Heller- červeně (Exner modře, 110324 – 28)

Socialismus pro 21. století - Alternativa

(podklad pro seminář CSTS 11. 4.)

Proč alternativa?

V souladu s usnesením VI. sjezdu KSČM jsme se v rámci kolektivu TAP ÚV KSČM podíleli na vytváření vědecké prognózy nové podoby socialismu, která by zúročila dobré zkušenosti prvního pokusu o socialismus ve světě obecně a v naší zemi zvlášť a zároveň překonala systémové vady tohoto pokusu. Vedlejším produktem naší práce byla publikace „Bojíte se socialismu?“, kde jsme poprvé systematičtěji vyložili naše poznatky. Práci na sjezdovém úkolu nakonec završil relativně stručný politický dokument pod názvem Socialismus pro 21. století vzatý na vědomí VII. sjezdem, s úkolem dále na něm pracovat. Při práci na dokumentu se ovšem od počátku ukázalo, že nelze dosáhnout naprosté shody. Naopak, bylo brzy jasné, že ty nejzávažnější ze zkoumaných problémů mají minimálně dvě možná a zásadně odlišná řešení, že úkol uložený sjezdy lze uchopit jednou či druhou (případně i třetí) metodologií, které nelze spojit dohromady. Takovými zásadními problémy jsou hodnocení minulosti a z něj vyplývající závěry pro budoucnost a otázka, na které dominující formě vlastnictví výrobních prostředků má být založen budoucí socialismus. (E: Jde o zásadní problémy, ale…)

Domníváme se, že až dosud byla práce na modelu socialismu posuzována více z hlediska krátkodobé politické přijatelnosti zpracovaného materiálu pro různé politické skupiny ve vedení i členstvu, než z hlediska vědecké pravdy podle marxistického pojetí, která je ovšem politickým faktorem prvořadé důležitosti. Na objektivně nepravdivém řešení přece nemůže být založena dlouhodobě nosná linie strany a směrnice pro aktivitu pokrokových sil ve straně i mimo ní. (E: Nemyslím, že zpracovatelé, určitě ne všichni, přistupovali ke zpracování z uvedeného úhlu pohledu. Druhá věta je však platná.)

H.Nemluvím o zpracovatelích, ale o politickém zadání, z něhož vychází vedení odborného zázemí i CSTS.

Vzhledem k tomu jsme vytvořili v rámci dnes již CSTS tým, který se snaží řešit problémy pomocí metodologie, kterou považujeme za skutečně marxistickou a funkční. Nechceme kritizovat práci našich soudruhů v CSTS, kteří se v dobré víře vydali jinou cestou a získali oficiální podporu stranického vedení. Považujeme však za svou povinnost udělat všechno proto, aby jak vedení strany, tak také její členové a širší veřejnost byli informováni o alternativě společenského vývoje, která se nám zdá pravděpodobnější a pokrokovější a více v souladu s celkovou logikou marxismu, než ta, která je předkládána v oficiálně přijatém dokumentu. Nechceme být politickou frakcí, ale chceme předložit členům strany výsledky naší práce. Proto se náš tento náš dokument – politická expertíza k obsáhlému materiálu – nazývá – Socialismus pro 21. století – Alternativa.

Domníváme se, že dosavadní přešlapování strany jako takové, včetně jejího odborného zázemí i vedení, kolem některých zásadních ideologicko-strategických otázek neprospívá ani straně, ani zájmům širokých neprivilegovaných vrstev a že je nutné si vybrat tu cestu, po které strana jako celek vykročí. To samozřejmě nebrání pluralitě přístupů a názorů ve straně, která je zakotvena ve stanovách a programových dokumentech. (E: V zásadě souhlas. Názor na cestu se ale bude dál vyvíjet, rozvíjet a zpřesňovat. Mělo by to být v souladu s ML metodologií.)

H. Jistě se bude poznání vyvíjet – pro dohlednou dobu však plně postačí ty varianty prognózy, které jsou k dispozici, jen je třeba si vybrat. Řečmi o vývoji poznání je možné také zastírat nechuť přijmout, co tu je.

Svou metodologii a své závěry jsme zcela autonomně k práci CSTS vyložili v obsáhlé publikaci s pracovním názvem „Kdopak by se Marxe bál?“, o jejíž vydání, ovšem zatím neúspěšně, usilujeme. V tomto textu předkládáme stručný výtah. Podle našeho názoru postavení alternativy a její předložení politickému orgánu a vnitrostranické diskusi společně s alternativou, která se v CSTS prosazuje jako většinová, nebude narušovat jednotu strany, ale může naopak tuto jednotu upevnit a oslovit širokou veřejnost. Ve vědě, ale ani ve vědecké politice v zájmu neprivilegovaných vrstev, neplatí jako konečný argument fakt, že určitý názor momentálně získal většinovou či menšinovou podporu. O tom svědčí i způsob, jakým prosazovali své názory klasikové marxismu. Konečným soudcem je až dlouhodobá společenská praxe. Rozhodnutí této praxe se rádi podřídíme. (E: To je dobře.)

H. Prověrkou praxí ale nerozumíme ani rozhodnutí stranického orgánu, ani většinový názor členů KSČM. Ten může být úplně vedle. ve vědě se nehlasuje. Orgán může rozhodovat jen o tom, zda je pro něj vědecký poznatek politicky přijatelný a využitelný.

Nevyhnutelnost zániku kapitalismu

V komplexu otázek týkajících se analýzy a perspektiv kapitalismu v jeho současné podobě globálního kapitalismu se naše pojetí od pojetí většiny kolektivu CSTS liší asi nejméně, proto v tomto podkladu nebudeme styčné plochy vyjmenovávat.

Domníváme se, že i levicoví autoři zbytečně opouštějí marxistickou teorii historické úlohy dělnické třídy nejvíce zainteresované na překonání soukromého vlastnictví i staré společenské dělby práce, na zániku tříd a osvobození celé společnosti i každého individua. Příčinou je nadměrný vliv různých v podstatě buržoasní ideologii poplatných teorií o zmizení dělnické třídy a jejím nahrazení úlohou velmi neurčitě a povrchně chápaných středních vrstev. Dělnická třída je odepisována i vzhledem k přetrvávání nesmyslné dogmatické představy z minulého systému ztotožňující dělníka s vykonavatelem fyzické profese. Podle Marxových i Leninových kriterií je dělníkem s jeho objektivní zainteresovaností na zásadní přeměně nejen klasický obsluhovatel stroje, ale i námezdně zaměstnaný a vysoce kvalifikovaný vědec v „továrně na vědecké poznatky“ či počítačový programátor. Nesmíme se dát odradit tím, že tyto skupiny tzv. znalostního proletariátu či kognitariátu, které v budoucnu budou tvořit hlavní složku vykořisťovaných pracujících, jsou dnes pod silným vlivem buržoasní ideologie a své zájmy i poslání si neuvědomují. Je to jen obdoba neuvědomělosti dělnické třídy z 19. století, která vstupovala do dějin nesmyslným rozbíjením strojů. Dočasnou ztrátu pozic levice a její tápání nad dalším zaměřením spatřujeme právě v tom, že dělnická třída prožívá dlouhodobý proces přezbrojení z fyzicky pracujících na kognitariát, který teprve bude s to splnit úlohu třídy předvídanou klasiky. (E: Připomínám potřebu vyjasnit si aktuální obsah pojmu dělnická třída, podle mne lépe důsledně uvádět proletariát, kde za zásadní charakteristiku pokládám dopad vykořisťování na jeho členy vyplývající především z nevlastnictví výrobních prostředků a nutnosti prodávat svou práci – pracovní sílu – jako „zboží“ a být tak závislí na vlastnících výrobních prostředků – tedy především na kapitálu /v dalším dobře označeni jako „vykořisťovatelská třída“ jako alternativa ke „kapitalisti“ a „buržoasie“/, bezprostředně nebo zprostředkovaně. Kognitariát i prekariát jsou samozřejmě jeho složky. Podobně důležitým pojmem s vyvíjejícím obsahem, který je třeba vyjasnit je samo vlastnictví – obávám se, že většinou je chápáno velmi staticky, jakoby bez vývoje.)

H. už mnohokrát jsme s.Exnerovi vysvětlovali, že v našem pojetí jsou pojmy proletariát a dělnická třída totožné. Definici proletariátu (dělnické třídy) jsme podali již ve vydané knížce Bojíte se socialismu?, která je na webu KSČM-knihovna. Definiční znaky vyjadřují komplex znaků vyjadřujících roli dělnické třídy při realizaci kapitalistického vlastnictví (směňuje práci za peníze jako kapitál, ne důchod kapitalisty, práce se materializuje ve věci nebo v osobnostním systému člověka – služby, produkuje bezprostředně nadhodnotu – t.zn. je vykořisťován primárně a ne až odvozeně, jako např. obchodní zaměstnanec, je jen objektem vykořisťování a nevykonává za kapitalistu vlastnickou funkci, jako řídící pracovník). Prekariát i kognitariát jsou dvě různé složky dělnické třídy (proletariátu).

Už v té definici dělnické třídy je charakterizováno kapitalistické vlastnictví – jakožto činný ekonomický vztah mezi lidmi, zprostředkovaný věcí (přivlastňování nadhodnoty). Nevím, proč mluví s.Exner o statičnosti – vlastnictví se jistě od počátků kapitalismu vyvíjí, ale v základě je to pořád totéž – až bude jiné, nebude to už kapitalismus. V Číně rozhodně probíhá přeměna z protosocialistického vlastnictví realizovaného třídou řídícího aparátu na normální kapitalistické vlastnictví, nanejvýše státně kapitalistické, zprostředkované státem ovládaným kapitalisty s rudými průkazy a vlajkami.

Na rozdíl od jiných přístupů vycházíme z analýzy postavení kognitariátu naznačené už u K. Marxe. Jde o sílu vybavenou nenahraditelnými znalostmi a talentem, kterou už nelze spoutat klasickými popoháněčskými systémy nebo prostřednictvím konkurence armády nezaměstnaných. Pro tyto novodobé vědecké dělníky motivované nejvíce samotným tvořivým charakterem jejich práce bude nepřijatelný omezený dozor kapitalistických vlastníků a jejich manažerů a dokážou si vynutit přibrání k spoluúčasti na řízení i samotném vlastnictví. A právě tato účast se stane zbraní, kterou tento kognitariát v čele širokého svazku ostatních pracujících a drobných vlastníků splní svou roli hrobaře kapitalismu. (E: S touto spekulací zásadně nesouhlasím. A) Zatím se daří „spoutat“ velkou část kognitariátu stejně jako ostatní složky proletariátu. Mnozí příslušníci se spíš snaží přejít ke třídě kapitálu, částečně snad i proto, aby se vyhnuli „dozoru“, což ovšem u části příslušníků proletariátu vždy tak bylo. B) Ve zmínce o „znalostech a talentu“ je cítit elitářství. Tvořivý charakter práce není výlučně jejich výsadou. C) Při změně kap. → soc. nejde jen o „spoluúčast“ na /kapitalistově/ řízení a vlastnictví, to se leckde už dnes v různé míře týká i ostatních složek proletariátu, nýbrž o celkovou změnu jak vlastnictví, tak organizace života společnosti, včetně řízení, a to nejen v hospodářství. Byť vynucená „spoluúčast“ kognitariátu je v tom součástí, ale sama nedává možnost – a už vůbec ne jistotu – tvrdit, že jde o zbraň, která kognitariát posouvá do čela širokého svazku…, hrobaře kap. Přesto na druhou stranu nelze jeho úlohu a význam snižovat a činnost i strany by na tuto součást proletariátu měla být výrazně zaměřena.)

H. I tyto otázky jsme s.Exnerovi opakovaně vysvětlovali. Ano, zatím je kognitariát svým vědomím a politickým jednáním pod vlivem buržoasie, tak jako pod tímto vlivem byli klasičtí proletáři na úsvitu kapitalismu a jako je pod tímto vlivem i většina proletariátu současného. Tady není mezi industriálním proletariátem a kognitariátem žádný rozdíl. Nejde ale o vědomí, jde o objektivní ekonomické postavení a na první pohled musí být každému soudnému člověku jasné, že jiné postavení má klasický dělník připoutaný ke stroji s nízkou kvalifikací a bez informací a jiné postavení má či bude mít námezdně zaměstnaný kognitář (vědecký pracovník – protože věda bude hlavní výrobní síla, ne kroucení klikou). Tady se oklikou spirality dějin vrací situace z počátků kapitalismu. Manufakturní dělník byl sice zotročen, ale byl to nenahraditelný specialista na výkon určitého výseku fyzické činnosti, proto ho kapitalista neměl plně podřízeného (bylo to jen formální podřízení práce kapitálu – viz Marx). Kognitář bude rovněž specialistou s nenahraditelným talentem, jehož pracovní potenci nebude možné vyvolat nátlakem, pracovní dobou, odměřováním času apod., ale jen tím, že se bude cítit dobře, navíc bude mít klíčové činnosti reálně v rukou a bude je moci použít k novým formám třídního boje. Když ho nějaké politické hnutí dokáže probudit a zorganizovat, bude přirozeným vůdcem dalších mas nekvalifikovaných dělníků po celém světě. S tou spoluúčasti na řízení to Václav zase popletl (opakovaně). Ta spoluúčast, kterou mu bude kapitalista s ohledem na svůj zisk sám nabízet, bude jen první etapou, později už kapitalistu nebude vůbec potřebovat. Základem tohoto procesu bude změna charakteru práce i výrobních prostředků – to není žádná spekulace.

