Jdi na obsah Jdi na menu
 


MYS DOBRÉ NADĚJE – Partnerství pro rozvoj jako globální environmentální výzva

 

MYS DOBRÉ NADĚJE – Partnerství pro rozvoj jako globální environmentální výzva

Pavel Nováček – Univerzita Palackého v Olomouci – Centrum interdisciplinárních studií – Olomouc 2003


 

s.5- 6 1. ÚVOD

„Severní Korea je suverénní stát. … Co s tím? Nikdo dnes není připraven dát dokonalou odpověď, ale přitom víme, že nesmíme na hledání odpovědi rezignovat.

Cítíme, že nestačí jen situaci analyzovat a monitorovat, je třeba hledat řešení problémů, kterým globální společenství čelí a bude čelit.

Můžeme my, Češi, Slováci, Středoevropané nějak přispět? Musíme se o to alespoň pokusit. Jinak bychom byli, slovy novináře Jana Urbana, snad největším národem na světě, který se vymlouvá, že je příliš malý, aby se snažil ovlivnit světové dění. Srovnatelně početné nebo menší národy, jako jsou Holanďané, Norové, Švédové, Izraelci a další, dokáží účinně ovlivňovat mezinárodní dění. Obohacují světové dění svou aktivní zahraniční politikou, ale také aktivitou stovek nevládních organizací orientovaných environmentálně, na humanitární a rozvojovou pomoc.“

… „Podle zjednodušeného rozdělení světa na bohatý, industrializovaný Sever a chudý, rozvojový Jih se nalézáme někde mezi těmito dvěma světy.“


 

s.7 - 8

… „Znamená to, že 21. století bude stoletím pacifické oblasti? Ne nezbytně. Evropa může přijít s kvalitativně novou vizí rozvoje lidského společenství. Takovou vizí by se mohla stát idea udržitelného rozvoje. Evropa i svět totiž nezbytně potřebují změnu kurzu. Nezřízený konzum, umožněný neustálým růstem výroby a reklamou vybičovaný ad absurdum, je výrazem vnitřní prázdnoty.“

Udržitelný rozvoj je dnes uznáván jako základní globální výzva, před kterou lidské společenství stojí.

Nebudou-li Evropa a další rozvinuté státy schopny jít příkladem, zcela určitě se nevydají na trajektorii udržitelného rozvoje ani rozvojové země a budou se snažit následovat klasickou industriální cestu rozvoje, jak ji známe z Evropy a severní Ameriky 19. a 20. století.

s. 8

Je však naprosto legitimní obava, že takovýto způsob rozvoje, založený především na energii z fosilních paliv, nemůže při více než šesti miliardách lidí biosféra unést.

Nemožnost přiblížit se životnímu standardu rozvinutých zemí zase povede v rozvojových zemích k narůstající frustraci a extremismu, ať už náboženskému, politickému, či nacionálnímu. To vyvolá nárůst organizovaného zločinu a mezinárodního terorismu. Důsledkem bude, kromě jiného, vyřazení péče o životní prostředí a především o ekosystémy globálního významu ze seznamu priorit vlád i některých mezinárodních organizací.“


 

s. 8

Levnější a účinnější než řešení důsledků je prevence. Platí to jak v oblasti bezpečnosti, tak

v oblasti životního prostředí, respektive environmentální bezpečnosti (environmental security).“

…“V Johannesburgu se zřetelně projevilo, že není prozatím vůle k zásadnějším změnám, které by napomohly implementaci udržitelného rozvoje. Proto většina přímých účastníků i pozorovatelů hodnotí summit jako zklamání.

V oblasti, která je velmi těsně spojena s životním prostředím a udržitelným rozvojem, v boji s chudobou, přijal summit jen velmi vágní závazky (například snížení počtu obyvatel, kteří nemají přístup k pitné vodě a hygienickým zařízením na polovinu do roku 2015), a přijatých 280 partnerských projektů představuje jen „kapky v moři“, které nebudou stačit na zásadní změnu.“

V této práci se proto soustřeďuji na rozpracování myšlenky tzv. Globálního partnerství pro rozvoj, které by nespočívalo v rozptýlených projektech, ale v soustředěném, masívním a cíleném úsilí, jež by v průběhu několika následujících desetiletí mohlo vést ke zlepšení situace v rozvojových zemích, a tím i ke snížení hrozeb vyplývajících z tzv. globálních environmentálních problémů.“


 

2. GLOBÁLNÍ PROBLÉMY

s. 12

Agenda 21 se především zabývá jednotlivými oblastmi životního prostředí v globálním měřítku (ochrana atmosféry, biodiverzita, zdroje vod, lesů, využití pevninských zdrojů, boj s desertifikací, zemědělství, rozvoj venkova, toxické chemikálie a různé typy odpadů včetně radioaktivních aj. – celkem 40 tematických okruhů). Tento dokument má za cíl oslovit nejen vlády a parlamenty, ale i nevládní organizace, mládež, představitele samospráv apod. Odhaduje se, že realizace Agendy 21 by vyžadovala finanční zdroje ve výši 125 miliard dolarů ročně.“


 

s. 13

„Senátor a později viceprezident Spojených států, Albert Gore, vydal knihu Earth in Balance (Země v rovnováze, 36), která vyúsťuje v závěr, že jen zásadní změna hodnotových orientací a myšlení ve vztazích člověka a přírody může zachovat přijatelnou kvalitu životního prostředí na Zemi. Příčiny dnešního kritického stavu hledá Gore ve všech sférách společnosti, v politice, historii, vědě, ekonomice, psychologii i náboženství. Práce je rozdělena do tří hlavních částí – Ohrožená rovnováha, Hledání rovnováhy, Boj o rovnováhu. V této knize Albert Gore navrhl „globální Marshallův plán“, který inspiroval náš projekt „Globální partnerství pro rozvoj“.“


 

2.1. Kořeny globální krize

„Blahobyt až dosud vždy přinášel polarizaci společnosti na bohaté a chudé. Je tomu tak i dnes a situace je pravděpodobně nejvyhrocenější v dějinách. Propast mezi bohatými a chudými dnes nabývá nových, netradičních forem a můžeme rozlišit alespoň dva druhy bohatství, které oddělují majetné a nemajetné:

  1. bohatí a chudí ve smyslu hmotném nebo finančním;

  2. ti, kteří mají, a ti, kteří nemají přístup k informacím.


 

Blahobyt vede také k nerozhodnosti politických elit i národů a neschopnosti přijmout rázná, třeba i bolestivá opatření, která by však zabránila budoucím otřesům s mnohem horšími následky.“


 

s.17

„K dalšímu kvalitativnímu zlomu došlo před 300 lety s vynálezem parního stroje. Začíná éra průmyslové revoluce. Člověk se naučil ve velkém využívat energii fosilních paliv a mnohonásobně zvýšil svoji sílu. Spotřeba přírodních zdrojů a energie roste od té doby exponenciálně. A exponenciální růst v sobě skrývá velké nebezpečí.

Například spotřeba energie stoupá v posledních šedesáti letech o 3-4 procenta ročně. Doba zdvojnásobení spotřeby energie je tedy 17 – 23 let. Exponenciální růst je v prostorově ohraničeném systému (jakým planeta Země je ) z dlouhodobého hlediska neudržitelný. A především exponenciální růst spotřeby surovin a energie, ale také exponenciální růst počtu obyvatel, přináší v posledních desetiletích velmi vážné problémy, týkající se stavu a vývoje kvality životního prostředí nejen v lokálním a regionálním, ale také v globálním rozsahu.“


 

2.2. Populační problémy

s. 18 - 19

„Dnes žijí na Zemi 6,3 miliardy lidí.“

… „V rozvojových zemích, to znamená v zemích chudých, neindustrializovaných, žije přes osmdesát procent světové populace.“

… Na rozdíl od rozvinutých zemí je populace v rozvojových zemích velice mladá, většina lidí je ve věkových kategoriích předproduktivního věku. A protože v rozvojových zemích žijí čtyři pětiny obyvatel, můžeme říci, že i celkově je lidstvo „mladé“, s největším zastoupením v předproduktivních kategoriích. To znamená velmi podstatnou věc. Je nás dnes necelých šest miliard, ale i kdybychom mohli zařídit, aby od této chvíle každý rodičovský pár na světě měl maximálně dvě děti a ne více, vyšplhá se počet lidí v příštích dvaceti letech na osm miliard. Nejsilnější populační ročníky jsou dnes ty nejmladší. A jak budou dorůstat do produktivního věku, bude počet obyvatel narůstat, i kdyby nikdo neměl více než dvě děti. Protože v rozvojových zemích budou mít lidé v průměru více než dvě děti, odhaduje se, že počet obyvatel v první polovině 21. století naroste ne na osm, ale přibližně na 10 – 15 miliard.“


 

s.19

„ Co vede lidi v rozvojových zemích k tomu, že mají více dětí? Předně v chudých rozvojových zemích není sociální, zdravotní a důchodové zajištění.“


 

s. 20

Existuje však demokratický způsob, jak omezit růst světové populace. Je jím ekonomický rozvoj. Ve všech zemích, které se pozvedly z bídy a dosáhly hrubého domácího produktu přibližně 1000 USD/obyvatele (podle parity kupní síly), se populační nárůst zlomil a situace se stabilizovala.

