvale udržitelnému rozvoji nebo snad vhodněji „způsobu života“ je dobrovolné omezení růstu. Základem je stabilizace počtu obyvatel naší planety. Ale ani to samo o sobě nestačí, ani když je doprovázeno stabilizací průmyslové výroby na jednoho obyvatele.

Autoři na základě modelových výpočtů předpokládají, že trvale udržitelný rozvoj může přinést pouze souběžné uskutečnění všech dosud zmíněných změn, a to počínaje v roce 1995, jak to předpokládá odpovídající scénář. Podle tohoto scénáře se světová populace ustálí na hodnotě zhruba 7,7 miliardy obyvatel (proti dnešním 5,6 miliardy) při stabilizované ekonomice schopné zajistit, že každému člověku bude k dispozici dostatek jídla, spotřebního zboží i služeb (odpovídající 350 USD ročně v hodnotě roku 1968) a zároveň bude zajištěna uspokojivá obnova nebo ochrana přírodních zdrojů.

Další scénáře naznačují, že případné přijetí strategie trvale udržitelného rozvoje o dvacet let dříve by umožnilo stabilizaci ekonomiky na podstatně vyšší úrovni (měřeno spotřebou na jednoho obyvatele), a to ve výši 700 USD ročně (v hodnotě roku 1968). Podle scénáře s případným odkladem udržitelného scénáře o pouhých dvacet let (tj. do roku 2015) by mohl mít fatální důsledky – pravděpodobně by bylo již pozdě.

Reálná není ani snaha o dosahování příliš vysokých cílů v oblasti populace a spotřeby – i zde by zřejmě došlo k rychlému překročení přirozených hranic naší planety.

Perspektivu má tedy – podle autorů Překročení hranic (i podle přesvědčení Josefa Vavrouška) – pouze společnost směřující k trvale udržitelnému způsobu života, definovaná autory jako společnost, která může přetrvat po generace, schopná dívat se dostatečně daleko kupředu. Společnost dostatečně flexibilní a moudrá na to, aby nezničila své fyzické nebo sociální podpůrné systémy.

Vytvoření takové společnosti předpokládá spolupráci miliónů lidí, využití jejich idejí a talentu, s důrazem na pravdomluvnost, vytváření sítí a učení.

Autoři opakovaně zdůrazňují, že nikdo ani oni sami přesně nevědí, jak má taková budoucí trvale udržitelná společnost přesně vypadat (?!), a nikdo ani nemá právo ji komukoli vnucovat, tím méně násilím.

Podle autorů nelze předpokládat, že existuje jenom jediná forma trvale udržitelné budoucnosti nebo jediná cesta, jak k této společnosti dospět. Avšak přinášejí náměty a doporučení, které mohou být velmi důležité. Především se připojují k názoru Hermana Dalyho, podle něhož musí každá trvale udržitelná společnost splňovat tři základní podklady:

1. Míra užívání obnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru jejich regenerace,

2. míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substituující obnovitelné zdroje,

3. míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí.

Autoři dále prosazují myšlenku kvalitativního rozvoje lidské společnosti na rozdíl od dosavadního důrazu na kvantitativní fyzický růst. V tomto smyslu předpokládají, že budoucí společnost bude stacionární, ovšem nikoli statická – bude se vyvíjet v rámci dobrovolně respektovaných fyzických (i jiných) mezí Země. Věří, že trvale udržitelná společnost bude decentralizovaná a velmi pestrá, diverzifikovaná. Předpokládají dále, že taková společnost především musí:

1. Podstatně zlepšit signály charakterizující vývoj všech výrazných aspektů světa,

2. zrychlit reakci na signály ukazující, že dochází ke stresu prostředí nebo k jiným nežádoucím jevům,

3. minimalizovat užívání neobnovitelných zdrojů a zároveň maximalizovat jejich recyklování všude tam, kde je to možné,

4. zajistit ochranu obnovitelných zdrojů před erozí – to se týká především půdy, vody, rostlin a živočichů,

5. užívat všechny zdroje s co nejvyšší efektivností,

6. zpomalit a případně zastavit exponenciální růst populace a fyzického kapitálu.

Trvale udržitelná společnost musí úspěšně řešit také základní sociální problémy, mezi něž patří, podle názoru autorů, především:

1. Chudoba: řešením může být sdílení zdrojů, solidarita a důraz na dostatečné- nikoli maximální uspokojování materiálních potřeb lidí,

2. nezaměstnanost: respektovat práci jako základní potřebu lidí,

3. neuspokojené nemateriální potřeby lidí: lidé nepotřebují přepychové auto, potřebují respekt stejně jako krásu, rozmanitost, identitu, komunitu, lásku, radost; psychologická prázdnota je jednou z hnacích sil materiálního růstu.

Budoucí společnost by tedy měla být také humanisticky orientována, založena na sdílených lidských hodnotách, zaměřena na podporu toho lepšího v nás, nikoli toho horšího.

Závěry studie Překročení hranice shrnují autoři do tří bodů, odvozených od závěrů Hranic růstu:

1. Využívání mnoha základních zdrojů a produkování mnoha druhů znečišťujících látek už předkročilo míry, které jsou fyzicky udržitelné. Bez podstatného snížení materiálových a energetických toků nás v nejbližším desetiletí čeká nekontrolovatelný (?!!)pokles spotřeby potravin, energie a průmyslové produkce na jednoho obyvatele.

2. Tento pokles není nevyhnutelný. Lze mu předejít, pokud dojde k podstatným změnám politik a praktik, které podněcují růst materiální spotřeby a populace, a pokud zároveň dojde k zásadnímu zvýšení využívání surovin a energie.

3. Trvale udržitelná společnost je stále ještě možná, a to technicky i ekonomicky. Může být daleko žádoucnější než společnost, která se snaží řešit své problémy stálou expanzí. Přechod k trvale udržitelné společnosti vyžaduje pečlivou rovnováhu mezi dlouhodobými a krátkodobými cíli a důraz na dostatečnost, rovnost a kvalitu života spíše než na množství výstupů. Vyžaduje více než pouhou produktivitu nebo techniku, vyžaduje také dospělost, odhodlání a moudrost.

Na závěr této úvahy je užitečné vrátit se k myšlence Jana Tinbergena, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, uvedené v předmluvě knihy Překročení hranic. Tinbergen konstatuje, že „jsou pouze dvě oblasti, kde žádná omezení neexistují: je to počet generací, vůči kterým jsme odpovědni za stav, v jakém jim naši planetu i lidskou společnost předáme, a dále naše tvořivost“.