Naprosto směšná je poznámka o elitářství – ano, v budoucnu bude základním a masovým typem pracovníka pracovník kvalifikovaný, talentovaný, schopný tvořivé práce (samozřejmě tou tvořivou prací může být třeba konstruování počítačů či umělecké řemeslo nebo pilotování kosmické rakety – ale bude to práce sofistikovaná. Jako vždycky v dějinách se společnost této úrovni požadované výrobními silami přizpůsobí. Po opakovaných vysvětleních už by to mělo být Václavovi jasné, pokud ta nechápavost není záměr obhajovat stará schemata.

Vzhledem k této perspektivě odmítáme fatalistické přesvědčení projevující se u některých stoupenců levice, že totiž kapitalista se nikdy dobrovolně nevzdá a že konec konců nezbývá než násilné střetnutí, ozbrojený boj, válka. Kapitalista se nebude vzdávat dobrovolně, ale pod tlakem logiky ekonomického vývoje, tak jako kdysi kapitulovali feudálové v řadě zemí před mocí peněz a kapitalistického trhu. Revoluce není totožná s jednorázovým politicko-vojenským střetnutím. Naše představa o revoluci nepředpokládá kapitulaci před buržoasií, ale intenzivní třídní boj vedený ovšem co nejhumánnějšími prostředky, který nemá co dělat s gulagy a procesy, nelikviduje demokracii pro všechny, ale naopak ji nebývale rozšiřuje, nepřináší příslušníkům vykořisťovatelské třídy a jejímu aparátu osobní dehonestaci a degradaci, nemluvě už o porušování lidských práv. Odmítáme hlasy, které nás označují za zrádce revolučního marxistického pojetí a kapitulanty či sociáldemokratizátory, a naopak upozorňujeme na blízkost určitých radikalistických levičáckých koncepcí k fašismu a antihumanismu, který je pro většinu dnešní společnosti, včetně většiny neprivilegovaných tříd a skupin, nepřijatelný. (E: Uvedené „fatalistické přesvědčení“ odmítáme snad skoro všichni. Celkově souhlas.)

H.: ne, neodmítáme ho všichni – argument typu „Kapitalista se dobrovolně nevzdá“ jsem slyšel mnohokrát z řad nejen řadových členů, ale i funkcionářů i členů odborného zázemí KSČM.

Hodnocení minulosti

Velmi častým a podle našeho názoru plně oprávněným argumentem z vnitrostranické diskuse před VII. sjezdem bylo konstatování, že nemůžeme prognózovat budoucnost, jestliže jsme nezhodnotili minulost. Současný většinový projekt CSTS se s ohledem na politickou přijatelnost a rizikovost opět zřekl možnosti opřít svůj projekt budoucnosti o hodnocení minulosti, což jsme nemohli akceptovat. (E: Pravdivé jen částečně – podkladové materiály i zkrácený text obsahují řadu hodnotících soudů, i když byla dohoda, že v S21 nebude hodnocení minulosti samostatně uvedeno. Rizikovost a přijatelnost asi nehrají prvotní roli.)

H.: Rizikovost a přijatelnost hraje hlavní roli – před VII. sjezdem, když TAP předložil první verzi zahrnující hodnocení minulosti (značně krotké) se ve VV ÚV rozhodlo, že se musí udělat jiná verze a minulost tam být nesmí. To vím naprosto určitě. A proto se při posjezdové práci o hodnocení minulosti ani neuvažovalo.

V dějinách můžeme nalézt jak první nedokonalé pokusy o změnu formace, tak pokusy vyzrálé a trvale úspěšné. Táborské husitství nebo Pařížská Komuna doslova šturmovaly nebe v mimořádně nepříznivých podmínkách a nevydržely dlouho. Náš výzkum vede k závěru, že první pokus o socialismus, byl rovněž takovýmto šturmem, který se ovšem mohl opírat o takové podmínky a dějinné síly, že dokázal vydržet 76 let, v některých zemích i více. Z  názvů tohoto pokusu objevujících se v odborné i politické diskusi považujeme za nejvhodnější termín „protosocialismus“. Tento pojem ukazuje, že celý proces měl společné prvky se socialismem dle koncepcí klasiků, zároveň jím však nebyl plně, ale představoval zcela svébytný systém, určitou dějinnou odbočku s nakročením dopředu, kterou si lidstvo muselo vyzkoušet. (E: Od minulých, ani současných, pokusů o soc. /nastoupené cesty k soc./ nelze rozumně chtít, aby byly vyzrálým soc. Snad je možné, s trochou potměšilosti, je pracovně označit i termínem „protosoc.“ Nevím ale, proč si je lidstvo muselo vyzkoušet /něco stále zkouší/. Mnoho věcí šlo dělat jinak, mnohých dílčích věcí se šlo vyvarovat, nic z toho snad nebylo osudově dáno. Zároveň je dobře, že se uznává aspoň „nakročení dopředu“.)

H. Stále je naše pojetí překrucováno. Minulý systém (protosocialismus) nebyl nevyzrálým socialismem. Byl odbočením z hlavní linie dějin a jen nakročením dopředu, byl v podstatě svébytnou společensko-ekonomickou formací, odlišnou od představ klasiků. Neměl v sobě mechanismy schopné přeměnit ho ve skutečný socialismus, čím byl vyspělejší, tím více degeneroval. Protosocialismus není žádná potměšilost, ale pojem zavedený a založený marxistickou analýzou dle metody Marxova Kapitálu.

Jsme rozhodně proti jeho pomlouvání a špinění soudobou buržoasní ideologií, zejména jejími pravicovými variantami a obzvláště antikomunismem. Toto špinění a překrucování pravdy má jen oslabit síly ohrožující zisky kapitálu, který dobře ví, že jeho poslední vítězství na sklonku dvacátého století nebylo vítězstvím konečným. Oceňujeme všechny úspěchy protosocialistického systému i pokrokové a sociální standardy, které tento systém přinesl a které nelze vymazat z paměti společnosti. Minulý systém přinesl zemím, ve kterých existoval, nezanedbatelný rozvoj a výrazně blokoval i přirozenou agresivitu a válkychtivost kapitalismu a nenasytnost vládnoucí buržoasie. Měl podíl na významných ústupcích kapitálu neprivilegovaným vrstvám ve vyspělých zemích. Bez východního protosocialismu by nebylo západního sociálního státu. (E: Souhlas, až na neoprávněnou jistotu, že „poslední vítězství kapitálu na sklonku 20. století“ bylo jeho posledním vítězstvím.)

H. nikdo z nás není přesvědčen, že pád protosocialismu byl posledním vítězstvím kapitálu, naopak – předpokládáme ještě jednu vlnu přizpůsobení kapitálu tlaku výrobních sil – a to bude právě ta kognitariátní výroba nutící kapitalistu přibírat kognitariát k vlastnictví.

Každý rozumně uvažující občan ví, že inspirátorům a organizátorům antikomunistických a směrem do minulosti falzifikačních kampaní a excesů nejde o zločiny a deformace minulosti, jejichž existenci nejen neodmítáme, ale odsuzujeme, ale o zabezpečení ziskových zájmů současné vládnoucí třídy ve sféře politické i duchovní. Je to vidět již z toho, jak hlasatelé antikomunismu doslova prchají před diskusí na téma „Zločiny kapitalismu“. (E: Snad, ale není vhodné mluvit s takovou jistotou za jiné.).

H. Ano, buržoasie a její lokajové typu Štětiny – to jsou estéti, kterým jde výhradně o to, aby se zločiny neopakovaly.

Nejde však jen o to obecně ocenit přínos protosocialismu jako určitého nakročení do budoucna, které splnilo určitý dílčí dějinný úkol a jehož čestní budovatelé se nemusí za své životní dílo stydět. Pro další vývoj nejen komunistického hnutí, ale celého lidstva je však nejdůležitější správně pochopit vnitřní mechanismy fungování i příčiny zániku tohoto systému, a to proto, abychom mohli v budoucnu s pomocí těchto poznatků vystavět systém nový, humánní, demokratický, sociálně spravedlivý a ekonomicky efektivní. (E: Proč se mluví o „zániku“, když výše se tvrdí, že v některých zemích vydržel i více než 76 let – tomu rozumím tak, že dosud všude neskončil, celé to není úplně jasné: co kde zaniklo, co kde nezaniklo? Nemusíme být skeptičtější než naši političtí protivníci, antikomunisté.)

H. Václav jako obránce Číny, Kuby, apod. zase zatemňuje konec protosocialismu – ten jako systém skončil s pádem SSSR, Čína a Vietnam se rekapitalizují, KLDR představuje mimořádně degenerovanou a antihumánní podobu protosocialismu držící se pouze násilím a Kuba je sice snesitelnější podobou, ale trpí všemi neduhy protosocialismu (včetně pracovní výkonnosti lidí), drží se jen díky pomoci zvenčí a v lůně jejího režimu už krystalizuje čínská rekapitalizační cesta – nevím k čemu je dobré si namlouvat, že existence těchto režimů je důkazem schopnosti protosocialismu přežít.

Vybudování takovéhoto systému rozhodně nepomůže neustálé zpochybňování existence vážných systémových vad protosocialismu, jejich svalování na působení kapitalismu (uzbrojení), činnost rozvědek a vnitřních nepřátel či na subjektivní chyby, především zradu Chruščova a Gorbačova (u nás Adamce, Hegenbarta, Lorence aj.). Nesmyslná je i argumentace “Přestaňme si sypat popel na hlavu a nahrávat tak protivníkům“. Tyto přístupy, které s oblibou uplatňují ti, kteří nesou největší a osobní odpovědnost za krach pokusu o socialismus, ale přitom se stále vměšují do činnosti KSČM a svou okázalou účastí na jejích akcích pouze škodí, svědčí jen o nechuti podívat se pravdě do očí a ospravedlňování sama sebe. Na tom nelze postavit nový lepší svět. Jak KSČM několikrát zdůraznila, socialismus leží vpředu a ne vzadu. (E: Souhlas: nezpochybňovat systémové ani nesystémové vady, nesvalovat nic na protivníky, ač se /často účinně/ snažili, skutečné i domnělé nebo možné zrady a selhání hrály svou roli, ale nebyly zásadní. Nad sypáním popele na hlavu, které je neúčinné a spíš škodlivé, by mělo převažovat co nejpoctivější vědecké zhodnocení, tím bychom určitě nikomu, kromě nás samých, nenahráli. Nevím, proč bránit komukoli v hodnocení, jiná věc je, co si z toho vezmeme. Vylučovat kohokoli z takového procesu je minimálně stejně problémové jako něčí /dopředu tak označený/ chybný postoj. I u těch, kteří nebyli vždy zcela úspěšní, lze najít kus pravdy a poučit se i z jejich chyb a z jejich současného hodnocení. Nesnášenlivost není nejlepší vlastnost – v našem hnutí však občas vládla a vládne.)

H. Tyhle krásné řečičky mají jen zastřít neochotu analyzovat marxisticky minulý systém a přiznat jeho systémové vady (ty subjektivní a vnější tlaky byly taky, ale neměly prvořadý význam). Proč tedy konzervativní stalinský proud a k němu se přichylující politikové už dvacet let maří takovéto objektivní hodnocení minulosti, což věci KSČM neobyčejně škodí. Proč na skoro každé schůzi či akci slyším neustále – „Nebudeme si sypat popel na hlavu“ a současně s tím ódy na Stalina?

Nejde o nesnášenlivost, jde o to, že když vím, že dvě a dvě jsou čtyři, tak se nemohu smířit s tím, že ve straně neustále zaznívá – ale vždyť to nemusí být pravda, možná že je to deset, raději nic nikam nepišme, nic nerozhodujme, hlavně že se máme rádi. Zatáhněme záclonky a dělejme, že jedeme. A mimochodem – už 18 let zažívám nevybíravé útoky stalinského proudu na ty, kdo mají jiný názor, aniž by se kdokoli ze stalinistů alespoň obtěžoval se pořádně seznámit s jinými názory. Tak kdo je nesnášenlivý?