Není to nelogické. Jakmile je stát bohatší, začíná fungovat zdravotní a sociální zajištění, lidé ve stáří nejsou odkázáni jen na péči rodiny a mohou pobírat nějaký důchod. Méně lidí je potřeba v zemědělství, více jich pracuje v průmyslu a především ve službách. Životní úroveň se zvyšuje a obyvatelé už nebojují jen o přežití a zajištění nejzákladnějších životních potřeb. Děti začínají chodit do školy a rodiče chtějí jim i sobě nabídnout něco víc než jen přežívání. Začínají si uvědomovat, byť je to poněkud paradoxní, že si nemohou dovolit mnoho dětí, chtějí-li jim umožnit důstojný život. Dříve ta šance nebyla prakticky vůbec, nyní je. Ne však pro deset dětí, ale pro dvě či tři. Křivka populačního nárůstu rychle klesá.“


 

„Zbývá odpovědět kardinální otázku. Jak to udělat, aby čtyři pětiny lidstva měly šanci dojít k ekonomické prosperitě?… Navíc, kde na takový rozvoj vzít zdroje? Pětina světové populace spotřebovává osmdesát procent nerostných zdrojů, devadesát procent energetických zdrojů a produkuje podobné množství odpadů. To vede již dnes k závažnému poškození životního prostředí, jak dále ukážeme. Jak zajistit udržitelný a životnímu prostředí přátelský rozvoj pro čtyři miliardy lidí? Nad tím se pokusíme zamyslet v následujících kapitolách. Jedno je jisté: bude to muset být kvalitativně odlišný způsob rozvoje od toho, jakým prošla v posledních dvou stoletích Evropa a severní Amerika.“


 

s.20 – 21

S počtem obyvatel na Zemi je spojována také otázka potravinové zabezpečenosti. Uživí planeta lidstvo? Zatím je potravin dost, jsou však zoufale nerovnoměrně produkovány a distribuovány. Proto se někde potraviny ničí, aby ceny neklesaly (v lepším případě je stát vykupuje a ve formě potravinové pomoci je poskytuje potřebným regionům), jinde lidé trpí akutní podvýživou. Do budoucna však je situace velmi nejistá. Od padesátých let jsme byli schopni zvyšovat potravinovou produkci díky mechanizaci, chemizaci, genetickému šlechtění odrůd. Říkalo se tomu „zelená revoluce“, a potravin opravdu třicet let přibývalo rychleji než lidí na Zemi. To však nemůže jít do nekonečna. Spotřeba pesticidů se od padesátých do poloviny osmdesátých let zvýšila dvaatřicetkrát, spotřeba umělých hnojiv devětkrát, ploch zavlažovaných polí dvakrát. To už zopakovat nepůjde. Jednak je to energeticky nesmírně náročné. A i kdybychom dnes do půdy sypali více a více pesticidů nebo umělých hnojiv, výnosy se podstatně nezvýší. Půda je již chemicky promořená.“


 

2.3. Zdravotní problémy

s. 22

„Ve světě dodnes řádí nemoci, kterých se Evropa zbavila v pozdním středověku. V Africe, jižní a jihovýchodní Asii a v Latinské Americe se vyskytuje cholera (ta se objevila ve druhé polovině 90.let také v Rusku a Rumunsku), malárie, tyfus, žlutá zimnice, lepra a další nemoci. Přitom tyto nemoci lze vymýtit, nebo alespoň potlačit.“

… „Obyvatelé rozvinutých zemí mají odlišné problémy – nemoci oběhového systému, nemoci z nadváhy, degenerativní poruchy, nádorová onemocnění a také úrazy. Jen v České republice zahyne pouze při automobilových nehodách ročně 1 300 lidí, 6 000 lidí je těžce zraněno, téměř 30 000 lidí je zraněno lehce.“


 

2.4. Problémy násilí

s. 23

„Na zbrojení se ročně vydávalo ve druhé polovině osmdesátých let 1000 miliard dolarů. Dnes je to 780 mld. dolarů.“


 

s. 23 - 24

„Tyto, ale i další rozvojové země vydávají na zbrojení ohromné částky. Jestliže Spojené státy věnují na zbrojení něco kolem pěti procent ze státního rozpočtu, pak u některých rozvojových totalitních zemí je to třicet i více procent. Takový stát se samozřejmě chová bezohledně nejen vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale i vůči přírodě a přírodním zdrojům. Tropické lesy jsou bezohledně káceny, suroviny rabovány a vyváženy, jen aby byly devizy na nákup nejmodernějších dostupných zbrojních systémů.


 

s. 24

„Dnes naštěstí bezprostředně nehrozí velký globální vojenský konflikt. Ve světě se však rozhořely desítky lokálních a regionálních konfliktů, vedených často lehkými pěchotními zbraněmi, a světové společenství neví, jak na ně reagovat.“

… „Násilí se neděje jen ve válkách. Dnešní národní státy čelí stále větší síle organizovaného zločinu. … Světový obchod s drogami dnes představuje částku 500 miliard dolarů.“

… „Mezi násilí je třeba zařadit také pohrdání lidskými právy a jejich nedodržování. Státy, kde funguje demokratický politický systém, jsou zatím v menšině.“


 

2.5. Nerovnoměrné rozdělení bohatství

s. 25

„… dochází k následující při, která nemá řešení: Bohaté státy obviňují rozvojové země, že se populace množí příliš rychle. Rozvojové státy obviňují bohaté, že spotřebovávají příliš mnoho zdrojů, a podkopávají tak možnost budoucího rozvoje chudých států.

Naše planeta je bohatá na zdroje, ale ty jsou velmi nerovnoměrně a nespravedlivě rozdělovány. Například průměrný Kanaďan má pětsetkrát větší spotřebu energie než Etiopan.

Na světě dnes žije 450 lidí, jejichž majetek představuje hodnotu vyšší než jednu miliardu dolarů. Někteří mají těch miliard více, ale to není podstatné. Těchto 450 lidí vlastní dohromady jmění, které je stejné jako jmění čtyřiceti pěti procent populace s nízkými příjmy. Jinak řečeno, 450 lidí vlastní stejný majetek jako tři miliardy méně šťastných obyvatel této planety. Lze namítnout, že za to mohou tržní pravidla, a kdo podle nich dobře hraje, má se dobře. Trh však není cílem sám o sobě, ale vždy jen prostředkem. A způsobuje-li takovéto disproporce, musí být regulován, jinak budeme jeho otroky.

Neexistují jen obrovské disproporce mezi bohatstvím jednotlivých zemí, ale i uvnitř těchto zemí. Ve Spojených státech, které mají 275 miliónů obyvatel, žije 35 miliónů pod hranicí chudoby.

V rozvojových zemích je to horší. Střední třída, která by společnost stabilizovala, neexistuje nebo je velmi slabá. Jestliže rozdíl mezi příjmy horních dvaceti procent populace je v porovnání se spodními dvaceti procenty populace v rozvinutých zemích 6:1 až 8:1, v rozvojových zemích je to mnohem více. Nejvíce v Brazílii, a to 31:1.“


 

2.6. Zdroje

s. 26

„Energetické a surovinové zdroje dnes čerpáme rychle a ve velkém množství. Naše průmyslová civilizace je postavena především na využívání fosilních paliv – uhlí, ropy, plynu.

Odhaduje se, že světové zásoby ropy vydrží asi padesát let, zásoby plynu dvě století a zásoby uhlí přes dvě stě let. Během několika desetiletí, maximálně století, si budeme muset vystačit jen s obnovitelnými zdroji.“

… „Skutečným řešením je šetřit a přejít na obnovitelné zdroje. Šetřit neznamená utahovat si opasky, ale přejít z primitivních a plýtvavých technologií na moderní a úsporné.

Obdobně jsme na tom se surovinami. Zásoby zlata, rtuti, mědi, cínu, ale také vápence, kaolínu apod. jsou omezené, konečné. Před třiceti lety varovali autoři první zprávy pro Římský klub, Denis a Donella Meadowsovi, že při nezměněných trendech budou od roku 1972 zásoby zlata vyčerpány za 11 let, rtuti za 13 let, stříbra za 16 let, ropy za 31 let atd. Nestalo se tak. Avšak zpráva varovala před neudržitelnými trendy a v tom podstatném pravdu měla – nemůžeme neobnovitelné a vyčerpatelné zdroje čerpat do nekonečna. Proč se však zásadně mýlila v datech, kdy budou zdroje vyčerpány? U většiny zdrojů byla objevena nová významná ložiska. Byly vynalezeny nové, úspornější technologie. V rozvinutém světě se začalo se surovinami více šetřit, u mnohých se uplatnila jejich recyklace. Řada surovin byla nahrazena jinými materiály. Např. plasty vytlačily používání některých kovů, výkonnější optická vlákna nahradila měděné kabely v oblasti telekomunikací apod. A konečně, rozvinuté země vybudovaly již svou materiální infrastrukturu a víceméně ji budou pouze udržovat.

Např. Holanďané už nechtějí stavět další dálnice, železnice, přístavy, letiště. Chtějí se uplatnit ve sféře nemateriálních služeb (peněžnictví, obchody, informační technologie, …), které jsou nejnáročnější na získávání a zpracování informací, ale které jsou také nejziskovější.

