Jdi na obsah Jdi na menu
 


HLAD A PŘEBYTKY – PARADOX SOUČASNOSTI

 

HLAD A PŘEBYTKY – PARADOX SOUČASNOSTI

Za čtvrt hodiny zemře hladem tisíc lidí…


 

100+1 zahraniční zajímavost, 1987, č. 4, s. 20 – 23

KONTYNENTY, Varšava

EL MOUDJAHID, Alžír

JOURNAL DO BRASIL, Rio de Janeiro

BULLETIN FAO, Řím


 

Člověk odedávna bojoval s přízrakem hladu, šanci mu však dalo teprve naše století a pokrok, jehož v něm lidstvo dosáhlo. Avšak řada nepříznivých faktorů způsobuje, že tato příležitost zůstává stále nevyužitá.

Podle norem, které vypracovali odborníci z Harvardovy univerzity, potřebuje dospělý, průměrně aktivní muž ke své výživě 12 500 kilojoulů denně. V rozvojových zemích však činí průměrná spotřeba 6000-8000 kilojoulů. Všimněme si však, že je to pouze průměr a že například v Asii se musí více než třetina obyvatel spokojit s dávkami daleko nižšími, než je toto minimum. Na smutném seznamu zemí, jejichž obyvatelstvo žije na velmi nízké úrovni, vedou v Asii Bangladéš a Indonésie, v Latinské Americe Brazílie a Kolumbie, ale opravdové „impérium“ hladu je v Africe. Po obou stranách rovníku, zhruba do 80 stupňů severní a jižní šířky, značná a mnohde dokonce převážná část obyvatel trpí chronickou podvýživou nebo dokonce hladoví.

Použití kritéria nutriční hodnoty je důležité proto, že pojem „hlad“ nelze vždy třeba brát doslovně, ve smyslu naprostého nedostatku obživy. Nejčastěji jde právě o složení konzumovaných potravin, o nedostatek bílkovin a vitamínů, bez nichž lidský organismus nemůže dobře pracovat, což dříve nebo později vede k jeho oslabení, náchylnosti k nejrůznějším chorobám a nezřídka k úplnému konci.

V rozvojových zemích začíná podvýživa lidského jedince již v prenatálním období. Ženy v těchto zemích přiberou v těhotenství velmi často jen tři – čtyři kilogramy. Převážná většina hypotrofických novorozenců se rodí právě v nejchudších rozvojových zemích. Existuje také nepochybná souvislost mezi hodnotou výživy a délkou lidského života. Zatímco v zemích s vysokou životní úrovní již dávno přesáhla sedmdesátku, v rozvojových zemích se lidé dožívají v průměru 55 let a v některých z nich, například v západní a východní Africe, umírají ve věku, který je u nás pokládán za vrchol životní aktivity.

Jaké jsou příčiny tohoto politováníhodného stavu? Kde hledat jeho kořeny? Některá z nich, ale ne ty hlavní, lze považovat za takzvaně objektivní. Je známo, že subtropické a tropické pásmo je vystaveno extrémním rozmarům přírody – řádí tam tajfuny, záplavy, sucha a to vše v závislosti na monzunovém rytmu. Již o něco méně objektivní jsou takové faktory, jako jsou eroze půdy, šíření pouštních oblastí, epidemické choroby decimující lidi i zvířata a různé jiné pohromy jako třeba invaze škůdců, kteří ničí úrodu. Patří sem ale také nedostatek infrastruktury – spojové techniky, sjízdných cest – a dopravních prostředků, které výrazně chybějí nejen v případech, kdy lidské životy závisí na okamžité záchranné akci.

Největší publicitu se ovšem v kapitalistickém světě získalo tvrzení, že hlavní příčinou hladu je nadměrný přírůstek obyvatelstva. Ruku v ruce s tím jde názor, že kdyby se podařilo omezit porodnost, tedy kdyby růst počtu obyvatelstva držel krok s růstem úrodnosti půdy, mohla by je Země uživit. Tyto úvahy – zdánlivě logické – jsou především povrchní a podle toho, zda se zveřejňují v dobré či zlé víře, jsou buď naivní nebo cynické, ale v každém případě škodlivé a scestné. Svalovat všechno na nekontrolovanou porodnost je argument pohodlný, ale má přibližně stejnou cenu, jako kdybychom vyčítali rybě vyhozené z vody na písek, že neplave. (?!)

