PODMÍNKY PŮJČEK JSOU SHODNÉ, NIKDY NERESPEKTUJÍ SPECIFIKU ZEMÍ
PODMÍNKY PŮJČEK JSOU SHODNÉ, NIKDY NERESPEKTUJÍ SPECIFIKU ZEMÍ
Njoki Njoroge Njehu, keňská aktivistka prosazující reformu Světové banky a MMF. Je členkou Světového sociálního fóra
Hospodářské noviny, 18. – 20. října 2002, s. 10
Není žádnou novinkou, že existují neshody mezi „občanskou společností“ hájící životní prostředí a skupiny vyloučené z politického rozhodování a institucemi, které určují směr globální ekonomické politiky.
Obě strany již déle než dvě desetiletí setrvávají na stejných stanoviscích.
Kritika Mezinárodního měnového fondu (MMF), kterou za velké pozornosti médií vznáší Joseph Stiglitz (držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 a bývalý hlavní ekonom Světové banky), se jen pozoruhodně málo odlišuje od kritiky Adebaya Adedejiho či Waldena Bella z poloviny 80. let nebo od toho, co jsem vyslechla od desítek ženských hnutí, když jsem tuto problematiku přednesla na konferenci Desetiletí pro ženy při OSN v mé rodné Keni.
Stejně nepatrně se liší požadavky těch, kteří protestovali v Seattlu a Janově, od požadavků studentských aktivistů zabitých při protestech v Zarii v Nigérii v roce 1986.
Dnes hovoříme o systému, který získal obrovské bohatství nejmocnějším světa a který přiměl více než 100 vlád zadlužených zemí, aby ho podporovaly – přestože je namířen proti jejich vlastním zájmům.
Ekonomika země se může snadno zhroutit, protože důvěra investorů je prchavá. Příkladem mohou být zoufalé snahy zadlužených vlád snažících se přizpůsobit vágní a rozporuplné psychologii bohatých investorů a zároveň neztratit odpovědnost za své občany.
Nepsané pravidlo
Takové vlády se sice mohu pokoušet zmírňovat či oddalovat negativní dopady politiky MMF, nakonec však stejně podlehnou. Není to tím, že by síla MMF byla v jeho penězích a v jeho dobře placených ekonomech. Je to spíše nepsaným pravidlem, které stanovuje, že MMF je držitelem monopolu na rozvojovou pomoc.
Stát, který by chtěl zažádat o půjčku či úvěr, to nemůže udělat, dokud věc neschválí MMF. Půjčku od MMF sice země může odmítnout – ale za cenu vyloučení ze světové ekonomiky.
Podmínky, za nichž MMF poskytuje půjčky, nerespektují specifické problémy či dokonce krize, kterými jednotlivé země procházejí. Mnohé nevládní organizace zkoumají důvod, proč jsou podmínky půjček už déle než 20 let podobné, když je jasné, že vyřeší zadlužení a nenapomohou prosperitě.
Programy pro jiné aktéry
Zdá se, že jádro problému tkví ve skutečnosti, že tyto programy se nepřizpůsobují potřebám jednotlivých zemí, ale spíše sledují ekonomické cíle úplně jiných aktérů.
Na programech zaváděných MMF a Světovou bankou (SB) profitují bohatí investoři a nadnárodní korporace ze skupiny G7 a několika rozvinutých zemí. Politicky získávaly instituce, vlády a společnosti bohatých států obrovskou moc nad politikou a aktivitami vlád v Africe, Asii, Latinské Americe, Karibiku, východní Evropě a v zemích bývalého Sovětského svazu.
Jaké metody používají MMF a SB k udržení své ekonomické a politické nadvlády?
Ať se jedná o tzv. půjčky, programy strukturálních úprav či cokoli jiného (v poslední době programy snižování chudoby a růstové programy), ve své podstatě jde o stejnou taktiku, kterou lze najít u prvních půjček Turecku, Mexiku a Argentině na začátku 80. let. (!?)