V první polovině 21. století bude docházet ke sporům a pravděpodobně i regionálním válkám o zdroje, které jsou nevyčerpatelné a obnovitelné. Příkladem je voda. Blízký východ, severní Afrika nebo vnitrozemí Austrálie velmi trpí nedostatkem vody. Kdyby bylo v oblasti Mrtvého moře v Izraeli nebo v Údolí smrti ve Spojených státech více vláhy, nebyla by tam poušť, ale lesy.“


 

2.7. Ohrožení životního prostředí

2.7.1. Biodiverzita

s. 27

„Podle některých odhadů (možná nadnesených) by mohla do roku 2100 zmizet z povrchu zemského polovina rostlinných a živočišných druhů.“

s. 27 - 28

Důležitost biodivezity:

  1. Etický důvod

  2. Ekologický důvod

  3. Ekonomický důvod

 

„Zastavme se ještě u kulturní diverzity. Dnes euroamerická kultura dominuje nad většinou ostatních kultur. Snaží se ji vzdorovat islámská civilizace a do jisté míry také hispánská a čínská kultura. Avšak ať jsme v New Yorku, v Moskvě, na Sahaře, v Indii, v Brazílii nebo na Václavském náměstí, všude jsme vystaveni působení reklamy západní společnosti, která zdůrazňuje úspěch, vydělávání peněz a hédonistický způsob života.“


 

2.7.2. Tropické deštné pralesy

s. 28

„Lesy jsou nejproduktivnější přírodní ekosystémy a zabírají 33 procent povrchu pevnin (nepočítáme-li území Antarktidy). Nejohroženější jsou ale tropické deštné lesy. Celosvětově pokrývají jen šest procent povrchu Země, ale žije v nich čtyřicet procent všech živočišných a rostlinných druhů. Můžeme je považovat za plíce planety, produkují zhruba třetinu kyslíku a pohlcují oxid uhličitý. Dnes tyto lesy rychle mizí, ročně nenávratně ztratíme asi 130 tisíc kilometrů čtverečních jejich rozlohy, tj. velikost bývalého Československa. Celkově jsme již přišli zhruba o čtyřicet procent světových tropických lesů.“


 

2.7.3. Desertifikace

s.28

„Mělo by nás znepokojovat, že rozsah pouští roste. Vůbec nejhorší situace je v oblast Sahelu. Nové pouště však pravděpodobně vzniknou v místech dříve netypických. Např. na jihovýchodě Brazílie je vysoké riziko desertifikace v důsledku kácení amazonských pralesů a menšího množství vláhy, která se dostává na periferii.

s.28 - 29

Třetina dnes kultivovatelné pevniny je ohrožena postupem pouští. Důvodem je nevhodné obdělávání půdy, nadměrná pastva, kácení stromů a křovin na palivové dříví, ničení tropických deštných lesů a změny klimatu. Během posledního století ubylo zemědělství deset miliónů kilometrů čtverečních obdělávané půdy, především v Africe a na Dálném východě.

 

2.7.4. Znečištění atmosféry, změny klimatu

s. 29

„ Rozvinuté státy mají prostředky na využití moderních technologií, instalaci odlučovačů, odsiřovačů a čističek. Jenže řada rozvojových států napodobuje náš industriální způsob rozvoje se zastaralými technologiemi (obvykle je tam vyvážejí rozvinuté státy). Zřetelné stopy působení kyselých dešťů jsou znát v Číně, Indii, Nigérii, Jihoafrické republice, Argentině, Venezuele, Mexiku a v dalších státech.“


 

Skleníkový efekt

s. 29 - 30

„Pokud dojde ke globálnímu oteplení o 2 – 4 stupně Celsia, začnou tát ledovce a začne se postupně zvyšovat hladina oceánu. Ostrovy v Tichomoří a v Karibské oblasti budou zaplaveny a lidé přijdou o svůj domov. Desítky světových velkoměst leží na pobřeží oceánů nebo moří a budou ohroženy. Desítky miliónů lidí žijí v deltě řek, kde díky náplavám jsou úrodné půdy. Zvedne-li se hladina jen půl metru, začne migrace do vnitrozemí a nezastaví se na hranicích států (např. v Bangladéši; v Evropě by se měly změny citelně dotknout především Holandska).“

s. 30

„V důsledku změny cirkulace vzdušných proudů budou některé oblasti sušší, jiné vlhčí. Některé oblasti budou teplejší (takto by byly ohroženy ekosystémy severské tundry), jiné chladnější. Je paradoxní, že při globálním oteplení by se silně ochladilo ve Velké Británii. Teplý Golfský proud by se pravděpodobně odklonil směrem na severozápad a klima ve Velké Británii by bylo obdobné podmínkám ve střední části Norska.“


 

Ozónová díra

s. 30

„V případě narušování ozónové vrstvy jednaly snad poprvé v dějinách národy rychle a účinně, a do r. 2005 bude výroba a používání freonů celosvětově zastavena. (know-how pro rozvojové země ?!)

s. 31 – 32

další výzvy:

  • růst měst – problém infrastruktury

  • nezaměstnanost a smysluplné využívání volného času

  • expanze do vesmíru

  • revoluce vědecko-technická jako vyšší stupeň revoluce průmyslové

  • revoluce biologická? (biotechnologie, genetické inženýrství, lékařské vědy, psychologie, klonování (?!))


 

s. 32

„Chci závěrem zmínit ještě jeden problém. Lze jej nazvat útěky z reality. Mezi prostředky takových útěků z reality patří drogy, gamblerství, útěky před životem do pseudonáboženských sekt. Ale může sem patřit i počítačová virtuální realita. Brzy se budeme moci „jako by“ procházet tropickým pralesem, lézt na Everest, hrát tenis ve Wimbledonu… To není samo o sobě špatné a pro výukové nebo výcvikové účely či pro rekreaci to může být vynikající. Hrozí však riziko zotročení a útěku do světa, který je „jako by“.“


 

 

3. UDRŽITELNÝ ROZVOJ
 

3.1. Hodnotové orientace obyvatel

s. 36

V souladu s idejemi udržitelného způsobu života bychom měli usilovat o to, aby dnešní kořistnický vztah k přírodě byl nahrazen vědomím sounáležitosti s přírodou, posedlost kvantitativním růstem by měla být nahrazena důrazem na kvalitativní rozvoj lidské společnosti, preferování krátkodobých zájmů by mělo být vyváženo respektováním dlouhodobých zájmů a rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech by měla být eliminována rozvojem participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou (volně upraveno podle J. Vavrouška; 149).

 


 

3.2. Politický systém

s. 37

Parlamentní demokracie zabraňuje monopolu moci, což je nesmírně důležité. Zároveň však není zcela imunní vůči potenciálnímu zneužití zmanipulovaným davem a existuje tu také riziko zneužívání moci menšinami specialistů, profesionálních politiků, majících do jisté míry monopolizovaný přístup k informacím a monopolizované právo rozhodovat. Jedním z možných přístupů, jak toto nebezpečí eliminovat, je participativní (účastnická) demokracie. Jedná se o způsob vlády, kdy veřejnost v jednotlivých případech rozhoduje (nebo se alespoň na rozhodování podílí) sama. Účast na rozhodování byla dříve problematická proto, že nebylo možné zajistit fyzickou přítomnost občanů na určitém místě v daný čas. To však přestává platit díky ohromnému rozvoji telekomunikací a počítačových sítí.

Dnes je technicky možné, aby se obyvatelé města, regionu, státu a případně i nadnárodních uskupení zúčastnili prostřednictvím komunikačních prostředků jednání a rozhodování o problémech, které se jich dotýkají. Rozvoj telekomunikací a vstup společnosti do informačního (postindustriálního) věku tedy umožňují a podporují rozvoj participativní demokracie.“


 

3.3. Ekonomický systém

s. 40

…“V této souvislosti citujme postřeh Denise Meadowse, spoluautora knih Limity růstu (81) a Překročení mezí (82):

V politice a ekonomice máme bohatý slovník na to, že jeden vítězí nad druhým (což můžeme pozorovat ve sdělovacích prostředcích), ale nedokonalý pro lásku a vítězství obou stran. Předpokládáme, že má-li jeden vyhrát, musí druhý nezbytně prohrát. Jedním z principů udržitelného rozvoje však je pozitivní přístup, tedy že všichni mohou vyhrát.“


 

3.4. Legislativa

3.5. Indikátory kvality a udržitelnosti života


 

4. GLOBÁLNÍ ŘÍZENÍ

s. 51

„Efektivní globální řízení (předpokládající např. příjmy z výběru globálních daní) se zdá být v současnosti nereálné, je tu pouze ochota k dílčímu drobnému vylepšování stávajícího systému.“


 

s.52

„Abychom dosáhli přijetí globální odpovědnosti a z toho vyplývajícího globálního řízení, budeme potřebovat vedení, které bude schopno vidět za horizont nejbližšího volebního období a také za horizont nejbližší státní hranice.“


 

… „Na mnoha místech planety lidé vyrůstají v nesrovnatelně horších podmínkách. Globální řízení nebude dobře fungovat dříve, dokud státy nedosáhnou uspokojivé materiální úrovně, infrastruktury a vzdělanosti. Šancí na pozitivní změnu je idea globálního Marshallova plánu, resp. Globálního partnerství pro rozvoj, kterému se budeme věnovat podrobněji.“


 

4.1. Reforma Organizace Spojených národů

s. 55

„Přes všechny zmíněné nedostatky je třeba říci, že OSN nedisponuje příliš velkými prostředky. Pokud by se měla přetvořit v orgán efektivního globálního řízení, bude muset naopak disponovat podstatně větším rozpočtem a bude muset mít vlastní příjmy, získávané jakousi „globální daní“, aby nebyla závislá jen na příspěvcích členských zemí (které mají často špatnou platební morálku).