Demografické tlaky mají samozřejmě krajně negativní důsledky, ale rozhodně to není přírůstek obyvatelstva, který by měl být hlavním obžalovaným v tomto dramatu psaném hladem. Vědci již před časem bezpečně zjistili, že i při dnešním vysokém přírůstku počtu obyvatelstva by se prakticky všechny rozvojové země mohly samy uživit, kdyby se jim podařilo zmobilizovat veškeré vlastní rezervy. Podstata věci je ovšem v tom, že toho zatím nemohou dosáhnout, protože světový ekonomický systém je stále ještě uspořádán tak, že jejich úsilí značně ochromuje.

Rozvojové země byly olupovány o své bohatství v koloniální epoše a jsou zapleteny do sítě nejrůznějších druhů závislosti na průmyslově vyspělých kapitalistických státech a nadnárodních společnostech, z níž se nemohou vyprostit. Pro ilustraci uveďme, že například nejkvalitnější půda v Africe již dlouhá desetiletí plodí kávu, tabák, kakaové boby, bavlnu a podzemnici olejnou, protože právě po těchto produktech je největší poptávka na světovém trhu. Většina průmyslově vyspělých zemí si je totiž nemůže vzhledem ke své geografické poloze sama vypěstovat. Pro rozvojové země to však je mnohdy jediný zdroj deviz. Je tomu tak v Africe, středoamerických státech i Asii.

Například Mexiko prodává více než polovinu své polní i skleníkové zeleniny a dalších výpěstků Spojeným státům americkým. Ceny tohoto zboží však samozřejmě diktují obří koncerny, stejně tak jako ceny průmyslových výrobků, jež jsou rozvojové země od nich nuceny kupovat. Bohatý, průmyslově vyspělý Západ exploatuje pro vlastní potřeby plnou čtvrtinu obdělávané půdy rozvojového světa.

Avšak ani tato forma přímého odčerpávání zemědělských výrobků velkému kapitálu nestačí. Americká firma Del Monte například vykupuje prvotřídní půdu v severním Mexiku, na níž tamní rolníci dříve pěstovali kukuřici a fazole, a zakládá tam obrovské plantáže chřestu. Ten pak putuje především na stoly západoevropských labužníků. Stejná firma ruinuje filipínské rolníky, aby na jejich pozemcích mohla v průmyslovém měřítku produkovat banány a ananas. Nadnárodní společnost Cargill zase získává pole v Brazílii a pěstuje na nich sóju, jejíž boby exportuje ke krmení hospodářských zvířat v Evropě. Dříve tato pole rodila černé fazole, které byly „chlebem i masem“ brazilské chudiny.

Bezohledný egoismus vede většinou také ty, kdo na Západě organizují různé úvěrové programy a potravinovou pomoc, velmi halasně proklamovanou a balenou do fantasticky barvitých frází o humanismu. Pomoc bývá totiž zpravidla „vázaná“, což je specifikováno v klauzulích smluv, které se však pochopitelně již nezveřejňují. Výměnou za poskytnutou pomoc se rozvojové země zavazují nakupovat na trhu „dárce“ zboží, které není tato země schopna realizovat normální cestou. V nedávné době musel například Egypt nakoupit v USA přes dva milióny tun pšenice za dodávku určitého množství potravin, které nutně potřeboval k zabránění hladomoru v zemi. Indie dostala od americké vlády potraviny, musela však odebrat průmyslová hnojiva od koncern Standard Oil, a to pochopitelně za ceny stanovené tímto koncernem.

Bezmála klasickým příkladem toho, jak vypadají v praxi četné „rozvojové“ programy, může být ukázka z Kolumbie. Společnost Purina Columbiana (filiálka největšího světového výrobce krmiv Ralston Purina) poskytla tamějším zemědělcům velkou půjčku v rámci tzv. Cooleyova programu, ale ti se museli zavázat k chovu drůbeže. Za získané úvěry nakupovali od Puriny krmiva a kuřata, která po vykrmení prodávali zpět Purině. V Kolumbii žije většina lidí v bídě a základní potravinou a zároveň zdrojem bílkovin jsou pro ně fazole. V důsledku expanze drůbežářství se však výměra polí, na nichž se nyní fazole pěstují, drasticky zmenšila. Výsledek? Více než polovina kolumbijských dětí trpí nedostatkem bílkovin. Tedy samo mechanické zvyšování zemědělské výroby v té které zemi ještě neznamená, že z toho budou mít užitek právě její obyvatelé.