I když existovaly nepříznivé vnější podmínky, dědictví zaostalosti v některých zemích i subjektivní chyby osobností i celých komunistických stran v těchto zemích, nebyly to hlavní příčiny toho, proč první pokus o socialismus nakonec přes všechny své úspěchy ztroskotal. V souladu s materialistickým marxistickým pojetím společnosti a dějin je nutné tyto příčiny hledat uvnitř systému a v podstatných prvcích společensko-ekonomické formace. Takovými prvky jsou nedostatečná míra zespolečenštění, stará společenská dělba práce stavějící do nerovného postavení duševní a fyzické, řídící a řízené pracovníky, charakter vlastnických vztahů, ve kterém si byli všichni rovni jen formálně, ale někteří si byli o mnoho rovnější, třídní struktury a jí podmíněné politiky, která místo diktatury proletariátu byla diktaturou aparátu, a ideologie, která se jen nazývala marxismem-leninismem. (E: První věta: souhlas. Podstatné prvky společensko-ekonomické formace mohou příslušet jí obecně, anebo formaci v jejím konkrétním projevu – má se patrně na mysli to druhé. U společenských systémů do nich vždy patří i lidé a jejich chování. V tomto smyslu je hledání uvnitř systému správné. Souhlas: a) míra zespolečenštění nešla vždy s dobou, s možnostmi a potřebami, zaostala za nimi, jindy však asi předběhla – např. takřka úplné a občas násilné znárodnění drobných živností, b) s tím související v každém čase pojetí vlastnických vztahů /jsem rád, že se uvádí „charakter“, tj. že se snad uznává jejich dynamika/, které rovněž vždy neodpovídalo potřebám a možnostem, c) nedostatečný rozvoj pojetí rovnosti /v občanském a sociálním smyslu/, i když uvedené typy nerovného postavení mají a budou určitě mít i přirozenou a odůvodněnou složku vyplývající právě z dělby práce, která se rovněž spojitě vyvíjí, zde uvedená kritika je ale velmi nekonkrétní. Jelikož jsem v té době u nás žil, s tvrzením o diktatuře aparátu na základě vlastní zkušenosti nesouhlasím, ač jistě spolu s volenými funkcionáři měl v různých dobách větší kompetence, než by bylo užitečné, demokratické /v našem soc. pojetí/ a v souladu s teorií a potřebami. Za třídu ho nepovažuji už vůbec, zvláště ne ve smyslu kapitál – proletariát, tedy aparát – proletariát /nebo kdo?/.

H. Nerozumím tomu, co myslí Václav s těmi formacemi. Charakterizujeme-li formaci, tak jde o znaky, které má každá národní či regionální podoba této formace. na této úrovni analýzy jsou rozdíly mezi Polskem a Rumunskem a dokonce i Čínou zanedbatelné. Co patří do formace by mělo být jasné každému, kdo kdy o marxismu alespoň něco slyšel. Samozřejmě, že jde o společenskou formaci, tj. o aktivity lidí. U Václava má však tahle poznámka zase připravit výmluvu, že vlastně ty systémové charakteristiky byly jedno a jednání lidí druhé. Charakteristika formace ukazuje, jaké role lidem předepisuje přírodní prostředí, výrobní síly a výrobní vztahy, třídní příslušnost, politický systém, ideologie – tedy stále produkty činnosti lidí. Někteří lidé zvládají tyto předepsané role lépe a přesněji, jiné méně, v dlouhodobé perspektivě však většina společnosti musí jednat v souladu s těmito rolemi. Když hodnotím formaci, hodnotím tyto role a nemohu se vymluvit na to, že je lidí nepochopili a jednali jinak. Protosocialismus nepadl na subjektivní chyby lidí, lidé jednali tak, jak museli a mohli – i když přitom leccos vylepšili nebo i zbytečně zkazili.

Nelze říci – míra zespolečenštění nešla vždy s dobou – ne ona byla již v určení systému omezená, daná charakterem výrobních vztahů, který se nijak podstatně do konce nezměnil, jen byl méně a méně schopen rozvíjet výrobní síly a ten omezený charakter výrobních vztahů ztělesňovala třída řídícího aparátu, která se taky vehementně bránila zásadním změnám. Přes všechnu dynamiku vývoje přetrvával jeden základní typ určujícího vlastnického vztahu a ten se nakonec zhroutil.

Znárodnění živností sice byla chyba, ale nepodstatná a ne tak docela náhodná – byrokratická forma vlastnictví vedle sebe nemohla trpět jinou formu, nanejvýše tu družstevní, ale i tu v řadě socialistických zemí zničila – v SSSR např.

Rozhodně odmítám, že naše pojetí nerovností je nekonkrétní. Ve všech našich materiálech a vystoupeních od poč. 90 let opakovaně vysvětlujeme, jak fungoval základní vlastnický vztah, že dělnická třída neměla možnost jednat jako vlastník a že řídící aparát byl zájmově spojen s omezenými lokálními zájmy a neexistovaly mechanismy jejich sladění. Je mi líto, že si to Václav za ta dlouhá léta ještě nedokázal přečíst. Rozdíly dělby práce jsou snad jasné – jestliže někdo celý život dělá kvalifikovanou řídící práci a jiný jen kroutí klikou u stroje, je snad jasné, kdo je více vlastníkem a kdo eventuelně vůbec ne, takže mu na tom nezáleží.

Pochopit, proč byl řídící aparát třída, i když ne vykořisťovatelská, je zřejmě nad schopnosti významné části členů strany z bývalých řídících profesí. Vůbec tady nejde o nějaké formální kompetence, ale o reálné každodenní jednání.

Řídící aparát převzal funkce, které zbyly po buržoasii v oblasti disponování vlastnictvím. S tím neměl dělník nic společného. Skorovlastníka z řídícího pracovníka udělalo jeho postavení v dělbě práce. Díky zvláštnímu charakteru své práce vlastně řídící aparát (jako celek, při dělbě dílčích složek) sestavoval pravidla hry a tedy i svého odměňování a tím i spotřeby (netvrdím, že životní úroveň všech složek řídícího aparátu byla enormně vysoká, ale přece jen měl blíže i k různým spotřebním výhodám). Ale hlavně – když přijal plán, který neodpovídal zájmu společnosti nebo se ani nedal splnit, řídící pracovník – celé štáby – měly možnost kolem manévrovat třeba tím, že se vyrábělo něco, co nikdo nepotřeboval atd. Dělník byl ve všem závislý na tom, jak mu pravidla nastavil aparát (mohl jen krást a nemakat a takové ty řeči, že mohl přes odbory a stranu?- tedy zase přes aparát, který si ho už usměrnil a otrávil)

Ještě jednou – aparát byl třída, protože díky postavení v dělbě práce měl možnost co nejvíce disponovat s výrobními prostředky a podle toho se i podílel na spotřebě. Byl skorovlastníkem, dělníci vůbec ne. (Aparátu se blížily některé další přechodné skupiny – pracovníci v obchodě službách, nadstavbová inteligence apod. – ale ti neřídíli). Ovšem řídící aparát byl třídou jiného druhu než buržoasie, nevykořisťoval, ale nedokonale spravoval společenské zdroje.Byla to třída – polotřída, na přechodu k zániku, ale nakonec se kapitalizovala.

Jádro naší argumentace spočívá v následujícím konstatování. Na dané industriální (a v některých protosocialistických zemích jenom k industrialismu přecházející) úrovni výrobních sil a společenské dělby práce nemohla ani úspěšná protosocialistická politická revoluce typu VŘSR nebo našeho Vítězného února překonat kapitalismus zcela. Po buržoasii zůstala řada funkcí nutných k reálnému uskutečnění nově nastoleného, převážně státního, vlastnictví. Při obsazování těchto funkcí osobnostmi z řad bývalých revolucionářů, členů komunistických stran, dělníků a příslušníků neprivilegovaných vrstev vznikla zvláštní třída lidí se specifickým místem ve výkonu vlastnických funkcí, rozdělování a odvozeně i v politice a tvorbě ideologie. K této třídě představující zároveň již jisté nakročení k odumírání tříd (odtud její určitá nesourodost a ne zcela pevné postavení ve vlastnických vztazích) patřil široký okruh řídících pracovníků od inženýra – vedoucího cechu v továrně až po generálního tajemníka strany. Tato třída, především její politická elita, se odtrhla od ostatních neprivilegovaných vrstev a nastolila, aniž si to mnozí její příslušníci uvědomovali, vlastní diktaturu. Nešlo o třídu vykořisťovatelů, privilegovaných zbohatlíků, zlodějů apod., ale jen o třídu správců společnosti v zájmu společnosti jako celku. Reálná převaha této třídy plynoucí z bezprostředního profesionálního výkonu klíčových funkcí byla však taková, že neumožnila reálný podíl na řízení a vlastnictví dělnické třídě a dalším skupinám. I když dělala řadu věcí pro neprivilegované vrstvy, konec konců určující se pro její jednání se staly bezprostřední lokální zájmy vyplývající ze správy v jednotlivých podnicích či institucích. V protosocialismu ovšem neexistoval dostatečně účinný ekonomický mechanismus, který by celospolečensky účelně slaďoval tyto dílčí zájmy. Centrálně byrokratické direktivy toho nebyly schopné dosáhnout. Na souladu dle skutečné společenské potřeby nebyly zainteresovány ani ty složky centrálního řídícího aparátu, které toto řízení měly doslova v popisu práce. V důsledku toho vznikl neefektivní systém hospodaření, který dostatečně nemotivoval občany k práci, k iniciativě a rozvoji nových moderních forem myšlení a výroby, k odpovědné správě společenského majetku. Systém naopak umožňoval plýtvání společenskými prostředky, nedostatečnou výkonnost, neodpovědnost za činnost a pasivitu značné části občanů, kteří neměli pocit, že pracují na svém. Tato nová vládnoucí třída řídícího aparátu si své postavení zajišťovala nedemokratickými politickými a ideologickými prostředky, což dále pomáhalo vykopat příkop mezi ní a neprivilegovanými vrstvami. Postupné vyostřování rozporů plynoucích z tohoto charakteru vlastnictví, třídní struktury, politiky a ideologie kombinované s tlakem kapitalismu vedlo nakonec k porážce systému, po kterém značná část třídy řídícího aparátu přešla (někdy nedobrovolně) do řad renovované buržoasie. (E: Ani žádná budoucí revoluce typu VŘSR nebo Února 1948 sama o sobě nezajistí překonání kap. zcela. Ne hned, ale v dalších etapách ano, kdežto protosocialismus do sebe určité pozůstatky kapitalismu (klasikové – mateřská znaménka) integroval a učinil součástí systému (nerovnost v zacházení s výrobními prostředky). Proto to bylo jen nakročení někam jinam, nejprve dopředu, ale pak do ztracena. Jde přece o složitý a dlouhodobý proces. To sice ano, ale protosocialismus se ani nepokusil své systémové vady překonávat, on o nich díky ideologii řídícího aparátu ani nevěděl. Mnoho úkolů, které měl nebo mohl řešit předchozí systém, i nových úkolů zásadních i dennodenní praxe bude řešeno po ní. Ne – v tom hlavním musí být nový systém jinak nastaven už od začátku, jinak by se zase nic neřešilo. Nutně bude leccos s chybami, činěno metodou chyb a omylů, byť s co největším využitím teorie, vědy. Ani lidé na všech úrovních nebudou ideální. Tohle vymlouvání se na to, že vždycky budou chyby a nejsme ideální, je snaha odmítnout fakt, že uprotosocialismu nešlo o tohle, ale o špatně nastavený systém, s třídou, která se bránila systémově, v důsledku vlastních zájmů, proti změnám (názorný příklad tanky v r.1968 tady nešlo o mezinárodní vztah, nanejvýše o strach řídícího aparátu v SSSR, Polsku a NDR, že se i tam někdo pokusí o skutečnou socialistickou transformaci. Takto charakterizovaná „třída“, spíš vrstva, Moc by mne zajímalo, jak si představují odpůrci existence třídy řídícího aparátu protosocialismu rozdíl mezi třídou a vrstvou – vrstvy – to jsou různé kvantity uvnitř jedné kvality – třídy, případně přechodné a dvojaké úptvary mezi třídami – koho byl řídící aparát vrstvou? Příp. mezi kým byl přechodem? Ne, on se od celé společnosti nejvýrazněji lišil relativně uceleným vlastnickým postavením – viz dále. bude i budoucnosti vznikat, musí být a bude mít své zájmy.Viz ke konci – řídící aparát v protosocialismu nebyl jako řídící aparáty v minulosti a v budoucnosti. Byl to zcela zvláštní jev – zvláštní osamostatnělá forma vlastnictví Popisované jevy se jistě také děly, ne však všeobecně a ne neodvratně. Ty podstatné – jednání pod vlivem lokálních zájmů – se děly všude stejně, v Číně i v ČSSR, ty odlišné nebyly podstatné, děly se opakovaně a zákonitě, nejde tu o procesy a normalizaci, to se dá brát jako ne zcela systémové, ale jde o denní vlastnické jednání aparátu a z něj vyplývající nedostatečnou motivaci lidí. V žádném případě se neřídilo jen centrálními direktivami – především denním rozhodováním řídícího aparátu na všech stupních, trh byl druhotný a deformovaný, část zprostředkujících mechanismů měla formu stínové ekonomiky . Souhlasím, že neexistoval dostatečně účinný mechanismus slaďování zájmů, a to nejen mezi „aparátem“ a dělnickou třídou a dalšími skupinami, ale i třeba mezi stranou a společností, že nebyl zajišťován žádoucí a stále zdokonalovaný /rostoucí/ podíl všech na moci a společenských výsledcích hospodářské i jiné činnosti, že demokratická účast na řízení nebyla dostatečná – šlo o propojenou systémovou chybu s uvedenými důsledky. Zase umenšování – ne že pčast nebyla dostatečná, ale nebyla téměř žádná – byl tu vztah pána a raba. Jistě docházelo i k nedemokratickými politickými a ideologickými prostředky zajišťovanému postavení. Ne docházelo i – ale docházelo především. Souhlasím i s tím, že šlo o velmi významnou systémovou chybu konkrétních systémů směřování k soc., která nakonec vedla k jejich porážce a které je nutné se v největší možné míře vyvarovat. Pokud však jde o „třídu“ aparátu, jindy i různě určovaných funkcionářů, nic z uvedeného takové označení dostatečně neopravňuje. Tohle konstatování není proti našemu rozboru metodou Marxova Kapitálu žádným argumentem, jen emocí.