Dnes běžný rozpočet OSN (rozpočet na udržování aparátu a na dlouhodobé činnosti) činí asi 1,25 mld. USD. To je hodně, ale více peněz se vynakládá např. jen na činnost požárního sboru v New Yorku. Běžný rozpočet OSN by finančně nepokryl ani 12 hodin celosvětových zbrojních výdajů – jinak řečeno, celoroční světové výdaje na zbrojení by vystačily k financování rozpočtu OSN na sedm a půl století.“


 

s. 57

„Z českých představitelů se nad reformou OSN systematičtěji zamýšleli tři politici: Václav Havel, zesnulý ministr životního prostředí Josef Vavroušek a člen Komise pro globální řízení, bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier.“

… „Na OSN by měl jednou nějakou mikroskopickou částkou svého výdělku přispívat co nejpřímější cestou každý obyvatel planety, aby bylo jasné, že tuto organizaci si zřídilo lidstvo samo pro sebe.

…„Podle Josefa Varouška OSN reaguje na vynořující se problémy vytvářením nových komisí a programů. To však postupně vedlo k tomu, že bylo vytvořeno příliš mnoho různých institucí v rámci OSN, jejichž aktivity jsou jen minimálně propojeny a koordinovány. Existující struktura OSN se tak stala neefektivní a příliš drahou.“


 

s.64

„Je ovšem životně důležité, aby OSN dokázala systematicky vyhledávat kandidáty na špičkové profesionální a morální úrovni, a ne hledat pouze člověka, který je přijatelným kompromisem pro všechny zájmové skupiny.“


 

4.2. Globální občanské hodnoty

s.65

„Globální občanské hodnoty můžeme považovat za základní předpoklad, úhelný kámen fungujícího globálního řízení. Kvalitu globálního řízení bude podmiňovat několik faktorů, mezi nimi především přijetí globální občanské etiky. Je potřebné dosáhnout přijetí a respektování několika zásadních hodnot, schopných sjednotit jednotlivce všech kulturních, politických, náboženských a filozofických směrů. To se může zdát na první pohled nereálné, ale jde o uskutečnitelný cíl.“

… „Nesporně univerzální hodnotou je vůle ke (hledání) smyslu života, pravděpodobně dokonce hodnotou prvotní a všem lidským bytostem společnou.“

s. 66

Veškeré lidstvo je schopno postavit se za základní hodnoty úcty k životu, svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti, vzájemné úcty, péče a solidárnosti. Je to životně důležité pro přežití a rozvoj lidského společenství.

Přijetí občanských hodnot a etických pravidel na globální úrovni znamená prosazení globální občanské etiky, vyjadřující určitá základní práva a povinnosti sdílené všemi občany a podporované institucemi.

Komise pro globální řízení (72) jmenuje a charakterizuje hodnoty, jejichž přijetí a respektování je nevyhnutelným předpokladem smysluplného globálního řízení:“

  • Úcta k životu …

  • Svoboda …

  • Spravedlnost a rovnoprávnost …

  • Tolerance …

  • Vzájemná péče …

  • Zásadovost …


 

s. 67

„Tržní hospodářství se ve vyspělých zemích opírá především o hrubý domácí produkt, často nesprávně interpretovaný jako ukazatel kvality života občanů. Je proto třeba identifikovat podrobněji klíčové hodnoty, jejichž prosazování by podpořilo lepší mezilidské vztahy, úctu k přírodě, k vlastnímu zdraví, k poctivé práci. Obecně můžeme říci, že jde o hledání hodnot slučitelných s udržitelným způsobem života.“


 

s.68 - 69

Josef Vavroušek (149) se pokusil o rámcové vymezení klíčových hodnot dnešní industriální společnosti, které stimulují vznik globálních a regionálních problémů (hodnoty typu A), a k nim se pokusil přiřadit alternativní hodnoty, které by byly slučitelné s trvale udržitelným způsobem života (hodnoty typu B):

  1. Vztah člověka k přírodě

    1. Kořistnický vztah k přírodě.

    2. Vědomí sounáležitosti s přírodou.

  2. Vztah lidského individua ke společnosti

    1. jednostranný důraz na individualismus a soutěživost (typický pro „reálný kapitalismus“). Jednostranný důraz na kolektivismus (typický pro „reálný socialismus“).

    2. Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv, doplnění soutěživosti kooperací.

  3. Vztah k toku času a smyslu dějin

    1. Posedlost ideou kvantitativního růstu.

    2. Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti.

  4. Vztah ke smyslu vlastního života

    1. Hédonistická orientace na konzumní způsob života.

    2. Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných.

  5. Vztah ke svobodě a odpovědnosti

    1. Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluodpovědnosti za běh věcí.

    2. Rozvoj lidských práv a svobod při respektování vědomí odpovědnosti, která je s nimi spojena.

  6. Vztah k úrovni našeho poznání

    1. „Pýcha rozumu“ spočívající v jednostranném důrazu na racionalitu a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí lidí i jejich schopnosti předvídat a usměrňovat budoucí vývoj.

    2. Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti.

  7. Vztah k vlastnímu životu

    1. Odcizení člověka vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy a zpětných vazeb umožňujících korigovat nesprávné nebo neúspěšné jednání.

    2. Obnovení pudu sebezáchovy lidí.

  8. Vztah k budoucím generacím

    1. Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými, život na úkor budoucích generací.

    2. Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností.

  9. Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím

    1. Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná nesnášenlivost a snaha o řešení problémů silou.

    2. Vzájemná tolerance, snaha o vcítění se do situace občanů jiných zemí, řešení problémů jednáním.

  10. Vztah k věcem společným

    1. Rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech.

    2. Rozvoj participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou.


 

s. 69

„Podle Josefa Vavrouška budoucnost zřejmě do značné míry závisí na tom, jak vysoko na žebříčku svých individuálních a skupinových systémů hodnot umístíme hodnoty typu B a do jaké míry v sobě potlačíme hodnoty typu A. Je to závod s časem. Přitom změna hodnotových orientací vyžaduje čas, a podle Stanislava Hubíka (55) je značně setrvačná, mění se co nejpomaleji a revoluce v hodnotových orientacích probíhá „neslyšně“ (Nietzsche), ačkoliv je tou nejpřevratnější revolucí.


 

4.3. Globální ekonomické řízení

s.69

Rozdíly mezi bohatými a chudými se propastně zvětšují a vzniká napětí, které hrozí, že uvrhne celé regiony do chaosu a násilí. Pokud 450 světových miliardářů (v amerických dolarech) vlastní stejný majetek jako tři miliardy lidí žijících v chudobě, děje se něco špatně.

Lze říci, že se hraje podle pravidel mezinárodního hospodářského pořádku. Tím spíše je však důvod tento pořádek změnit, jak už to před čtvrt stoletím navrhoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Jan Tinbergen. (138)

s. 70

V ekonomickém smyslu jsou nadnárodní korporace, respektive nadnárodní monopoly (a případně také nadnárodní organizovaný zločin) skutečnými vládci mezinárodní scény. Nepodléhají státní moci a v jejich prospěch hraje i pokračující liberalizace a deregulace světového obchodu. Na světě dnes existuje přes 40 000 nadnárodních korporací. Pod jejich kontrolu spadá jedna třetina všech aktivit soukromého sektoru a jejich obrat dosahuje šesti biliónů USD.“


 

s.71

„Díky nadnárodním korporacím rostou celosvětové zahraniční investice rychleji než obchod. Bylo tedy potřebné vytvořit soustavu konkurenčních pravidel pro celosvětovou soutěž. To je úkolem a posláním Světové obchodní organizace (WTO), zřízené v polovině devadesátých let.“

„Ještě radikálněji se situace vyvíjí na trhu cenných papírů. V minulých letech došlo k explozi investic do cenných papírů, prováděných institucionálními investory – pojišťovnami, penzijními fondy a investičními společnostmi.

V oblasti financí mají národní hranice nepatrný význam. Vzhledem k tomu, že se dnes finance přelévají z jednoho konce světa na druhý elektronicky, je možné přesunout neomezené částky během okamžiku.“

… „Dnes je mimořádně vhodná příležitost připravit další stupeň přechodu na globální ekonomické řízení v oblastech, kde národní státy nemohou obstát.“

… „Mělo by tedy být založeno globální fórum, jehož posláním by bylo řízení v oblasti ekonomické, ale také sociální a ekologické tak, jak jsme se o tom zmínili v oddílu o reformě OSN (Vavrouškův návrh čtyř pilířů OSN).


 

s.71 - 72

„Komise pro globální řízení (72) navrhuje, aby k základním mezinárodním veřejným statkům, jež by měly zajišťovat globální ekonomické řízení, patřily systémová finanční stabilita, vláda zákona, infrastruktura a investice, společné normy pro váhy, míry a čas, péče o životní prostředí, ochrana globálních statků, zajištění nezbytného rámce opatření k prosazování udržitelného rozvoje, spravedlivost a sociální soudržnost.