Společné mají následující:
- rychlá privatizace státem vlastněných podniků, která často vede k jejich prodávání pod cenou, ke korupci a k oslabení vlády;
- trvání na vysokých úrokových sazbách jako pojistce proti inflaci – této podmínce je často vytýkáno, že přispěla k růstu nezaměstnanosti a chudoby ve východní Asii během finanční krize v letech 1997 – 98 a že běžně vytlačuje malé podniky a farmáře;
- rozpočtové škrty ve prospěch konzervačních fondů na splácení dluhů, které způsobily masové propouštění ze státního sektoru, oslabování vlád, zavírání či omezování veřejných agentur pro podporu bydlení, zdravotnictví, životního prostředí, školství a zásobování vodou, a přenášení mnoha z těchto sociálních břemen na ženy;
- liberalizace obchodu a investic, která zahraničním korporacím umožňuje jednoduše skupovat podniky a přebírat celé trhy v zemích, kde výrobci nejsou na volnou soutěž připraveni, což vede k propouštění, ztrátě původní kontroly nad ekonomickou soběstačností a k přelivu zdrojů do rukou zahraničních zájmů;
- přechod od ekonomické soběstačnosti k exportu produkce – což znamená, že země přeorientují například zemědělství na lukrativní plodiny, jako jsou káva, bavlna a tabák, a stanou se tak plně závislé na mezinárodním potravinovém trhu a přejdou k produkci exportních výrobků za využití nekvalifikované pracovní síly;
- rychlá těžba minerálů a dalších neobnovitelných zdrojů (např. dřeva) a jejich prodej jako splácení dluhů, což zásadně přispívá k devastaci životního prostředí (lesů a oblastí s nalezišti ropy, zlata, mědi apod.) a často také k migraci obyvatelstva.
Zmíněný výčet je jádrem politiky, která se nazývá „korporativní globalizace“. Stojí na praktikách, které namísto, aby byly zaměřeny na pomoc místnímu obyvatelstvu a podnikům, otevírají země celého světa mezinárodním korporacím.
Tyto korporace také podporovaly mezinárodní obchodní dohody a Světovou obchodní organizaci, které korporacím zpětně zajišťovaly příznivé podmínky.
Argumenty finančních institucí, že zmiňovaná politika je přínosem zejména pro chudou populaci, že zabrání akumulaci dluhů a zajistí všeobecnou prosperitu, jsou v očích nevládních občanských iniciativ absurdní.
Jak může někdo věřit politice, která omezuje demokratickou kontrolu ekonomiky, která zavírá dveře místním obchodníkům, která omezuje dostupnost zdravotnictví a vzdělání, která ničí místní zemědělství a tím podkopává soběstačnost v zajištění potravin a základních potřeb a která privatizuje i tak základní součást infrastruktury, jakou je pitná voda?
Jak může někdo důvěřovat argumentům, které tvrdí, že ze zmíněných kroků budou těžit právě místní lidé, kteří se nacházejí na hranici chudoby? Přesto se však tato politika dělá již více než 20 let a je hájena sliby, že v budoucnu vynese zisk všem stranám. Je však jasné, kdo na celé věci profituje: Korporace, které dosáhly rekordních zisků (zatímco ceny základních surovin rekordně nízké).
Změny jsou nutné
Nadešel čas zásadních změn. Hnutí za globální spravedlnost postupně sílí. Roste vliv, který tato hnutí mají na legislativu, a rozšiřuje se konsenzus mezi nimi a předními světovými ekonomy. Roste počet signálů, které naznačují, že sliby MMF, SB a vládních institucí, které je kontrolují, jsou nadále neudržitelné. Dříve nebo později bude nutné globální ekonomický systém změnit.
Konference Mosty přes globální propasti v Praze je věnována myšlence konsenzu mezi jednotlivci, kteří v této debatě stojí na opačných stranách. My z globální občanské společnosti podobné impulsy vítáme. Můžeme se s přestaviteli Mezinárodního měnového fondu a Světové banky shodnout na tom, co je skutečná spravedlnost. Nesmějí však zůstat nástrojem politických a ekonomických zájmů, které za nimi stojí.
Hlavním cílem občanské společnosti je rozšíření demokracie a přijetí principů, které zajistí, aby globální ekonomická politika byla ovlivňována těmi, jichž se týká. A myslím, že zaměstnanci MMF a SB mohou být jen stěží součástí tohoto konsenzu, protože je diametrálně odlišný od podstaty těchto institucí - v podobě, v jaké je známe.
Soudíme, že jedinou možnou cestou k zajištění skutečných změn je budování politické moci. Podstata této moci spočívá v nutnosti dát dohromady lidová hnutí po celém světě a říkat široké veřejnosti, jak globální ekonomika funguje.
Jedině tak bude toto hnutí dostatečně silné na to, aby prosadilo ekonomickou politiku, která bude namísto obchodních zisků upřednostňovat lidské potřeby a místo boje mocných stran za ještě větší moc dá přednost zdravému fungování společnosti.