Poučení z neúspěchu prvního pokusu o socialismus:

Příští (doufejme, že už trvale úspěšný) pokus o socialismus nemůže být založen na státním vlastnictví, protože jde fakticky o vlastnictví řídícího aparátu, nedostatečně zainteresovaného na společenských zájmech. Každý občan musí reálně pociťovat, že není jen pracovníkem, nad

kterým jsou nějací „oni“, ale že je spoluvlastníkem. Musí mít možnost podílet se prostřednictvím svých obměňovaných zástupců na vlastnických rozhodnutích, na dohledu nad sférou odborného řízení, tak jako to je dnes u kapitalistických akcionářů. Jeho peněženka musí pocítit dopady rozhodování jeho či jeho zástupců – pozitivně nebo negativně. Na rozdíl od kapitalistických akcionářů však zároveň musí pracovat. U pracovníků ze sféry mimo výrobu je možné tuto zainteresovanost řešit jinak – např. podílem na vlastnictví výrobních závodů, právem mluvit do řízení, podílem na státním vlastnictví apod. (E: Který příští systém /pokus/ má být trvale úspěšný? V některé konkrétní zemi? U nás? Celkový, dovršený soc.? Ani předchozí systém nebyl založen výlučně na státním vlastnictví – v různých dobách a s různou mírou. Nejen „pokusem“, ale celou cestou nakonec má projít celé lidstvo, nebude to jednoduché. Ani se současnými zkušenostmi nejde říci, že je zajištěna dostatečná úspěšnost napoprvé v každé zemi nebo skupině zemí, v každém místě. Co se uvádí, že „musí“ být, by jistě být mělo. Nemůže se týkat jen hospodářství, ale celkově života. Konkrétní forma v různých sférách bude nacházena v procesu činnosti a hledání.)

H. – Václav zase mlží a rozmývá. Nevíme, kdy a v které zemi bude nový pokus o socialismus. Že bude – to vyplývá z logiky dějin a z analýzy marxismu a z minulosti i  globalismu vyplývá, že nebude možný jen v jedné zemi Nebude už založen na převládajícím státním vlastnictví realizovaném řídícím aparátem – to, že se tento systém zhroutil, bychom snad už mohli přijmout a smířit se s tím, neobracet se s nadějí k čínskému kapitalismu a čekat na obnovu toho zkrachovalého protosocialismu. Už zbývá jen forma samosprávného socialismu – nic jiného kolem sebe nevidíme – a nějaký socialismus z Marsu to určitě nebude. Budou se sice hledat různé konkrétní formy a přechodné podoby, bude po jistou dobu symbióza samosprávného sektoru se státním a soukromým či maloburžoasním, ale nosnou formou bude samospráva díky stimulování zájmu vysoce kvalifikovaných pracovníků. My jsme se neomezili na projekt ekonomiky, ale celého života, jak píše Václav, tak nevím, proč tuhle banalitu připomíná. Budou různé konkrétní formy, ale v rámci rozhodující úlohy samosprávného vlastnictví. Nikdo jiný projekt nepředložil (s výjimkou oficiální verze CSTS, která sází na nenápadné zestátnění, čili vlastně na návrat zpátky)

Lidstvo si skutečně muselo vyzkoušet protosocialismus. Kapitalismus se otřásal rozpory, lidé chtěli něco jiného a na dané úrovni výrobních sil se nic jiného vytvořit nedalo. I tak to bylo užitečné. Mimochodem – po pádu prvobytně pospolné společnosti si lidé také zkoušeli paralelně různé formy vykořisťovatelské společnosti – otrokářství, feudalismus, asijský výrobní způsob a k tomu ještě jako doplněk malovýrobu.

Toto reálné spoluvlastnictví nesmí znamenat chaos a dezorganizaci. Trh a hledisko zisku nelze za socialismu odložit na smetiště, protože odpovídá nedokonalému faktickému zespolečenštění. Existuje totiž nutnost v živém denním kontaktu lidí poměřovat různé části společenské živé i zvěcnělé práce, což nelze dělat pouze formou direktiv shora, ani výhradně prostřednictvím počítačů. Socialistický trh však musí být regulován plánovacími a řídícími vyššími orgány, které ovšem nesmí být orgány profesionálních řídících pracovníků, ale demokraticky vytvářenými útvary, kde odborná rozhodnutí jsou kontrolována a slaďována dle společenských zájmů volenými zástupci lidu (např. z podnikových rad pracujících, parlamentu, zastupitelstev apod.). Jde tedy o samosprávné, zaměstnanecké vlastnictví, jehož subjektem nebude tříšť chaoticky na trhu jednajících podniků, ale velké, nejlépe nadnárodní komplexy proorganizované na principu samosprávy a finanční odpovědnosti a demokraticky řízené v měřítku celé společnosti. Toto uspořádání bude orientovat trh jiným směrem než monopolní působení kapitalistických soukromovlastnických podniků vnucujících společnosti bezhlavý konsum. (E: První a druhá věta: určitě. Představa, že nějakou kontrolu lze udělat „výhradně prostřednictvím počítačů“ je směšná – dělají nejvýš to, co chtějí lidé, kteří je programují /a někdy i co nechtějí, např. v důsledku chyb programů nebo nedokonalých algoritmů/. Podstata je v metodě, ne v nástroji. Každá práce by také měla být dělána profesionálně s demokratickou kontrolou a s demokratickou účastí. Profesionalita není žádnou zárukou, proti odbornému hledisku může působit vlastnický zájem – jako u řídícího aparátu za protosocialismu a demokratická kontrola je možná pouze ve vlastnickém rozhodování, nikoli v odborném. S nezbytnou regulací trhu souhlas. Forma se bude měnit a teď ji nelze na věky určit, ani zda cestou zástupců nebo jinak.Zase uhýbání – už se jasně prokázalo, že regulace prováděná byrokratickým aparátem bez vlastnické kontroly (viz model Státní plánovací komise) není to pravé, že je deformována omezenými lokálními vlastnickými zájmy kolektivů profesionálních byrokratů. Návrat nelze, jinak to nebude fungovat. Již bylo, aspoň pro blízkou dobu, rozpoznáno, že směs podniků různé velikosti a různých forem /asi i právních/ je žádoucí pro co nejlepší skladbu celkového hospodářství. Otázka není o směsi podniků jakožto institucí ovládaných řídícím aparátem – ve všech podnicích, na všech stupních, musí být aparát kontrolován vlastnicky všemi (zejména těmi, kteří nepatří k řídícímu aparátu – samozřejmě za současného stavu by to bylo ještě velmi obtížné, ale v kognitariátní výrobě už je to něco jiného) Předpovědi podobného typu, jako uvedená o podnicích nejen předbíhají, co se bude různě v různých místech vyvíjet desítky let, ale mohou také vést k vnucování našim následníkům něčeho, co nebude jejich potřebám dobře odpovídat.Tohle je jen rafionvané zastírání odmítnutí samosprávy a obhajoby vlády řídícího aparátu – Václav by to měl říci jasně a nekličkovat a nekrýt se předstíraným agnosticismem. Nikdy nebudeme předem vědět všechno, ale co víme je to, že to nemůže být to staré nebo nějaký shnilý kompromis. Viz i další odstavec textu. Že soc. trh je a bude jiný než současný kap., je jasné. Ne každému.)

Řídící aparát bude sice mít v podmínkách trvající staré dělby práce dlouho jisté širší možnosti, ale pracující ve vědecko-technické revoluci nebudou v perspektivě fyzickými, ale vysoce kvalifikovanými pracovníky schopnými plnit svou funkci společenských vlastníků. Samozřejmě v počátečních etapách tohoto samosprávného socialismu bude existovat vlastnická vícesektorovost, kdy vedle sebe budou působit a svobodně na trhu soutěžit různé formy společenského vlastnictví (zaměstnaneckého, státního, regionálního, obecního, institucionálního – např. odborového), drobní nekapitalističtí podnikatelé i větší kapitalisté a kapitalistické velké podniky. Marx ve svých pracích vícekrát ukázal, že právě osvobozená tvořivá práce a součinnost lidí bude zdrojem nové výrobní síly, díky které bude samosprávný sektor efektivnější a bude také formovat člověka a měnit charakter jeho potřeb.

Z tohoto poznatku vyplývá zásadní politický závěr. KSČM by měla ve své strategické linii přestat lavírovat mezi státním a soukromým vlastnictvím, měla by sice zaručit právní nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zvláště nekapitalistického, a spolupracovat s drobnými a středními podnikateli, měla by však za svůj strategický cíl považovat podporu zaměstnaneckého vlastnictví a případné okolnostmi vynucené zestátňování vidět jen jako první krok k tomuto vlastnictví. Měla by podniknout konkrétní kroky k podpoře rozvoje samosprávného vlastnictví jako hlavní podmínky revoluční přeměny společnosti a vynaložit na podporu tvorby koncepcí tohoto vlastnictví i patřičné prostředky a kapacity svého odborného zázemí. Měla by tlačit na stát, aby podpořil zaměstnanecké vlastnictví alespoň v takové míře, jak to dělají některé západní státy. Prostřednictvím svých členů by měla iniciovat vznik nadstranické organizace na podporu tohoto vlastnictví a podporovat její případné produkty tak, jako je tomu u odborů. Rozvoj samosprávného vlastnictví se musí stát všelidovou záležitostí a při vhodné aplikaci i prostředkem okamžité pomoci pracujícím. Samospráva samozřejmě nemůže být monopolem komunistické strany, ale z rozvinutí hnutí za samosprávu by měla KSČM významný politický zisk, zejména v podobě posílení svého vztahu k zaměstnancům, obzvláště dělníkům. Jen tak může získat nejpokrokovější složku dělnické třídy – kognitariát, který se musí stát hlavním nositelem myšlenky samosprávného vlastnictví a na něm postavené svobody, demokracie a vlastnické rovnosti. (E: Rozhodně prosazovat rozšiřování forem společenského a veřejného vlastnictví Tohle je naprosto prázdná, bezobsažná formulace- vždyť právě o tom diskutujeme – jaká forma společenského vlastnictví, státní nebo veřejná ovládaná profesionálním řídícím aparátem to být nemůže, to víme už teď./s neustálým ověřováním jeho přínosnosti/ a vliv společnosti na veškeré formy vlastnictví. Zase banalita- samozřejmě, že vývoj prověřuje, ale jestliže společnost ovládá třída s omezenými zájmy jako v protosocialismu – tak to prostě nebere v úvahu, jako to nebrala v úvahu po celou existenci protosocialismu. V tomto smyslu i ovlivňovat jeho obsah, např. s ním spojené výnosy. Nejde o technické problémy, ale o logiku vlastnictví, když hájí s.Exner vlastnictví řídícího aparátu, tak ať se neschovává za technické problémy – protosocialismus neporazily technické, ale vlastnické problémy. Všelidový rozvoj samosprávy a občanské aktivity, nejen v hospodářství – plný souhlas. Takový souhlas, který stále relativizuje úlohu samosprávného vlastnictví jako hlavní vlastnické formy, je k ničemu. To je pokrytectví Nejde jen o pomoc, jde o organizaci života. Organizační formy podpory a prosazování mohou být různé, nemusí jít o jednu organizaci /navíc kde, v ČR, na světě?/. Mnohokrát jsem Václavovi vysvětloval Marxovo pojetí dvou stránek řízení, resp. organizace. Každá organizovaná aktivita předpokládající řízení má dvě stránky – technickou a vlastnickou (z hlediska čího zájmu se organizujeme). Řídící pracovník je jednak dirigent orchestru, jednak pohůnek v zájmu nějaké třídy, jen v protosocialismu byl pohůnkem ve vlastním zájmu (nemyslím individuálním, ale logiku vlastnického jednání celého aparátu)Nejde ani prvotně o politický zisk. Politika je nadstavba zabezpečující ten vlastnický zájem, není totožná s řízením. Pokud jde míru pokrokovosti vrstev proletariátu, vidím ji spíš jako spekulaci. Pak byl tedy Marx blbec i se svou teorií, že překonat. nejen k svému prospěchu vylepšit, soukromé vlastnictví a dělbu práce může jen proletariát, protože je v takovém postavení, že jinak nemůže pomoci sobě. To samozřejmě Marx zdůvodnil, minulé učebnice jsou toho plné – s.Exner asi nechodil na žádné, ani to základní školení Žádná vrstva nic nemusí. – To je úplný nesmysl, každou třídu i dílčí vrstvu někam tlačí její ekonomicko-vlastnické zájmy a ona konec konců nemůže jednat proti nim – jinak bychom stále byli v prvobytně pospolné společnosti – ale i tam museli lidé jednat určitým způsobem, aby nezahynuli)