Takto postaveným cílům se dá těžko něco vytknout vyjma jediného – jsou málo konkrétní (např. sociální soudržnost).“


 

s.72

Na globální úrovni není možné ponechat tržní systém jakémusi samovývoji. Ani na národní úrovni to nefunguje.“

… „Lze konstatovat, že ekonomicky silné země, které mají hlavní slovo v nadnárodních organizacích (Světová banka, Mezinárodní měnový fond, OSN, …), prosadily, aby se na mezinárodní scéně hrálo podle pravidel, která především vyhovují jim, které znají a ovládají.“

s.73

„A ony samy také tato pravidla porušují, je-li to pro ně výhodné. Guy Arnold (2) upozorňuje, že rozvinuté státy dovážejí z rozvojových zemí suroviny, aniž by na ně uvalily clo. Jestliže ale rozvojové země zpracují suroviny a zemědělské produkty, což nejvíce ekonomicky produkt zhodnocuje, jsou cla na takový vývoz uvalena, protože by jinak konkuroval zboží vyrobenému v Evropě, Japonsku, USA a dalších rozvinutých zemích.

Obchod je regulován tarify (cly), proto rozvinuté země neuvalí clo na suroviny, ale na zpracované zboží. Proto by součástí globálního ekonomického řízení a globálního „Marshallova plánu“ (resp. GPR) mělo být zrušení těchto tarifů, aby byly rozvojové země povzbuzeny zpracovávat své suroviny na zhodnocené výrobky.

Přitom by asi rozvinuté země neměly být tlačeny k tomu, aby se vzdaly v nadnárodních organizacích (OSN, Brettonwoodské instituce) svých pravomocí, protože prosazení takových návrhů by bylo nereálné.

… Na druhou stranu by nejrozvinutější země měly mít už dnes odvahu přiznat rozvojovým, avšak ekonomicky silným státům větší váhu a přizvat je k větší odpovědnosti v rámci nadnárodních institucí.“


 


 

4.3.1. Financování globálního řízení

s. 73

„Vizi financování globálního řízení podrobně ve své zprávě rozpracovala Komise pro globální řízení (72). Stále se rozšiřuje propast mezi finančními požadavky programů OSN a penězi, jež jsou k dispozici prostřednictvím tradičních kanálů. Mělo by se začít se zakládáním praktických schémat globálního financování konkrétních projektů OSN. Pro financování by mělo být přijato několik obecných principů:

  1. za užívání některých společných globálních zdrojů by se platilo na čistě ekonomickém základě s použitím tržních nástrojů;

  2. bylo by správné, aby celé břemeno nedopadlo na malé množství průmyslových zemí, ale aby bylo rozprostřeno, i když s prvkem progresivity

  3. bylo by užitečné, kdyby nové systémy příjmů nenahrazovaly domácí daně či poplatky, ale představovaly dodatečné zdroje.


 

s. 75

„Má-li být globální řízení účinné a efektivní, bude třeba jednou přistoupit k nějaké formě globálních daní. Vždyť už dnes např. náklady na mírové operace stoupají, a zejména roste počet těchto operací.

Zdanění letenek, parkovací poplatky za geostacionární satelity apod. jsou dobrým začátkem, ale samy o sobě nestačí. Je žádoucí, aby se jednou každý obyvatel planety podílel nějakým, třeba nepatrným, způsobem na globální dani ať už přímou formou daně z příjmu, nebo např. odvodem malého procenta daně z přidané hodnoty do „globální pokladny“. Posílil by se tím pocit, že globální řízení by rovněž bylo vystaveno větší pozornosti a kontrole ze strany občanů.“


 


 

s.75 - 76

Globální úroveň by byla vhodná pro prosazení globální daňové reformy a ekologických daní. Ekologická daňová reforma a ekologické daně jsou těžko prosaditelné na národní úrovni. Zdanění paliv a surovin by při otevřených hranicích a liberalizovaném obchodu vedlo k tomu, že by se nakupovalo za hranicemi, v zemi, která dosud tato opatření nepřijala. Tzv. ekologické daně by mohly být uplatněny na globální úrovni především vůči nadnárodním korporacím. Aby však nebyly korporace trvale znevýhodněny, je konečným cílem prosazení ekologických daní ve všech zemích, z nichž by se malá část odváděla na globální úroveň.

Prvním krokem je tzv. uhlíková daň – zdanění fosilních paliv, které především produkují skleníkové plyny. Uhlíkovou daň již zavedla většina států Evropské unie. Dalším krokem je zdanění ostatních neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů (např. formou zvýšení spotřební daně), které by už ovšem muselo být kompenzováno snížením daně z příjmu a daně z přidané hodnoty. Zdražily by se tak suroviny a zlevnila by se pracovní síla, což by vedlo k podpoře zaměstnanosti. Dále by neměly být zdaňovány úspory, ale zmíněné energetické a surovinové zdroje. Je to jednak dobré ze sociálního hlediska, jednak to stimuluje investice.


 

s. 76

„Z vybraných globálních daní by, kromě mnoha jiných věcí, měl být podporován výzkum a rozvoj využívání obnovitelných energetických zdrojů (především s ohledem na rozvojové země) a subvencování prodloužené životnosti výrobků. Z daní by také měly být financovány konkrétní projekty. Aparáty globálních institucí by měly mít určeno maximální přípustné procento na svou režii (jak to bývá stanoveno například u řady humanitárních nevládních organizací). Fungování globálních institucí by mělo být „environmentálně přátelské“.“


 

s. 77

Stav lidských těl a myslí“, nebo-li lidský kapitál, je v nejrozvinutějších zemích vnímán na stejné rovině důležitosti jako finanční kapitál a přírodní kapitál (který představují dostupné přírodní zdroje a kvalita životního prostředí).“

s.77-78

„Globální ekonomické řízení bude jednou vystaveno velmi zásadnímu problému, který se národní státy zatím nepřipouštějí(nebo nechtějí připustit). Materiální blahobyt, jak jej dnes chápeme, není realizovatelný pro většinu obyvatel planety. Přitom reklama, ale také vládní představitelé rozvinutých i rozvojových zemí navozují iluzi, že dosažitelný je. Roste očekávání obyvatel, a čím jsou lidé chudší, tím více doufají a věří v lepší budoucnost. Frustrace z neschopnosti či nemožnosti cíle dosáhnout rodí politický nebo náboženský militantní extrémismus a terorismus.“

s.78

Přechod k industriální a konzumní společnosti byl i na Západě těžký, násilný a poznamenal utrpením několik generací. Jak by vypadal obdobný vývoj dnes v rozvojových zemích, kdy na planetě žije více než šest miliard lidí, neobnovitelné zdroje jsou ze značné míry vyčerpány a biosféra vážně poškozena? Jako alternativu k této neradostné vizi jsme zmínili ideu udržitelného rozvoje. Žádné propracovanější a demokratické alternativy si nejsme vědomi.“


 

4.4. Globální bezpečnost

s.78 – 79

„Dnes zodpovídá pět stálých členů Rady bezpečnosti za 86 % zbraní dovážených do rozvojových zemí. Riziko úmrtí v rozvojových zemích následkem špatné výživy a onemocnění je 33 krát větší než riziko smrti ve válce (podle údajů United Nations Development Program – UNDP). Válka tedy může být – a také bývá – viděna jako východisko z problémů přežití. Rozmáhá se kultura násilí.“


 

s.80

„Klíčovým pojmem pro prosazování míru na Zemi je bezpečnost. Ta už zdaleka není chápána pouze ve vojenském smyslu, ale spíše jde o složité proplétání ekonomických, sociálních, politických, vojenských, ale také environmentálních aspektů. Od 17. století byla mezinárodní bezpečnost definována z hlediska potřeb přežití národa. Bezpečnost znamenala ochranu státu – jeho hranic, obyvatel, institucí a hodnot – před vnějším útokem. Pojem státní suverenity v bezpečnostních záležitostech často sloužil jako opodstatnění vytvářet mocné národní vojenské systémy a realizovat opatření hrubě omezující občanská práva a svobody.

V současnosti se objevují nové, dříve neznámé problémy, vznikající z ohrožení zemských životodárných systémů, extrémní ekonomické nouze, šíření lehkých konvenčních zbraní, z terorizování civilního obyvatelstva domácími mocenskými boji a z hrubého porušování lidských práv.“

„Komise pro globální řízení (72) rozlišuje čtyři druhy bezpečnosti:

  • Kolektivní bezpečnost – je postavena na myšlence, podle níž se členové určité skupiny vystříhají použití síly mezi sebou navzájem a přitom se zaváží k obraně kteréhokoliv člena skupiny napadeného vnějšími silami. Je především vojensky zaměřena.

Z takto pojaté kolektivní bezpečnosti bychom mohli pro budoucnost odvodit globální kolektivní bezpečnost, která by byla zaštítěna a garantována společnými vojenskými silami OSN. Státy účastny globální kolektivní bezpečnosti by mohly omezit vlastní výdaje na zbrojení a soustředit se na budování všeobecné bezpečnosti.

  • Všeobecná bezpečnost - zdůrazňuje změnu současného vojensky založeného pojmu bezpečnosti. Je založena na spolupráci, budování důvěry, průhlednosti, postupném odzbrojení a konverzi, demobilizaci a demilitarizaci.

  • Lidská bezpečnost – při tomto přístupu jsou středem zájmu sami lidé a lidská bezpečnost se zabývá ani ne tak zbraněmi, jako základní lidskou důstojností. V pojmu lidské bezpečnosti je zahrnuta ochrana před chronickými hrozbami, jako např. před hladem, nemocemi a represemi, i před náhlými a zhoubnými rozvraty denního života. Bezpečnost lidí je nutno považovat za cíl stejné důležitosti jako bezpečnost států; státy nemohou být dlouho bezpečné, nejsou-li bezpeční jejich občané.

  • Bezpečnost planety úbytky lesních ploch a pokles biologické diverzity mění některé ze základních rovnováh v přírodě, nutných pro lidský život a blahobyt, například cyklus uhlíku, proces fotosyntézy, vodní cyklus, systémy produkce potravy a genetické zdroje. Nemůžeme čekat, až budou vědecké důkazy negativních vlivů komplexní, a je proto nutné přijmout princip předběžné opatrnosti. Tento typ bezpečnosti bychom mohli také nazvat environmentální bezpečnost (environmental security).“


 


 

4.5. Péče o globální společné statky


 

5. GLOBÁLNÍ PARTNERSTVÍ PRO ROZVOJ


 

5.1. Úvod

s.86

„Podle dřívějších výzkumných prací projektu Millennium je v současnosti nejdůležitější globální výzvou prosazování a směřování k udržitelnému rozvoji. Vzhledem k tomuto faktu a vzhledem k tomu, že „globální Marshallův plán“ by mohl být zaměňován za Marshallův plán z roku 1948, jsme se rozhodli studii nazývat „Globální partnerství pro rozvoj“.


 

s. 87-88

Infobox 1: Marshallův plán

s. 88

Infobox 2: Globální Marshallův plán


 

5.2. Hlavní výsledky projektu

s. 90

„Země, které byly obnoveny po 2. světové válce, měly tradici podnikatelského ducha a průmyslového rozvoje, a proto finanční a technická pomoc těmto zemím způsobila dramatické zlepšení situace ve velmi krátké době. Většina rozvojových zemí tuto tradici podnikání a industriálního vývoje nemá. Proto úsilí bude muset být mnohem větší a komplexnější, než tomu bylo v případě Marshallova plánu.“


 

s.90 – 91

„Potřebujeme společnou platformu pro bohaté a chudé národy světa k vytvoření partnerství, které by zahrnulo všechny aktéry globalizace. Studie „Globální partnerství pro rozvoj“ (GPR) prozkoumala proveditelnost, pravděpodobnost realizace a priority takového konceptu.

Globální výzkumný panel projektu Millennium navrhl a vyhodnotil otázky, týkající se principů a uskutečnitelnosti takového programu, a prozkoumal možnosti efektivních politik a implementace prostřednictvím interview s politiky, zástupci nevládních organizací, zástupci podnikatelské komunity a akademické sféry v různých regionech planety.

Studie identifikovala jako hlavní motiv pro implementaci GPR zlepšení životního prostředí ve prospěch lidstva, zajištění globálního spravedlivého a mírového rozvoje, zlepšení předpokladů neindustrializovaných zemí pro rozvoj a ustanovení globálních politických pravidel odpovídajících věku globalizace. Nejníže hodnocenými motivy pro uskutečnění takového programu byla kupodivu náprava historických křivd a omylů (kolonizace, levná pracovní síla v rozvojových zemích apod.) a vyvarování se zastaralých a životnímu prostředí škodlivých průmyslových technologií.

Pokud by byly k dispozici finanční prostředky, nejvíce žádoucím dlouhodobým cílem by bylo vykořenění extrémní chudoby a nebezpečných nemocí, stejně jako integrace ekologického a ekonomického rozvoje.

Nejdůležitějšími a přitom uskutečnitelnými projekty pro takové partnerství jsou zejména ekologicky orientované zemědělství, které by snížilo spotřebu vody a energie, mezinárodní kulturní, vzdělávací a vědecké výměny, přístup k informačním technologiím, zvláště internetu, a imunizační programy.

Bylo navrženo, aby GPR bylo financováno na základě zdanění nadnárodních korporací. (Toto bylo považováno za velmi důležité, avšak nepravděpodobné.) zdanění užívání některých společných globálních zdrojů, mezinárodní uhlíková daň nebo obchodovatelná emisní povolení pro CO2 byly dalšími navrženými možnostmi, jak GPR financovat.


 

s.92

Klíčové předpoklady pro úspěšnou implementaci GPR představují především:

  • respektování lidských práv a mezinárodního práva v zemích příjemce pomoci (hodnoceno jako největší důležitost, ale nejmenší pravděpodobnost realizace);

  • projekty, které jsou dostatečně dlouhodobé a intenzívní, aby přispěly k podstatné změně (hodnoceno nejvýše podle kritéria důležitosti i pravděpodobnosti realizace).


 

s.93

„Účastníci přišli s dalšími náměty:

  • Není možný udržitelný rozvoj, aniž by byl změněn přístup lidí k okolnímu světu, přírodě a především k druhým lidem.

  • Je nezbytné rozpracovat a prosadit GPR, aby se pomohlo rozvojovým zemím vyhnout se chybám, které učinily rozvinuté země v procesu industrializace.

  • Hlavní překážky nejsou svázány s finančními zdroji, ale s politickými a institucionálními bariérami. Politické překážky se týkají donorských zemí, zatímco institucionální překážky se týkají mezinárodních organizací, jako je OSN, a také zemí přijímajících pomoc. Další bariérou je nedostatek infrastruktury. Ale hlavní překážkou GPR je prosazování zájmů světových velmocí, jako USA, Evropská unie, Rusko a Čína, v různých regionech světa.“


 


 

5.3. „Mys dobré naděje“

s. 95

„Svět dnes potřebuje především naději, že je možné řešit všechny akutní globální problémy. Mezi nejvážnější patří následující:

  • Násilí ve světě, včetně hrozeb regionálního nukleárního konfliktu, terorismus, organizovaný zločin, pohrdání lidskými právy, militantní náboženský fanatismus a národnostní a etnická nesnášenlivost.

  • Populační růst v rozvojových zemích a nadměrná spotřeba energie a surovin v rozvinutých zemích.

  • Nerovnoměrné a nespravedlivé rozdělení bohatství, které vede k eskalaci napětí v rozvojových zemích a k napětí mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi.

  • Poškozování životního prostředí, které zahrnuje ztrátu biodiverzity, včetně kulturní diversity, odlesňování, desertifikaci, nedostatek vody, degradaci půdy, znečištění atmosféry a klimatické změny.

  • Neefektivnost nadnárodních politických a ekonomických nástrojů a institucí.“


 

5.3.1. Proč by mělo být Globální partnerství pro rozvoj realizováno nyní

s. 96

„2. Pouze před třemi lety lidstvo vstoupilo do nového století a tisíciletí. Tento přechod v sobě obsahoval psychologický náboj „nového začátku“. Gerald O. Barney, autor zprávy Global 2000 (4), píše:

Změnit náš způsob života si vyžádá prozíravost, čas a obrovské množství energie. Ne energie, která pochází z uhlí, plynu, ropy nebo jaderného paliva, ale duchovní energie, které by bylo dost na to, aby změnila myšlení více než šesti miliard lidí na této planetě.“


 

5.3.2. Jaké jsou hlavní motivace Globálního partnerství pro rozvoj

s. 97

„Globální výzkumný panel projektu Millennium jako hlavní motivaci Globálního partnerství pro rozvoj uvádí potřebu zlepšit životní prostředí. Zlepšení životního prostředí bude ku prospěchu celému lidstvu, ale především vylepší rozvojové příležitosti rozvojových zemí. Vysokou motivací je také potřeba lidské solidarity. Na druhé straně, pokud nebude Globální partnerství pro rozvoj realizováno, existuje nebezpečí, že se země rozvinutého Severu stanou „ghettem bohatých“.“

…“Pokud lidé v chudých regionech nemají naději na lepší budoucnost ve vlastní zemi, velké migrační vlny zaplaví okolní země. To bude umocněno růstem tzv. ekologických uprchlíků, zejména v důsledku klimatických změn a zvýšení hladiny oceánů. Proto je v zájmu naší vlastní bezpečnosti využít znalosti a technologie k tomu, abychom napomohli prosperitě i v ostatních zemích světa dříve, než se lidé v těchto zemích stanou uprchlíky a sociálními případy v západních zemích.“


 

s.98

GPR je zisková investice do naší společné budoucnosti. Je to příklad tzv. „win-win“ strategie (strategie, kde každý získá), která přinese dvojí užitek:

  • pomůže řešit současné globální problémy (chudobu, devastaci životního prostředí apod.).

  • Pomůže využít energii miliónů lidí, kteří v současnosti nemají šanci rozvinout svůj tvůrčí potenciál.


 

Před lidstvem stojí na počátku 21. století dvě velké výzvy:

  • Možnosti využití moderní vědy (pronikání do vesmíru, genetické inženýrství, biotechnologie, nanotechnologie, nové zdroje energie atd.);

  • Udržitelný rozvoj, který také zahrnuje vykořenění chudoby a šanci pro všechny rozvíjet a uplatnit své schopnosti.