Model socialismu

Nejde o vytváření jakéhosi utopického „království božího na zemi“ či „slunečního státu“. Samozřejmě nemůžeme přesně prognózovat každý detail společnosti – tomu se bránili i klasikové. Současně však řada myšlenek klasiků vycházejících z pochopení celkové dlouhodobé logiky dějin umožnila klasikům načrtnout některé prvky budoucnosti, o které se opíral, i když nedostatečně, i první pokus o socialismus a které můžeme s výhodou využít.

a) Výrobní síly

Nemyslíme, že je nutné se v tomto textu zabývat výrobními silami nové společnosti – současnost jasně ukazuje tendence vědecko-technické a informační revoluce, které Marx předvídal v Rukopisech „Grundrisse“ již v 19. století, na které pak u nás navázal v 60. letech 20. století Radovan Richta a jeho Civilizace na rozcestí. (E: Nicméně nezvládnutí rozvoje výrobních sil bylo rovněž jednou z vážných systémových vad v minulosti – v soutěži s kap. jsme v tom moc nevyhrávali, naopak. A proč? Ne že bychom byli hloupější než kapitalisté, ale protože nás brzdily a srážely zpět omezené zájmy vládnoucí třídy řídícího aparátu. To nebyl problém výrobních sil, ty se vyvíjely relativně samostatně a nedalo se tomu vyhnout – když přišla VTR a intenzifikace, už to protosocialistické vlastnické vztahy a omezené zájmy řídícího aparátu nezvládly a začala stagnace až agónie. Proto podrobnější pojednání znovu víc než 40 let po Richtovi o této jedné z nejdynamičtěji se vyvíjejících složek rozvoje společnosti by nebylo od věci.) Richta byl významná osobnost, ale jen na analýzu právě těch výrobních sil, už tehdy skuteční marxisté věděli, že se pečlivě vyhýbá tomu, aby se začal zabývat těmi výrobními vlastnickými vztahy – to by byl jeho konec. Nikdo už asi nebude vědět, co Richta věděl o výrobních vztazích, případně jestli si to psal do šuplíčku – nezachovalo se to. Dnes vzývají Richtu zase především ti, kteří by rádi systémové vady socialismu svalili na výrobně silové problémy a nedotkli se řídícího aparátu a jeho zájmů – to je zase forma uhýbání.

b) výrobní, vlastnické vztahy

Řešení klíčové otázky vlastnických vztahů jsme právě naznačili. Je to samosprávné zaměstnanecké vlastnictví dotažené do velkých komplexů (včetně těžebního průmyslu, energetických a komunikačních sítí apod.), s nadnárodními vazbami. Připomínáme, že součástí a mimořádně flexibilní formou samosprávného vlastnictví je forma družstev. Základní tendencí vývoje vlastnických vztahů za socialismu je prosazování se společenského vlastnictví v rámci plurality vlastnických forem cestou svobodné ekonomické soutěže vylučující jakékoli mocenské vyvlastňování či diskriminaci. Z dlouhodobé tendence zespolečenšťování ekonomiky vyplývá v bližší etapě zánik velkého globálního kapitalistického vlastnictví, jeho faktické vykoupení státním či samosprávným sektorem. Naproti tomu velmi dlouhou perspektivu a plnou dobrovolnost může mít menší kapitalistické vlastnictví a především malovýroba založená na individuální práci v těch sektorech, kde tato forma bude vhodná – např. uměleckého řemesla, vědeckého bádání, opravárenství, služeb občanům apod. (E: Kritiku první věty viz výše. Kromě „svobodné hospodářské soutěže“ budou na cestě k soc. jistě i další formy rozvoje a podpory společenského vlastnictví, včetně politických, a patrně asi i mocenských. A zase skryté odmítnutí – když ne ekonomická soutěž na regulovaném trhu v demokratickém prostředí, tak co? jaké další formy? Čínský regulovaný státní kapitalismu v podmínkách diktatury svérázné, možná dočasné jednoty pozůstatků bývalého řídícího a mocenského aparátu protosocialismu a globální buržoasie a jejích manažerských struktur? Opravdu málo lákavá představa pro vyspělou zemi. Představa o vykoupení kap. vlastnictví má vadu v tom, že nebere v úvahu možnosti vývoje obsahu vlastnictví, neřeší otázku, co by s penězi za něj kapitalisté dělali, ani celkovou společenskou výhodnost takového postupu. To už je až směšné – ale spojení „vykoupení kapitalistů“, které nevylučoval ani Marx, ani Lenin, je samozřejmě zkratka. ve skutečnosti jde o to, že samosprávné podniky využívající volnou energii danou chutí lidí k práci a s aparátem uvázaným na řetěz vlastnické kontroly budou prostě hospodařit lépe a stejně jako dnes ty efektivní kapitalistické podniky prostě budou ty kapitalistické tržními metodami přebírat, nebude žádné mocensky prováděné zestátňování (i když jistě bude i politický a odborářský tlak zaměstnanců kapitalistických podniků a nenápadná pomoc státu např. v legislativě, daních apod. A co by asi tak kapitalista dělal s penězi za prodaný nebo v konkursu končící podnik? Asi těžko by je investoval – neměl by kam. Tak nechť si je klidně projí někde na Bahamách, to kognitariátu vadit nebude, bude to lepší a levnější než konflikt a gulagy a překonávání nenávisti postižených, kterážto nenávist dnes fackuje komunistické hnutí a nahrává buržoasii. Samozřejmě taky nebude toho kapitalistu nikdo kádrovat za třídní původ a bude se klidně moci stát kontrolovaným manažerem v samosprávném podniku. Doporučuji nechat těm, kteří budou stát blíž, potřebu problém řešit. Proč tedy pořád jdeš do podrobností, když to hlavní je jasné – státně byrokratické vlastnictví a diktatura řídícího aparátu třeba v čínské formě ne, samospráva a demokracie ano.Pro nejbližší období je aktuální zbavit monopoly, nadnárodní společnosti, kapitalisty obecně atd. nezasloužených a pro společnost nevýhodných práv, výhod a úlev. To přirozeně, ale to tady neřešíme, tady myslíme na obrysy budoucího systému. Úplný zánik kap. vlastnictví nemusí být krátkodobou záležitostí. Což tvrdí jen stalinisti, kteří se už už těšili, že tahle krize už bude definitivním koncem kapitalismu. Bohužel ne. Kapitalisté se budou začleňovat do společnosti v roli stejné jako ostatní občané postupně a delší dobu, nejde jen o hospodářské souvislosti. Není jasné, o jakou dobrovolnost by mělo jít v poslední větě.) Proč najednou ta nechápavost? Je snad jasné, že soukromé malovýrobce, živnostníky nebude nikdo násilím vyvlastňovat, ale že se jim budou nabízet různé možnosti ve spolupráci s velkými samosprávnými podniky – např. pronajmouti část jejich majetku, vstoupit do úspěšného kolektivu apod. bude to na nich.

Státní (a obdobně i obecní, regionální, odborové apod.) vlastnictví bude se zánikem buržoasní třídy stále více vlastnictvím všelidovým. Negativním stránkám role řídícího aparátu se bude čelit rozvojem forem účasti zaměstnanců na řízení ve výrobě i mimo výrobu (školy, nemocnice, kulturní zařízení apod.) a postupnou přeměnou tohoto státního vlastnictví ve vlastnictví samosprávné, zaměstnanecké. V dalším vývoji se hospodaření státu i samosprávných komplexů bude propojovat a bude se propojovat i se středními a malými soukromými podniky, pro něž bude samosprávný sektor pevnou oporou a bude jim poskytovat řadu možností, včetně účasti na jeho správě. (E: Rozdíl všelidové x společenské vlastnictví? Až dosud bylo pod pojem společenské vlastnictví včleňováno i vlastnictví státní, které vlastně za staré dělby práce až tak moc společenské nebylo, pojem všelidové vlastnictví směřoval spíše ke komunismu a byl spojován i s překonáním staré dělby práce. Dnes myslím pod ním můžeme myslet i samosprávné vlastnictví za socialismu jako skutečně společenské vlastnictví bez těch starých limitů. Je-li něco všech, bude tento vztah mít jistě výrazně jinou formu a obsah, než současné vlastnictví. Než kapitalistické rozhodně a než čínské či protosocialistické taky – zase banální konstatování, které má odsunout rozhodování o problému, kterou cestou jít, daleko do budoucnosti.. Každý vztah má – dialekticky – i záporné stránky. U všelidového vlastnictví by bylo vhodné je naznačit, včetně způsobu jejich omezování. Co bychom ještě měli prognózovat, ať vymyslíme cokoli, zase to zrelativizuješ. V samosprávném socialismu jsou přece ty problémy všelidového, tj. zaměstnaneckého vlastnictví zhruba jasné – je to problém, jak ještě před koncem staré dělby práce dostat i neřídící pracovníky k výkonu kvalitní vlastnické funkce. V prvních etapách asi budou rozdíly mezi aktivní menšinou neřídících pracovníků zapojujících se do vlastnického rozhodování a pasivnější, méně připravenou většinou, ale i tak to bude krok dopředu. No a další problém bude účinnost toho propojení všech funkcí a sfér samosprávného vlastnictví ve společnosti i kvalita plánování a celospolečenského řízení pod demokreatickým dohledem zástupců pracujících. I mimo „výrobu“ je a bude odborný řídící aparát, někdy s daleko větším dosahem mimo instituci než v podnicích. Samozřejmě, že princip samosprávy nebude jen ve výrobě – už před VII. sjezdem jsme základní model této samosprávy např. ve školství, zdravotnictví, dokonce i v ozbrojených složkách načrtli a Václav ho dobře zná – najednou dělá, jako by se o tom nikdy nemluvilo. O rozšiřování samosprávy a vlivu veřejnosti všude viz výše. Také zde budou i záporné stránky a potřeba je odhalit a omezovat. Všechny stupně veřejné správy a jiných subjektů budou mít asi stále posilované samosprávné složky, ty přece nebudou mimo.)

c) Třídně sociální struktura

Na ekonomické základně bude vyrůstat i základ třídně sociální struktury. Původní stále ještě třídní boj, i když vedený kultivovanými prostředky, mezi buržoasií a ostatními třídami a vrstvami se bude měnit ve vztahy spolupráce, přičemž buržoasní třída bude tát a její příslušníci se budou přelévat do jiných sektorů, se všemi právy a možnostmi kvalitního života. Jádrem této struktury bude z dělnické třídy, především z kognitariátu, vzniklá třída samosprávných spoluvlastníků, která bude mít v socialismu přirozenou hegemonii. Dělnická třída, duševně i fyzicky pracující, ve výrobě, dopravě i ve službách, bude zpočátku existovat ještě ve formě pracovníků ostatních forem společenského vlastnictví, zejména státního, a ve formě zaměstnanců kapitalistického a malovýrobního sektoru. Vedlejší třídou bude třída maloburžoazie – pracujících a nevykořisťujících vlastníků s perspektivou přelití mezi vlastníky samosprávné. Nemá smysl, abychom zde dále rozebírali další možné relativně samostatné, dvojaké a přechodné skupiny pohybující se zpočátku mezi kapitalistickým a společenským sektorem a postupně se stále více sbližující se samosprávnými vlastníky. Vztahy antagonismu se budou měnit v přirozeně rozporné vztahy na sjednocující bázi společenského vlastnictví. Konečným dlouhodobým cílem a momentem přechodu socialismu do komunismu bude mizení tříd jako konec konců vlastnicky odlišných skupin jako takových. (E: Povede třídní boj kultivovaně určitě také buržoasie /kapitál/? I ve světovém měřítku? Samozřejmě to nelze zaručit a určitě budou části buržoasie, které budou vyhrocovat konflikty – ale naděje, že by to nemuselo skončit všeobecným mordováním je zase v ekonomice, ale i ve veřejných aktivitách lidí, občanské společnosti. Vždyť přece i feudalismus nekončil všude jako ve Francii či Anglii – ale i více méně pokojně, když se rozhodující složky feudální třídy začaly adaptovat na novou formaci a měnit se v buržoasii. Ostatně- v r. 1948 si buržoasie u nás taky netroufla sáhnout ke zbraním a zase naopak – v r.1989 jsme měli k dispozici všechny mocenské prostředky, ale i ta omezená fojtíkovsko-bil´akovská elita chápala, že si nemůže dovolit je použít. Vždyť jsi přece Václave nahoře tvrdil, že nikdo z nás nebere to „Kapitalista se dobrovolně nevzdá“ a najednou máš pochybnosti? Jak by se to jinak mělo udělat? Chystat zbraně?Popis je poněkud idylický. Kolísání mezi označením „samosprávní spoluvlastníci“ a „samosprávní vlastníci“, patrně v stejném významu. Ano, máto stejný význam, jsou to totožné výrazy. Podstatu jejich „přirozené“ hegemonie by bylo třeba vysvětlit. O čemž je celý text – znovu připomínám, že to je nejvyspělejší složka proletariátu schopná dotáhnout jeho výše uvedenou historickou roli v důsledku své největší zainteresovanosti na osvobození celé společnosti. U jiných tříd a vrstev je to minimálně komplikovanější – musí být vedeny.)