 


 

5.3.3. Jaké jsou hlavní cíle Globálního partnerství pro rozvoj

s. 99

„Podle publikace Světové banky „World Development Indicators“ (136) „šestina světové populace produkuje 78 % zboží a služeb a získává 78 % světového příjmu (v průměru sedmdesát amerických dolarů denně). Tři pětiny světové populace v 61 nejchudších zemích získávají jen šest procent světového příjmu, to je méně než dva dolary za den.“

… „Na počátku devadesátých let definovala Světová banka Rozvojové cíle pro rok 2015 (Development Goals for 2015) následovně: snížit na polovinu množství lidí žijících v chudobě a těch, kteří mají hlad; snížit na polovinu počet lidí, kteří nemají přístup k nezávadné pitné vodě; dosáhnout základního vzdělání pro všechny a dosáhnout rovnosti přístupu pohlaví ke vzdělání; snížit o tři čtvrtiny úmrtnost matek při porodu a snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do pěti let věku; zastavit šíření HIV/AIDS a dosáhnout naopak snižování počtu nakažených , poskytnout pomoc dětem, které osiřely v důsledku AIDS, a zlepšit životní podmínky 100 miliónů lidí žijících ve slamech.“


 

s. 100

„Jedním z klíčových cílů rozvojové pomoci, a zároveň předpokladem pro začlenění země do Globálního partnerství pro rozvoj, je vybudování efektivního a spolehlivého statistického úřadu, který by poskytoval aktuální a věrohodná data, jež by byla kompatibilní se světovými databázemi (Světová banka, UNDP). Příjemce pomoci musí být ochoten zavázat se ke sběru a vyhodnocování pravdivých a ověřitelných dat, ze kterých je možné sestavit rozvojové trendy v dané zemi.“


 

5.3.4. Jaké jsou předpoklady pro úspěšnou implementaci Globálního partnerství pro rozvoj

s.101

„Ačkoliv byla Evropa po válce v ruinách, státy měly dobře vyvinuté politické a ekonomické instituce, vzdělanou a kvalifikovanou populaci a silnou touhu obnovit, co válka zničila.

Dnes potřebují rozvojové země investice do vzdělání a školené lidi, aby zvýšily lidský kapitál, který by byl schopen přilákat soukromé investory. V roce 1998 Světová banka (135) hodnotila efektivnost zahraniční pomoci – jinými slovy: co funguje, co ne a proč. Konstatovala, že pouze země s rozvinutým systémem dobrého vládnutí a zdravou sociálně-ekonomickou politikou jsou schopny efektivně využít přicházející finanční zdroje. V těchto případech pak pomoc vykazuje vysoce uspokojivé výsledky.“


 

s.102

„Projekty GPR by měly být založeny více na kontraktech a vzájemné spolupráci a závislosti, než na rozvojové pomoci. Tyto kontrakty by měly být slučitelné s udržitelným rozvojem a měla by být zajištěna aktivní účast lidí ze země přijímající pomoc.“


 

Finanční prostředky, které bude projekt GPR schopen získat, nebudou pravděpodobně dostatečné k tomu, aby mohl být implementován celosvětově najednou. Proto bude nejspíše muset být zpočátku vybráno několik zemí, kde se projekt rozběhne jako první. V průběhu času by se tyto první země měly stát „katalyzátorem změny“. To znamená, že by se měly postupně transformovat z příjemce pomoci na „vynořujícího se dárce pomoci“. Jedním z předpokladů pro začlenění do GPR by tedy měla být ochota těchto zemí stát se později, po dosažení určité úrovně hrubého domácího produktu, dárcem pomoci.“


 

5.3.5. Jak by mělo být Globální partnerství pro rozvoj implementováno

s.103

„Globální partnerství pro rozvoj by mělo sestávat ze dvou fází. V první, krátkodobé fázi, by mělo být pomoženo zemi (nebo regionu), aby se vymanila z krize a stabilizovala se situace. První fáze by měla trvat omezenou dobu, například čtyři roky, což je stejné období jako trvání Marshallova plánu. Druhá , dlouhodobá fáze, by měla zemi pomoci stát se středně rozvinutou, s HDP kolem 5000 USD/osobu/rok, kde je již uspokojivě rozvinuto podnikatelské prostředí a aktivity a kde investice, především ze soukromého kapitálu, mohou proudit do země. Konečným cílem GPR by mělo být dosažení prahu udržitelného rozvoje, kdy HDP je ve výši přibližně 8-10 000 USD/osobu/rok.


 

Celá druhá fáze vyžaduje nejenom ekonomické změny, doprovázené případně politickými změnami, ale také sociální a kulturní změny. Tyto sociální a kulturní změny se objeví ve formě změněného postavení žen, zrušení dětské práce, rozvoje podnikatelského prostředí a kultury, posílení etického prostředí, které eliminuje korupci atd. Tyto sociální a kulturní změny jsou dlouhodobým úkolem a mohou trvat snad dvě generace, tedy asi čtyřicet let.


 

5.3.6. Financování rozvoje

s. 105

„Ve světě, kde se podnikání stále více stává globálním, nemá velký význam spojovat daně pouze s národní úrovní.“

… „Dnes nadnárodní společnosti operují bez ohledu na národní hranice a využívají výhod pramenících z různých politických a ekonomických systémů v jednotlivých zemích. Výsledkem těchto rozdílů je, že 800 miliard dolarů skončí každý rok v tzv. daňových rájích.“

… „Marshallův plán byl něco mnohem víc než jen otázka peněz. Jeho výjimečnost spočívala v důrazu na kooperativní plánování a akci.“


 

s. 106

„Je těžké odhadnout, kolik peněz bude třeba k implementaci GPR, ale částku můžeme přibližně odvodit z dílčích kalkulací, které provedly agentury OSN a další organizace.

Podle odhadů OSN by poskytnutí přístřeší, pitné vody a alespoň jednoho jídla denně pro dvě miliardy lidí, jejichž denní příjem je menší než jeden dolar, stálo přibližně 13 miliard dolarů ročně.

Dětský fond OSN (UNICEF) odhaduje, že zajištění základního vzdělání pro všechny by stálo asi sedm miliard dolarů ročně po dobu alespoň deseti let. Pro srovnání, je to částka, kterou každý rok Američané utratí za kosmetiku nebo Evropané za zmrzlinu.

Mark Hergsgaard (43) cituje Jeremy Leggetta, když tvrdí: „Cena za záchranu dvou třetin Amazonského pralesa je tři miliardy dolarů, podle odhadů z roku 1989. Zrušte výrobu šesti bombardérů „Stealth“, a máte stejnou částku.“

Světová banka odhaduje, že splnění rozvojových cílů do roku 2015 (viz oddíl 5.3.) bude vyžadovat asi padesát miliard dolarů. Další tři až čtyři miliardy dolarů by byly třeba ročně na humanitární pomoc a dvacet miliard dolarů na péči o globální společné zdroje (na rozdíl od pěti miliard dolarů ročně vyčleňovaných dnes).“

Prevence je vždy efektivnější a levnější než náprava škod.“


 

s. 107

Předpokládejme, že by implementace GPR stála ročně 400-500 miliard USD po dobu 20-40 let. Mezi návrhy, jak by bylo peníze možné získat, patří:

  • 182 členských zemí Mezinárodního měnového fondu platí ročně členské poplatky

  • Před třiceti lety James Tobin, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, navrhl daň nebo poplatek za zahraniční devizové operace…

  • Paul Johnson (61) píše, že bez daně z příjmu by Spojené státy nemohly hrát aktivní roli v mezinárodní politice a nemohly by čelit nerovnostem v rámci americké společnosti….

  • Myšlenka globální daně, která by byla využita pro Světový rozvojový fond (World Development Fund), byla diskutována v Global Futures Bulletin. (35)…

  • Podobná globální dani, ale snadněji realizovatelná, je idea poplatků za užívání společného dědictví lidstva (global commons). …

  • Měli bychom také snížit environmentálně škodlivé dotace….

  • Oficiální rozvojová pomoc (Official Development Aid – ODA) 22 členských zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), které jsou členy Výboru pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Committee – DAC), tvoří 56 miliard dolarů za rok (což je 0,2 % jejich HDP)….

  • Neřešitelnou zátěží je pro rozvojové země jejich dluh, jehož celková částka již dosahuje 2500 miliard dolarů. …

  • Jeffrey Sachs (119), který spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), navrhuje založení zvláštního fondu, který by motivoval velké farmaceutické firmy, aby vyvinuly a vyráběly léky proti tropickým nemocem. …

  • Často diskutovaným zdrojem financování rozvoje jsou prostředky věnované dosud na zbrojení. …


 

s.110

Všechny tyto příklady možného financování Globálního partnerství pro rozvoj jasně ukazují, že existuje dostatek finančních prostředků pro takový plán. Schází však zatím kolektivní vůle využít těchto prostředků k dobrým cílům.“


 

5.3.7. Kdo by měl Globální partnerství pro rozvoj (GPR) koordinovat

Možní koordinátoři:

Poručenská rada (Trusteeship Council)

Světová banka

Světová zdravotnická organizace (WHO)

Program OSN pro životní prostředí (UNEP)

Komise OSN pro udržitelný rozvoj (UN CSD)

Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO)

V rámci systému OSN – Globální fond pro životní prostředí (Global Environmental Facility – GEF).

s.112

Koordinující organizace, ať už to bude Globální fond obnovy, Poručenská rada, nebo někdo jiný, by měla být odpovědnou za vytvoření komplexního plánu ze škály různých námětů, návrhů a projektů.“

… „Koordinační orgán GPR by měl pracovat jako fond, ve spolupráci se státy, nevládními organizacemi a soukromými společnostmi. Tito aktéři by mohli přicházet s návrhy projektů, které by odpovídaly struktuře GPR. Pokud by tato podmínka byla splněna, mohli by představitelé projektu obdržet finanční prostředky potřebné pro realizaci projektu, nebo by mohli, ve spolupráci s koordinačním orgánem, hledat partnery pro financování a realizaci projektu.“


 

s. 114


 

Regiony (nebo kontinenty) by měly být děleny na subregiony, státy a oblasti v rámci státu nebo regionů přijímajících pomoc. Například státy subsaharské Afriky by mohly být děleny na subregiony podle území kmenových společenství. Dárcovské státy, např. skandinávské, se mohou zaměřit na vybrané příjemce projektů v rámci GPR, kteří by korespondovali s bilaterální pomocí.

Koordinační orgán GPR by mohl fungovat na podobných principech jako podnikatelské subjekty. Mohl by mít výkonné manažery a správní radu, která by byla složena ze zástupců agentur OSN a nevládních organizací. Společně by manažeři pod vedením správní rady stanovovali strategické cíle, schvalovali projekty a jejich hodnocení. Mohla by být ustavena také „dozorčí rada“, ve které by byli reprezentováni donoři a sponzoři, včetně států, soukromého sektoru a mezinárodních organizací, snad na základě jejich finančního příspěvku. „Dozorčí rada“ by kontrolovala efektivnost vynaložených prostředků a získané výsledky.

Koordinační orgán by stanovoval (např. na základě Světových indikátorů rozvoje – World Development Indicators a Indexu kvality a udržitelnosti života) rozvojové priority a překážky procesu směřování k udržitelnému rozvoji. Soustředil by se na vyjednávání s partnery a na koordinaci akcí pro dosažení stanovených cílů. Proto by měl mít k dispozici finanční fond (Globální fond obnovy), který by však nemusel pokrývat veškeré náklady plánovaných projektů. Jiným zdrojem financování ve specifických oblastech, např. zdravotnické (třeba při dotování léků proti tropickým nemocem), by zůstala Světová zdravotnická organizace.


 

s.114 - 115

Koordinační orgán GPR by pomohl nalézt pojišťovací společnost (nebo by část rizik mohl nést vlastní Globální fond obnovy), která by soukromým investorům učinila rizika projektu v zemi příjemce akceptovatelnými. Vedl by jednání s agenturami OSN, se Světovou bankou a se státy (donory i příjemci), s nadnárodními organizacemi a s nevládními organizacemi. Především by však garantoval zajištění prvotřídních vyjednavačů pro zemi příjemce.

V počátku by mělo pravděpodobně GPR jen omezený počet pilotních projektů a hospodařilo by s omezenými zdroji. Cílem těchto několika prvních let by bylo naučit se využívat prostředky efektivně pro koordinovanou a účinnou akci. „Velké peníze“ by mohly přijít později, snad z budoucí globální daně, Tobinovy daně nebo z jiného finančního zdroje. V první řadě je však nezbytné získat důvěru a dokázat, že Globální partnerství pro rozvoj je schopno přinést lepší výsledky než mnohá předchozí partnerství.“


 

5.3.8. Lekce z historie (příklady úspěšných projektů)

s. 116

… „To ukazuje, jak velkého pokroku může lidstvo dosáhnout, když se soustředí na konkrétní a jasný cíl (a to se netýká jen technologie).“

…“Těchto několik příkladů ukazuje, že národy či lidstvo jako celek je schopno odvážných vizí a že je v našich silách realizovat smělé projekty. Bohužel, někdy schází politická vůle a prozíravost. Dnes čelíme akutním výzvám – především boji s chudobou a ochraně přírodních zdrojů Země. Tyto výzvy jsou bezprecedentní zejména z hlediska jejich globálního rozsahu. Ve 20. století se objevili velcí státníci, kteří byli schopni realizovat odvážné vize na národní či kontinentální úrovni. Teprve budoucí generace budou moci zhodnotit, jestli na počátku 21. století jsme byli schopni přeměnit velké výzvy v „příběhy úspěchu“, nebo jestli se naopak díky nedostatku naší prozíravosti a politické vůle změnily ve „ztracenou naději“.“


 

s.119

Infobox 4: Globální zelený úděl

„Někteří environmentalisté navrhují, že závody mezi USA a Sovětským svazem v šedesátých letech o to, kdo bude první na Měsíci, by mohly sloužit jako model pro současný „závod“ – úsilí o záchranu Země. Je to dobrý nápad, a nejen proto, že díky vesmírnému soutěžení máme obrázky modré planety, které revolučním způsobem změnily porozumění lidstva sobě samému a jeho místu ve vesmíru.“


 

3. Podpora počítačové gramotnosti a užívání Internetu v rozvojových zemích

s. 123

„V celé Africe je méně serverů, poskytujících připojení na Internet, než v centrální části New Yorku, Manhattanu.

… „V řadě zemí je Internet nevítaný host, protože šíří svobodu slova a projevu. Proto v mnoha rozvojových zemích podléhá cenzuře, jako například v Laosu, Barmě, Vietnamu, Severní Koreji a Saudské Arábii.“

… „Internet je velkou výzvou pro oblast vzdělání. Může zpřístupnit informace i vzdělání mnoha lidem v rozvojových zemích. Nicméně má v sobě také potenciální nebezpečí zvýšení propasti mezi chudými a bohatými částmi světa.“


 

s.124

„Japonsko mělo v úmyslu zásobovat masivně rozvojový svět svými počítači v rámci rozvojové pomoci. Taková pomoc ale může být kontraproduktivní pro lidi, kteří jsou negramotní a nemají zkušenost ani s telefonem. Proto na summitu představitelů G8 v Okinawě Japonci nabídli, že vynaloží 15 miliard dolarů na výcvik počítačových expertů (v průběhu pěti let), kteří budou učit obyvatele rozvojových zemí využívat počítače a Internet.

V rozvojových zemích je však problémem také infrastruktura. Na mnoha místech není k dispozici telefon nebo jiné připojení k Internetu, a také náklady na užívání telefonní linky jsou pětkrát vyšší než v Evropě nebo v Severní Americe. V mnoha rozvojových zemích je pružnějšímu šíření telekomunikačních sítí bráněno státními monopoly.

Rozvinuté země by si měly být vědomy, že pokud rozvojová pomoc není komplexní, obsahuje v sobě četná nebezpečí. Levné a snadné připojení k Internetu musí být dostupní všem, nejen univerzitním studentům a dalším „privilegovaným“ lidem. Humanitární a rozvojové projekty se nesmí stát příčinou nerovností v rozvojových zemích.

Je proto žádoucí přijmout systém, ve kterém připojení počítače na síť v rozvinutých zemích by bylo zdaněno malou částkou, a z této daně nebo poplatku by se hradily náklady na zavádění Internetu v rozvojových zemích. Obyvatel rozvinuté země by tedy platil poplatek např. ve výši podle odebraných e-mailů nebo podle času stráveného na Internetu.“


 

s. 124 – 125

„Vytváření spravedlivých podmínek pro šíření Internetu v rozvojových zemích vyžaduje obtížná politická vyjednávání. Nejlepší metodou může být „metoda cukru a biče“. S některými nedemokratickými zeměmi dohoda v blízké budoucnosti nebude možná, proto bude muset být přijata „vícerychlostní struktura“ šíření internetové gramotnosti.

Je nezbytné mít k dispozici prvotřídní profesionální vyjednavače v rámci Globálního partnerství pro rozvoj. Tito vyjednavači by hráli obdobnou roli jako vyjednavači UNIDO v dobách, kdy bývalé kolonie získávaly nezávislost a bylo třeba těmto zemím pomoci při vyjednávání obchodních podmínek a při dojednávání zahraničních investic se soukromými podnikateli.

Data o využívání Internetu v rozvojových zemích byla získána z článku Markéty Černouškové (18).“


 


 

6. ZÁVĚR

s. 126

Existuje mnoho překážek, které budou bránit implementaci Globálního partnerství pro rozvoj, ale tou nejvýznamnější je nedostatek vůle. Tarja K. Halonen, prezidentka Finska, to vyjádřila na Miléniovém summitu v New Yorku v září 2000 následovně: „Známe fakta. Víme, co chceme. Víme, jak toho dosáhnout. Vše co potřebujeme, je vůle to udělat.“ (34)“

s. 127

Aby se stalo Globální partnerství pro rozvoj úspěšným, musí být velké úsilí věnováno popularizaci a snad i reklamě tohoto programu. Marshallův plán měl zvláštní „Informační program“ ve svém ústředí v Paříži, s tiskovou kanceláří, oddělením dokumentárního filmu, rozhlasovou sekcí, fotografickou sekcí, oddělením pro přípravy výstav a sekcí pro výzkum veřejného mínění. Cílem bylo získat pozornost a sympatie veřejnosti.

Dnes jsou velmi žádoucí v televizi „události v přímém přenosu“. Stačí se podívat na popularitu nejrůznějších „her na přežití“, kde skupiny lidí jsou vysazeny na pustý ostrov nebo musí žít společně v malém bytě, a diváci „živě“ sledují, jak se vyvíjejí události a vztahy mezi lidmi. Televizní společnosti jako CNN nebo WETV by mohly od počátku monitorovat některé projekty, jako je např. vymýcení dětské obrny, a přinášet „živé“ informace, jak na různých místech světa projekt probíhá. Část zisků z vysílání by mohla jít na podporu vlastního projektu, ale hlavním ziskem by bylo získání pozornosti veřejnosti.“