d) Politika

Na základě tohoto vývoje bude probíhat i politický vývoj. Od představ tvořících ideologii minulého systému a přežívajících dnes ve vědomí řady členů a sympatizantů strany se asi nejvýrazněji odlišujeme tím, že považujeme za historicky překonanou myšlenku vedoucí úlohy jedné strany jakožto avantgardy. I když tato myšlenka v určité historické realitě sehrála pozitivní roli a umožnila vytvoření alespoň pokusu o socialismus, vývoj ukázal i její stinné stránky v podobě tendence ke vzniku privilegovaného řídícího aparátu, nedemokratičnosti a odcizení od lidu. Nemůžeme vyloučit, že v budoucí realitě to bude jedna strana, která bez ohledu na název naplní Marxovu a Engelsovu prognózu nejuvědomělejšího, nejvíce kupředu pobízejícího, oddílu pracujících, zejména dělníků, ale záležitost přeměny společnosti se musí stát nástrojem širokých vrstev, které budou schopny se spravovat bez vynucené autority jednoho politického subjektu. Příkladem pro nás může v tomto smyslu být i Pařížská Komuna. Novodobou aplikací tohoto příkladu může být široké, politicky a ideologicky pluralitní hnutí pro podporu a rozvoj samosprávného vlastnictví, ve kterém by novodobí dědici komunistických myšlenek jako individua hráli aktivní roli a získávali si neformální autoritu. (E: V tomto odstavci pokládám za přínosné tvrzení, že „záležitost přeměny společnosti se musí stát zájmem, bezprostředním přijímaným úkolem /nikoli nástrojem!/ většiny společnosti“. Tak tomuhle ocenění vůbec nerozumím – je přece banální, že společenské vlastnictví a samosprávný socialismus nemůže nikdo lidem vnutit – i na tuto určitou snahu dojel protosocialismus. K otázce avantgardy, proměnlivé v čase i místě, jaká pak zase proměnlivost – bude tu vedoucí úloha strany ovládané aparátem nebo ne, bez ohledu na rasu či region? včetně „výhody“ připravené strany, Je logické, že urputní obhájci vlastnictví realizovaného řídícím aparátem, nejsou s to pochopit, že model strany jako připraveného polovojenského nástroje stačil na vznik protosocialismu, ale ne na vznik samosprávného socialismu – i strana dodržující všechny leninské principy dává prostě převahu profesionálům v řízení a je pro cíl nebezpečná. Jak tohle nebezpečí vyloučit – to je opravdu úkol k zamyšlení, ale nechtěli byste toho od nás už trochu moc?viz podklad k bloku VII: Soc. jako globální problém. Již bylo uvedeno: Řídící aparát s „privilegiem“ řídit je součástí každé struktury, Tohle není pravda a už několikrát jsem to Václavovi vysvětloval, bohužel to tvrdí i profesor Hába. Pod bezprostřední kontrolou společnosti byl řídící aparát naposledy v prvobytně pospolné společnosti. Od té doby až do protosocialismu, ale po celý kapitalismus, je řídící aparát slouhou třídy vlastníků-vykořisťovatelů (samozřejmě se obě struktury prostupují – ale každý řídící pracovník se řídí zájmem buržoasie – zhodnocování kapitálu. Za protosocialismu zmizela buržoasie, ale zůstala řada významných vlastnických funkcí, jedině tady se řídící aparát stal svým vlastním pánem – rozhodně ne sluhou dělnické třídy – ta ho mohla jen trochu ovlivňovat, hlavně na začátku, na konci už vůbec ne. Teprve v samosprávném socialismu je možné zase řídící aparát uvázat na řetěz vlastnické kontroly celou společností i jednotlivých kolektivů zaměstnanců. takže tenhle oblíbený argument stoupenců ideologie řídícího aparátu je úplně mimo. důležité je celkové prostředí pro jeho činnost od ustavování a odvolávání až po kontrolu. Prostředí v podmínkách staré dělby práce v podstatě žádnou kontrolu neumožňovalo, kolikrát to máme ještě opakovat. Obávám se, že uvedené hnutí pro podporu… by mělo příliš zúžený cíl pro sehrání potřebné role. Tak prosazení do budoucna nosné vlastnické formy, která vychová armádu pro porážku kapitalismu na všech frontách – to je zúžený cíl? To je klíčový článek řetězu.

Pro politickou formu nové společnosti nelze podle našeho názoru používat výraz diktatura proletariátu, který je ve vědomí mnoha lidí naprosto pokřiven historickými zkušenostmi a také pomluvami ze strany různých lokajů buržoasie. Je třeba vyjadřovat to, co bylo v pojmu diktatura proletariátu pro klasiky podstatné – že politický systém novodobého socialismu musí být nejširší demokracií, která ovšem musí být omezena jediným pravidlem – nutností bránit vlastnickou rovnost občanů a znemožňovat (nikoli politickým terorem) vykořisťování jedné části společnosti částí jinou. Není momentálním problémem najít pojem, který by tuto politickou formu socialistické společnosti vyjadřoval lépe než tradiční pojem diktatura proletariátu a přitom zachovával podstatu obsaženou v díle klasiků a zkušenostech komunistického hnutí. (E: Diktatura proletariátu = diktatura většiny = demokracie, ano, víme, že tak to klasikové mysleli, ale je otázka, zda to lidé dnes jsou s to pochopit – možná by to pochopili, kdybychom řekli – dříve nebyla diktatura proletariátu, ale aparátu, ale tohle si strana netroufne. viz podklady k bloku VII. Souhlas s vystižením podstatného.)

Konkretizace úkolu vystavět nový socialismus na maximální pluralitě a demokracii, jejíž socialistický charakter bude nejvýrazněji ztělesňovat prosazování se samosprávného vlastnictví jako ekonomicky nejefektivnějšího, můžeme zatím rovněž ponechat budoucí politické tvořivosti. Některé naše náměty pro diskusi, pokud jde o socialistický parlamentarismus, samosprávu v nevýrobní sféře, např. školství a zdravotnictví, ale i v bezpečnostních složkách, přeměnu politických stran spíše v ideové kluby vysílající své členy do soutěže v nejrůznějších formách samosprávy, celkový rozvoj občanské společnosti, přímé demokracie a prohlubování účasti občanů ve společenských kontrolních mechanismech jsme naznačili ve výše zmíněné knize. (E: Znovu: samospráva má podstatně širší význam i dopad než jen v oblasti vlastnictví. Systém „ekonomicky nejefektivnějšího“ vlastnictví se bude vyvíjet, své vlastnosti bude postupně prokazovat a prokáže. Demokracie – vláda lidu, většiny s co nejvhodnějším uznáváním zájmů a potřeb menšin – a z ní vyplývající pluralita – ano. Ani „nový soc.“ není nic jednotného, statického. Náměty pro diskusi si vyžadují samostatné posouzení, počínaje právě diskusí.) Zase již mnohokráte opakované úhybné manévry, nechuť přijmout jasný závěr a vybrat si ze dvou řešení, z nichž jen jedno může být správné. Mrtvý se prostě drží pevně za šos živého a táhne ho zpátky do hrobu.

e) Sociální sféra

Důležitou stránkou života socialistické společnosti, jejíž základní tendenci je možno prognózovat již nyní, je sociální sféra. V této oblasti se dle našeho názoru nelze jen tak vrátit k formám sociální politiky z minulého systému, kde byla zejména narušena klasiky předvídaná zásada odměňování „Každému podle jeho práce“. Při důkladnějším a přesnějším zobrazení individuálního přínosu každého do společenského hospodaření pomocí samosprávným sektorem a všelidovým státem usměrňovaného trhu doprovázeného demokraticky koncipovaným plánem je nutno zpřesnit promítání tohoto principu do příjmů obyvatelstva, důchodové politiky, zdravotní péče i školství. Samozřejmě, že socialistická společnost, i když to ještě není společnost komunistická založená na principu „Každému podle jeho potřeb“, musí realizovat i další zásadu tzv. sociálního státu – zajistit pro každého občana určitou míru sociálních jistot, a to nezávisle na jeho výkonu, který může být limitován zdravotním stavem i biologickými rozdíly mezi lidmi, stále se ještě odlišující rolí muže a ženy ve společenských procesech, přirozenými věkovými rozdíly, ale i sociálními nerovnostmi vytvářenými i v socialismu starou dělbou práce. V této oblasti však již společnost i politická levice získala dostatek zkušeností, aby mohla vypracovat optimální a zdrojům společnosti odpovídající proporci obou funkcí sociální politiky – respektování zásluhovosti i sociálního zajištění a zmírňování nerovností. (E: Heslo „Každému podle jeho práce!“ je dobrou a správnou zásadou, při uplatňování mělo a bude mít mnoho problémů, a to i když se k němu přidá „podle jejího množství, jakosti a společenského významu“. Trochu i tady může pomoci samosprávné jednání. Ne trochu, ale zásadně – odměňování musí být i podle výkonu při vlastnickém rozhodování, občan v socialismu není jen pracující, ale i vlastník – to musí cítit každý den, každou hodinu Ta solidarita je v tom, i ta nutnost rozhodovat se stále mezi efektivitou a solidaritou. Kromě sociální politiky je také třeba brát v úvahu solidaritu, problém činí její pojetí zvláště na mezinárodní úrovni. Obávám se, že tvrzení o dostatku zkušeností je přeceňující. Nevím proč – i buržoasní odborník v sociální politice dnes může načrtnout poměr obou složek – problém je – čemu on, jako slouha buržoasie – dá přednost.

Je také třeba si uvědomit, že v sociální politice samosprávného socialismu bude s vývojem narůstat další funkce – a to funkce výchovy členů společnosti k přejímání odpovědnosti za osud společnosti, k aktivní účasti v demokratické diskusi a v nejrůznějších formách samosprávy, se kterými se jedinec ve svém životě bude setkávat. (E: Souhlas, ale nevím, proč k soc. je třeba přívlastek – ach – ta hrůza před přívlastkem, která přežila z doby normalizace a na kterou bohužel slyší dost členů KSČM. Je třeba přece jasně říci, že pod socialismem si nepředstavujeme to, co bylo, ani to co o sobě rozhlašuje třeba Čína apod. nebo dříve třeba švédská soc.dem. Díky přívlastku je možné přesněji charakterizovat, k čemu lidi vyzýváme. Tato funkce je důležitá, aspoň pro komunistickou stranu, trvale, už teď.)

Tato funkce by se podle poznatků marxismu měla projevovat i ve formování určitého socialistického uvědomění občanů. Vzhledem k zmatkům a diskreditaci minulých forem formování vědomí a struktury potřeb občanů ideologií minulé vládnoucí třídy na jedné straně a buržoasní ideologií na straně druhé (viz kritika projektu komunismu, že počítá s jakýmisi „dokonalými lidmi“, kteří nikdy nebudou existovat) chceme připomenout následující. Hovoříme-li o socialistickém uvědomění a jeho formování, nemyslíme tím administrativní vnucování nějakých neblaze proslulých, od stolu vymýšlených „kodexů komunismu“. Nepředpokládáme utopickou snahu „vychovat“ asketického člověka, který je totálně nesobecký a nemá materiální potřeby a zájmy. Předpokládáme pouze, že na bázi denních praktických zkušeností, přirozeně s pomocí teorie a propagandy, si občan bude dostatečně uvědomovat společenskou realitu, zájmy třídy či skupiny, do níž patří, i své oprávněné sobecké zájmy. Soulad zájmů společnosti, skupin a individuí nelze lidem vemluvit do hlavy, ten musí být vytvořen promyšlením nastavením objektivních, především ekonomických mechanismů. (E: Nevidím obecně nic špatného na přemýšlení, případně vyhlašování, kodexů, Špatné bylo, že byly vymýšleny od stolu podle nepravdivé ideologie řídícího aparátu a že se jim lidé smáli – to nebyl projekt dokonalých lidí, ale neživotných soch. Nehledáme dokonalé lidi, jen chceme lépe modelovat pravidla, ve kterých budou lidé působit, aby mohli i při sledování svých zájmů jednat společensky progresivně a užitečně.a to ovšem s vědomím, že „dokonalí lidé“ nejsou a není možné něco takového zavést násilím. V soc. ani kom. jistě nejde o asketické lidi, už vůbec ne totálně. Velký význam výchovy není zmíněn. Samozřejmě, i u Václava je přítomno to staré pojetí výchovy, jako něčeho, co je třeba lidem vnutit. Osvěta a výchova ano, ale jen jako nadstavba nad formujícím vlivem praktických zkušeností z vlastnického jednání i politické aktivity, ale i z profesní aktivity a dalších. Kdopak asi ty ideální mechanismy nastavuje?) No přece demokraticky volené samosprávné orgány za podmínek, kdy skončí privilegium řídícího aparátu, a orgány budou pod co nejúčinnější kontrolou společnosti, ve které se sbližují třídy a skupiny.

Klasikové nepředpokládali abstraktního člověka, ale konkrétního historicky a materiálně limitovaného, jehož objektivní potřeby se ovšem mění s rozvojem moderních výrobních trendů a v jehož struktuře potřeb ustupuje primitivní konsumerismus potřebě tvořivé práce a kvalitních lidských vztahů. Nejde o výmysl od života odtržených jedinců, skutečnost, že potřeba tvořivé práce může výrazně ovlivnit strukturu potřeb člověka, bylo možné pozorovat na mnoha místech již v minulém systému, přes všechny byrokratické limity lidské aktivity, a setkáváme se s ní i u mnoha lidí i v těch nejhorších podmínkách kapitalismu a celospolečensky vnucovaného konsumerismu. Leckdy je ovšem deformována do podoby „workoholismu“ určitých relativně privilegovaných skupin inteligence. U mnoha lidí se i dnes setkáváme s tím, že před vysokým příjmem na jiném místě dávají přednost dobrým vztahům v pracovním kolektivu, což v budoucnu uplatněný princip samosprávy ještě posílí. (E: Ano.)

Úhrnem – názor odmítající schopnost adaptace člověka na jiné podmínky a jeho pozitivního vývoje vyprodukovala buržoasní ideologie a každý, komu jde o sociálně spravedlivou společnost, by ho měl odmítnout, tím spíše komunisté i marxisté. (E: Ano, jenom je mi divné spojení „komunisté i marxisté“.) Ty jsi Václave už zřejmě zapomněl, že komunistická strana není jen stranou marxistů a že každý marxista nemusí být členem komunistické strany.

f) Nadstavba a vědomí

Progresivní trendy rozvoje výrobních sil, prosazující se klíčová úloha společenského vlastnictví, prolamování staré společenské dělby práce, odcházení kapitalismu a sbližování socialistických tříd a skupin – to budou procesy promítající se výrazně do společenské nadstavby a společenského vědomí. Politika se bude měnit v praxi i myšlení zaměřené na celospolečenské, nikoliv třídní řízení společnosti, potřeba regulace z pozic zájmu určité třídy a třídní polarizace bude ustupovat z morálky, práva, vědy, estetického a ekologického vědomí, ideologie se bude více a více posouvat směrem k vyjadřování zájmu široké a sjednocující se fronty prosocialistických sil, drtivé většiny společnosti. K přeměnám dojde i v náboženství, které ztratí kořeny tkvící ve vykořisťovatelské společnosti a oddělení fyzické a duševní práce a bude stále více jen jedním způsobem reagování části společnosti na složitost světa, který bude v jednotě s potřebami rozvoje socialistické společnosti. Tomu se bude přizpůsobovat i vnitřní struktura církví a náboženských organizací, kam budou více a více pronikat prvky samosprávy věřících, ve které se budou rozplývat původní hierarchické struktury vstupující do politiky a do tvorby ideologie z pozic zájmu privilegovaných tříd. Věřící občané budou nedílnou složkou plurality prosocialistických sil a společnost si nebude klást za cíl je administrativně mocensky diskriminovat a nutit ke změně světonázorové orientace. (E: Postupné změny náboženství /všech?/ snad ano, ale opravdu zůstane náboženství trvalou součástí společenské praxe? Nejde rovněž o „nevědeckou deformující ideologii“, viz následující odstavec?) Už jsem Václavovi tohle taky vysvětloval – sice zanikne třídně sociální, ideologický kořen náboženství (služba zájmu třídy), ale zůstane určitě kořen daný jistým strachem člověka z přírody i z lidí kolem něj – netřídní, individuální kořen, všichni ho v sobě máme, i když nejsme věřící. Proč ten strach z věřících, kteří nebudou pod vlivem vládnoucími třídami pěstovaných hierarchií? A čí by to měla být ideologie, když nebudou třídy?

Ve společenském vědomí se bude stále více prolamovat dělbou práce daná a vlastnickými rozdíly a zájmy v minulosti fixovaná hranice mezi kvalifikovaným, teoreticky fundovaným odrazem reality a tzv. běžným vědomím, „zdravým selským rozumem“. Poznávací schopnost denního vědomí občanů, kterou již nebude deformovat nevědecká ideologie vykořisťovatelských tříd, poroste. (E: Mezi důvody v první větě bych přidal i „stav společenského vědomí“ a „dosažitelnost vzdělání“.)Tohle je přece obsaženo v tom, co jsme už vykládali – překonání třídních rozdílů a staré dělby přece jasně vyrovná možnosti vzdělání a stav vědomí je formován především sbližováním tříd, stejným vlastnickým postavením a kognitarizací práce a výroby.

Bude se měnit i hodnotový systém, ve kterém se zvýrazní prvky preferování tvořivé práce a dobrých mezilidských vztahů, oceňování odpovědného chování při spoluvytváření společenských rozhodnutí v samosprávných mechanismech, solidarity s ostatními skupinami i jednotlivci ve společnosti, humanismu a lidských práv a jejich uvědomělého respektování. (E: Doplnil bych i „občanskou iniciativu a odpovědnost.) zase je to obsaženo v předchozím – i v tom hesle – každému podle společenské nutnosti jeho práce i kvality jeho vlastnického jednání.

V naší knize podrobněji rozebíráme otázky vztahu společnosti k životnímu prostředí jak za kapitalismu, tak za samosprávného socialismu. Při přeměně těchto vztahů a procesů bude opět klíčovou roli hrát reálný vstup všech příslušníků společnosti do rozhodování o otázkách společného zájmu a promítnutí tohoto zájmu i do mechanismů socialistického trhu i plánu. (E: Také vliv rozvíjejícího se poznání.) U ekologie není problém v poznání, ale ve vlivu vlastnicko-ekonomických mechanismů, nad těmi je třeba se především zamýšlet. Jinak budeme zase vymýšlet neživotné kodexy.

Jak vykročit k socialismu dnes?

Nejtěžší otázkou, kterou jsme v našem zkoumání řešili, byl problém konkrétních a bezprostředních cest současného světa směrem k socialismu a případných zkušeností a představ komunistického hnutí. Nedostatečné řešení těchto otázek v dokumentu Socialismus pro 21. století předloženém a na vědomí vzatém VII. sjezdem strany bylo vedle otázek minulosti další zásadní připomínkou komunistů a stranických organizací v předsjezdové diskusi. Mezi těmito připomínkami byly i takové, které zpochybňovaly schopnost odborného zázemí KSČM zformulovat model socialismu a doporučovaly se poučit ze zkušeností mezinárodního komunistického hnutí. Naše poznávací kapacity nám neumožňují provést jakési komplexní zmapování jak problémů jednotlivých států a regionů současného světa, tak názorů komunistických či všeobecně levicových stran současného světa.

Přesto předkládáme k uvážení následující názory:

1. Stav řešení otázek budoucího systému v oficiálních dokumentech komunistických stran je do té míry neuspokojivý a poplatný pozůstatkům ideologie vládnoucí třídy protosocialismu, že tomu směru, který reprezentujeme, není s to poskytnout významnější inspirace. Někde je poplatný stalinismu, jinde zase různým sociáldemokratizujícím přístupům. Naopak se domníváme, že pokud by se KSČM rozhodla pro tu metodologii, kterou zde předkládáme, mohla by významně pozitivně ovlivnit diskusi v mezinárodním komunistickém a levicovém hnutí a pomocí tak překonat určitou duchovní krizi, ve které se nejen komunistické hnutí, ale celá levice, bezesporu nachází. (E: Přestože není stav ideální ani uspokojující, jde o povýšeneckou přezíravost.) Ne, za 18 let jsem nečetl či neslyšel od zahraničních partnerů z teorie něco, co bychom nevěděli, naopak většinou byli hluboko pod úrovní našeho poznání. Je jen škoda, že čeština není světový jazyk a nemůžeme naše poznatky předávat (ostatně ani nesmíme, protože by to našim vůdcům způsobilo problémy a naši členové zvyklí čekat spásu a moudrost zvenčí, by to nepochopili).

2. Zkušenosti s budováním protosocialismu nejprve v jedné zemi a pak v nedokonale spolupracující části světa a objektivně nutné procesy globalizace, které mají svou, již Marxem předpokládanou progresivní stránku, ukazují následující: Revoluční energii lidových mas usilujících o zásadní přeměny nelze brzdit v žádném případě. Je třeba usilovat o nadnárodní solidaritu široké fronty pokrokových sil. Není vyloučené, že může dojít i k úspěšným pokusům v jedné zemi, jakkoli je to při celosvětové propojenosti velkého kapitálu a jeho mocenských struktur nepravděpodobné. Úspěšné vybudování socialismu je však možné jen v podmínkách velkých nadnárodních celků typu EU, maximálně velkých zemí typu Číny, USA či Ruska. Náš model samosprávného socialismu je proto třeba chápat z tohoto hlediska. (E: Jsem názoru, že o dovršeném soc. nemá smysl mluvit jinak než v celosvětovém měřítku, ani v EU apod. by to izolovaně nešlo, a to i když se někdo s jakýchkoli důvodů označí jako „soc.“. Zatím takové mluvení nemá ani praktický smysl a přínos kromě /potřebných, proč ne/ teoretických úvah. Plný souhlas: nejde brzdit, opak je i naším smyslem. Asi ani od spolupráce nemůžeme chtít, aby /kdykoli/ byla dokonalá.) To je podle mne zase banální konstatování.

3. V otázce konkrétních cest jednotlivých zemí je přece jen možné do jisté míry charakterizovat etapy vývoje světových pokrokových sil k socialismu. Cílem světového revolučního procesu musí být přirozeně překonání kapitalismu v jeho nejrůznějších podobách, ale také protosocialismu, tam, kde se udržel, a to pokud možno tak, aby této přeměny nevyužil kapitalismus. (E: Charakterizovat možné, případně nutné, etapy, kroky apod. je potřebné a nezbytné. Že se budou vyvíjet i země, které se vydaly na cestu k soc. je jisté, co konkrétně se chce „překonat“ by chtělo blíž určit. Tohle jsme řekli jasně – u kapitalismu to snad není třeba vysvětlovat a u zbývajících protosocialistických zemí všechny ty systémové vady, které jsme uvedli – zejména neefektivitu státního vlastnictví a úlohy řídícího aparátu – např. na Kubě, o Koreji ani nemluvě. Uvedené paušální tvrzení o „překonání protosoc.“ smrdí obrazoborectvím. Ne, je to pouze bourání už přežilých, hnijících a překážejících pozůstatků systému, který už padnul. Jde jen o to, jak to udělat, aby z toho neměl prospěch kapitalismus – ale obávám se, že to nejde, protože protosocialismus nezrodil třídu schopnou provést socialistickou transformaci – tak to bylo u nás a takové je to určitě i na Kubě, aparát dojde maximálně k pozvolné rekapitalizaci)

Podle našeho názoru musí jednotlivé země či větší regiony projít dříve či později následujícími etapami:

1. První etapa:

V kapitalistických zemích se demokratizují různé pokrokové organizace (včetně levicových politických stran, především stran komunistického typu) a občanské iniciativy. Tyto organizace důsledně zavádějí principy vnitřní demokracie a samosprávy, včetně obměny vedoucích garnitur. Zbavují se pravicové ideologie (včetně antikomunismu) i pozůstatků dogmatické pseudomarxistické ideologie (hlavně v bývalých či současných za socialistické se označujících zemích). Vytvářejí si zastřešovací struktury, sjednocují se na levicovém programu, hledají alternativní řešení společenských problémů. Důležitým úkolem je zde obrana pozůstatků sociálního státu, prosazování nebo obrana základních demokratických mechanismů, lidských a občanských práv, včetně práv sociálních a svobod, prosazování ekologicky udržitelného rozvoje i národní suverenity proti tlaku globálního kapitálu. Pokroková hnutí podnikají první kroky k podpoře a rozvoji samosprávného vlastnického sektoru a zavádění podílu pracujících na řízení ve všech typech podniků, včetně podniků státních. V zahraniční politice navazují mezinárodní kontakty, prosazují mírovou demokratickou politiku, stavějí se proti agresivní politice globálně kapitalistických supervelmocí, ale i různých extrémistických antihumánních hnutí uchylujících se k terorismu. Podporují integrační procesy, ale snaží se čelit negativním stránkám vyplývajícím z kapitalistické formy integrace a globalizace. Podporují různá alterglobální hnutí a podílejí se na jejich práci. (E: Zbavování se /zbytků/ různých forem kap. ideologie i překonaných, dogmatických nebo neosvědčujících se forem vlastní ideologie je trvalou součástí činnosti, života, a to nejen v první etapě. Podobně vytváření a přetváření struktur, hledání alternativ, podpora integrace /jako dalšího stupně po zvyšování vzájemné informovanosti, rozšiřování spolupráce a koordinace, jinak obvykle není integrace úspěšná/. U tzv. „sociálního státu“ nemůže jít jen i obranu, ale o prosazování jeho rozšiřování, kdykoli je to možné. Samozřejmě – směrem k samosprávnému vlastnictví a samosprávné společnosti. Otázka „národní suverenity“ je složitější a stojí za samostatnou diskusi – v celém textu není vůbec zmíněn internacionalismus, který s věcí souvisí. Internacionalismus snad jasně vyplývá z toho, že si nedovedeme ani představit pokus o socialismus v jiném než širokém, internacionálním měřítku a vysvětlování přirozeného internacionalismu plynoucího z historické role proletariátu - naopak v rozporu s internacionalismem je to přehnané zdůrazňování národního aspektu – národy odumírají (na základě ztráty ekonomické uzavřenosti). V této etapě jde o činnost v rámci /asi i lokálně/ převažujícícho kap. s jeho vztahy. Mate sem zařazení i za soc. se označujících zemí, včetně toho, že např. ČLR se za soc. neoznačuje. Charakteristiku etapy bychom měli i pro účely bloku VII zpřesnit. Jistě – jak?)

V zemích nacházejících se na různých stupních vývoje prvního historického typu socialismu jde o vybudování potřebné materiálně technické základny pro další socialistický rozvoj, o rozšiřování forem samosprávného společenského vlastnictví a demokratizaci řízení státního sektoru i celého veřejného života. Cílem je zabránit zneužití pokrokových opatření a reforem ve prospěch prokapitalistických sil. (E: Materiálně technická základna může být dobudovávána jistě i v rámci druhé etapy. Dochází a bude docházet k prolínání etap. V jakém smyslu je obava o zneužití pokrokových opatření? protože zatím se protosocialismus nedokázal přeměnit bez úplného zhroucení, které využije kapitalismus, mohlo by to dopadnout jinak díky pomoci mezinárodního proletariátu a jiných samosprávně socialistických zemí)

2. Druhá etapa

Je to etapa demokratizace. V jednotlivých zemích či nadnárodních regionech, které prošly první etapou a mají podmínky pro další pokrokový vývoj, se formuje široká a vlivná demokratická fronta. Je schopna prosazovat demokratizaci podmínek veřejného života a veřejných institucí na všech stupních a čelit tlaku pravicových či jiných extrémistických antihumánních sil. Výchozím prvkem demokratizace je široká aplikace principů demokracie a samosprávy ve všech institucích, které se do této fronty zapojují. Fronta musí vytvářet podmínky pro zvyšování veřejné aktivity občanů a současně nepříznivé pro aktivity fašistických, rasistických, militantně nacionalistických či nábožensky agresivních seskupení a pro propagaci fašistických, rasistických a militantně nacionalistických či nábožensky agresivních ideologií. Demokratické hnutí musí významně rozšiřovat prvky sociálního státu a usilovat o udržení a zlepšení sociálního standardu neprivilegovaných vrstev, o zvýšení jejich životní úrovně. Musí rovněž prosazovat principy ekologické udržitelnosti rozvoje a harmonizace vztahu k přírodě. (E: Prolínání etap – viz výše. Nevím, zda pokud jde o frontu, se míní vytvoření i formální struktury. Už proto, že toho tolik „musí“. Rámcově musí mít jakékoli struktura podobu samosprávnou, kontrola profesionálního aparátu – jak – to je zatím předčasné)

Ústředním mementem této etapy musí být, aby široké demokratické hnutí zabezpečilo podmínky pro udržení a demokratizaci řízení státního vlastnického sektoru, příp. pro jeho rozšiřování, především však podmínky pro vznik a rozvoj samosprávného vlastnického sektoru. V ideové rovině by měly být demokratické síly schopny vytvořit ideologický proud, který bude působit proti pravicové či antihumanistické ideologii a výrazně ovlivňovat stav společenského vědomí. V zahraničně politické linii musí docházet k navazování spojení mezi obdobnými demokratickými hnutími v dílčích regionech i v celosvětovém měřítku. Měly by být účinně ovlivňovány světové organizace, které tato demokratická hnutí ovlivňují, jako je OSN. Měla by podvazovat aktivitu kapitalistických globálních institucí typu SB, MMF, WTO apod. Tato hnutí by měla být schopna čelit agresivní politice států vyjadřujících zájmy nadnárodního kapitálu či států a hnutí vyvíjejících teroristické aktivity. (E: Dosud nebyla řeč o vzniku státních podniků, tady však „musí“ být jejich udržení a demokratizace řízení. Vytvoření státních podniků může být jedna z cest, nikoli hlavní a když tak dočasné. V každém případě by se později musely změnit v samosprávné – rozšiřováním účasti zaměstnanců na řízení. Spojení na mezinárodní úrovni je přirozenou součástí /komunistického a dělnického/ hnutí od jeho vzniku, asi se má na mysli nová jakost i rozsah. Podvazování aktivity?) Není jen jasné, zda strany označující se jako komunistické, budou opravdu pokrokové a nebo stalinské či jen sociálně demokratické, samozřejmě by měly být součástí fronty, bylo by skvělé, kdyby byly jádrem, ale nelze to stanovit jako pravidlo.

3. Třetí etapa

Na hlavní frontě boje proti kapitalismu se vytváří rovnováha mezi silami globálního kapitalismu na jedné straně a silami demokracie a samosprávy na straně druhé, přičemž demokratické síly získávají historickou iniciativu. Tento proces může nastat na celém světě víceméně současně, což není pravděpodobné, nebo v měřítku určitého makroregionu či dokonce pouze v jedné velké globální supervelmoci. Základem pro tuto etapu v daném státě či nadnárodním seskupení musí být určité vyrovnání potenciálu a efektivity samosprávného vlastnického sektoru na jedné straně a kapitalistického, zejména globálně kapitalistického, sektoru, na straně druhé, což by vyloučilo ekonomické pohlcení samosprávného sektoru globálním kapitálem. V této situaci musí být demokratické a samosprávné síly ve veřejném životě tak silné, aby mohly ovlivňovat fungování státního vlastnického sektoru a zatlačovat vliv globální buržoazie na tento sektor. Stejně tak musí výrazně ovlivňovat činnost sociálních systémů a celou sociální politiku státu a prosazovat zásadní sociální reformy. Současně musí prosazovat výrazné reformy v politickém životě, získávat postupnou převahu nad silami regrese, přebírat kulturní hegemonii a rozhodující vliv ve společenském vědomí a veřejném mínění. V závěru této etapy přejímají demokratické síly projekt socialismu. Demokratickou, samozřejmě nejen parlamentní, cestou přebírají vedení ve veřejných institucích na všech stupních, prosazují socialistický projekt parlamentního zřízení a široké účasti občanů na vedení společnosti, přijímají legislativu znemožňující činnost extrémistických organizací usilujících o likvidaci demokratického systému. Dochází k demokratizaci ozbrojených složek, je vyloučena možnost jejich zásahu proti demokratickému systému. Začíná budování socialismu. (E: Iniciativa demokratických sil opakovaně vznikla a vzniká i v jednotlivých zemích, které nejsou supervelmoci. Nesystémově se promíchává dění v jedné zemi s děním ve větších celcích. Demokratické síly, aspoň jejich části, mají projekt soc. již delší dobu, zde se asi myslí, že ho začnou uskutečňovat na základě převzetí rozhodující moci. Tyto projekty mohou být ovšem chybné, zatím o žádném nosném nevíme – sem tam nějaký dílčí správný postřeh. Není výjimkou, že dílčí kroky se daří uskutečňovat již dřív, dnes – viz např. heslo jihoafrických komunistů „Soc. je budoucnost lidstva, uskutečňujme ho dnes!“ Je to propagandisticky efektní, ale není to spojeno s reálným projektem. a jejich tomu odpovídající činnost, nebo užití samosprávného, např. družstevního vlastnictví. Návraty a porážky nejsou vyloučeny. Skončením této etapy soc. začal, definitivně nezvítězil, není dovršen. Tím spíš, že není řečeno, zda jde o pohled země, regionu nebo světa. Ta etapizace je univerzálně platná – jako obecná tendence. Různé země jimi budou procházet různě, ale vývoj se bude postupně sjednocovat. Viz právě situaci, kdy v některých zemích v minulosti k naplnění této etapy v různé míře došlo, někde pak byl tento přístup poražen, někde různě úspěšně a více nebo méně ve shodě s teorií trvá, i když v konkrétních věcech není úplně skončena ani první etapa . Samozřejmě jsme na začátku, ale ty úkoly se překonat prostě musejí, jinak lidstvo zdegeneruje. Není tu nekonečné množství cest a možností – samospráva je jádro.)

V mezinárodní rovině musí dosahovat vysokého stupně proces globálního sjednocování pokrokových sil všech makroregionů, bez rozdílu na dosažený stupeň vývoje jednotlivých makroregionů či konkrétních zemí. Takovým způsobem by bylo možné zabránit vojenské agresi či jiným formám podvratného působení globálně kapitalistických států či útvarů vytvořených nadnárodním kapitálem proti oblasti přecházející k socialismu. Demokratické síly by výrazně ovlivňovaly OSN a další nadnárodní instituce a měly takový vliv v nejreakčnějších zemích či supervelmocích, který by byl schopen blokovat jejich vojenskou aktivitu. (E: Problém je, že napíšeme-li, že se něco „musí“, i kdyby to bylo předpokladem úspěšného zabránění čemukoli, je to výsledkem složitých procesů, dosáhnout se to nemusí, nebo ne v potřebné době. Václav zřejmě neuznává zákonitosti, pokrok apod. – ono se nemusí – ale pak se taky může lidstvo úplně zničit – determinace není automatická, jen statistická. Asi i proto se v textu přejde k podmiňovacímu způsobu. V textu k bloku VII se mluví i jiných členěních a také po diskusích na seminářích, v CSTS i jinde navrhuji doplnit etapizaci také o byť neúplný přehled nultých kroků /odpovídajících zhruba zde uvedeným první a druhé etapě/ a prvních kroků /poté, co převaha moci bude na straně prosocialistických sil/.)

Závěr

Ve stručném výtahu jsme mohli shrnout jen jádro našeho řadu let, již za minulého systému probíhajícího, výzkumu a může nám být kladena řada připomínek a otázek k dílčím problémům. V tomto smyslu zájemcům doporučujeme naši knížku, o jejíž zavěšení na web KSČM jsme požádali.

Domníváme se však, že i v tomto výtahu jsou obsaženy základní prvky, kde se náš přístup odlišuje jak od různých přežívajících prvků předlistopadového myšlení, tak od různých variant buržoasní ideologie. Domníváme se rovněž, že pokud z předsjezdové diskuse o modelu socialismu vzejde určité rozlišení dvou názorů a z nich vyplývajících návodů na politická rozhodnutí, mělo by vedení strany situaci řešit a nesnažit se o přijímání nějakého bezzubého kompromisu mezi názory. V rejstříku forem řešení by mohlo být i vnitrostranické referendum. (E: Přes rozsáhlé připomínky oceňuji řadu podnětů z tohoto textu, také jeho roli pro vyjasnění vlastní argumentace. Před vnitrostranickou diskusí bych však pokládal za nutné provést podrobnou teoretickou diskusi, aspoň v CSTS, k dílčím otázkám. Jistě víš, s jak velkým předstihem jsem k této diskusi vyzýval a nakonec zbyly dvě a půl hodiny post festum. Jsem i jist, že s oboustranně uznávanou metodologií ML jsme schopni odstranit velkou část vzájemně kritizovaných tvrzení a spíše v dílčích věcech navrhnout varianty, případně hypotézy, řešení nebo přístupů. Vnitrostranické referendum o sporech teoretiků se mi nezdá to pravé ořechové. Ne o sporech teoretiků, ale o politické přijatelnosti řešení a jde taky o to, aby se členstvo vůbec smělo dovědět, že je nějaká alternativa k oficiálně zvýhodňovanému dokumentu a že je třeba se o něčem rozhodovat. Čeká nás velká práce a přes nedostatek času ji navrhuji podstoupit, aby výsledek byl hodný diskuse v KSČM.)

Vzhledem k tomu, že základní dokumenty strany předpokládají, že KSČM je stranou pluralitní, mohla by být přijata i opatření, která by zajišťovala jednotu strany v otázce denní politiky, ale určitou autonomii názorových proudů v otázce strategické linie a konečného cíle. Toto řešení by umožnilo zabránit případnému rozkladu strany a bylo by jistým rozkročením se strany, které by podchycovalo značnou část občanů, které dnes od programů KSČM odpuzuje právě přetrvávání předlistopadových ideologických prvků nebo nic neříkající kompromisnost řady stranických dokumentů k minulosti a budoucnosti. (E: Nehrozme si rozpadem strany. Je to velmi reálná hrozba a vedení se toho bojí od prostějovského sjezdu, všichni to víme. Řešme teoretické i praktické problémy, což neděláme, jen je odkládáme. Jenže co na křižovatkách, kde není možný kompromis, když cesty vedou zcela jinam? I potom zbude na pluralitu dost prostoru. Tak, jak si možná představujeme, že to bude dělat pluralitní společnost v soc.!- tam by byl základ ve sjednocovací roli samosprávného vlastnictví – tady působí dvě ideologie odlišných tříd – neprivilegovaných a řídícího aparátu minulosti, což uždnes je reakční faktor, objektivní spojenec kapitalismu.)

Jak jsme zdůraznili, nejsme politickou frakcí, ale vědeckým týmem a necháváme na rozhodnutích stranických orgánů v centru i v regionech, jak dalece budou naši iniciativu akceptovat. (E: Ano, ale nejdřív zkusme udělat další práci mezi sebou.) Když převládá vytrvalá nechuť poslouchat naše argumenty, tak to nemá cenu a je lepší bádat.

Jak praví Marx v Kritice gothajského programu “To jsem řekl a spasil svou duši”.

RSDr. Miroslav Grossmann, PhDr. Josef Heller, CSc., PhDr. František Neužil,

členové týmu CSTS ÚV KSČM „ Za komunistickou alternativu“

KONEC