Podobný případ – či spíše skandál – zažili také v Indii. Tam zase realizovali „bílou revoluci“, nazvanou také „operace povodeň“. Tou povodní byl příliv statisíců tun sušeného mléka a másla, jež dodávaly Indii ze svých ohromných přebytků země EHS. Důkladně to zruinovalo indické producenty mléka, ale co hlavně, také nejmladší populaci. Indické ženy totiž v mnoha případech upustily od kojení a nahradily je umělou výživou sušeným mlékem, které navíc mnohdy rozpouštěly v nepřevařené vodě a v nesprávném poměru, čímž docházelo často k nenapravitelným dietetickým chybám. Na své si při té příležitosti přišla i firma vyvážející kojenecké láhve.

Asymetrická závislost rozvojových zemí na průmyslově vyspělých kapitalistických státech se promítá do nejrůznějších forem pomoci. Ta je téměř zásadně řízena nejen ziskem v bezohledném soukolí obchodu, ale především politickými hledisky. V dnešním světě jsou totiž především potraviny zbraní a municí, silnou kartou v politickém pokru. Proto například Washington odmítl prodat potraviny Chile, když tam vládl Allende. Proto byl dlouholetým vyvolencem Spojených států amerických saigonský režim a jižní Korea, a ne třeba Bangladéš, když se odpoutal od „spřátelené“ vlády v Islámábádu, nebo osvobozený Vietnam. Proto se manipulovalo dodávkami potravin pro smrtelně vysílenou Kampučii Henga Samrina, zatímco tatáž země za dob Lon Nolových byla zaplavena americkými konzervami. Použití této dvojí míry tedy patří spíš mezi pravidla než mezi výjimky.

V zájmu spravedlnosti uveďme, že mnohé mají v některých rozvojových zemích na svědomí vnitřní síly – vlastní neschopní či zkorumpovaní úředníci nebo mocenská elita, pozůstatek koloniální nadvlády, zpronevěřující pomoc, určenou lidu, i hodnoty jím vyrobené. Potraviny, ať už vyrobené v zemi nebo získané za devizové prostředky a navíc za různé ústupky, se také často kazí nevhodným skladováním a přepravou.

V mnoha případech také zůstávají pouze na papíře různé zemědělské reformy. Půda je v rukou latifundistů a zámožných rolníků. V Indii například vlastní polovinu obdělávané půdy pouhých osm procent „zemědělců“, tzv. landlordů, zatímco tři čtvrtiny rolníků mají políčka ani ne hektarová. Většina „zelených revolucí“ je mnohem výhodnější pro velká hospodářství, jejich majitelé mají dostatek finančních prostředků k nákupu mechanizace, průmyslových hnojiv, pesticidů, budování zavlažovacích soustav a k nákupu zařízení i drahých kvalitních osiv. Výsledkem je, že malorolníci neobstojí v této konkurenci, jsou vytlačováni ze svých hospodářství a uchylují se do měst, kde rozšiřují řady chudiny a nezaměstnaných.


 

Opakujme tedy otázku: Kam s přebytky obilí a dalších zemědělských výrobků, vyprodukovaných ve vyspělých zemích? Jediným obrovským odbytištěm by mohla být většina rozvojových zemí. Zůstaňme však u podmiňovacího způsobu: mohly by být … Kdyby ovšem měly dostatek finančních prostředků k nákupu, který je pro ně leckdy otázkou života a smrti jejich obyvatel. A právě zde nastupuje politické i ekonomické vydírání v nejrůznějších formách, kterými se snaží jeden velký výrobce přetrumfnout druhého.


 

Zadluženost většiny rozvojových zemí ne každý rokem, ale každým měsícem stoupá a zvyšuje se i počet hladovějících a podvyživených. Odborníkům je zcela jasné, že východiskem z této situace není žádná pomoc ve formě hotových produktů, navíc poskytovaná neochotně a podmiňovaná politickými či hospodářskými ústupky.

Je jasné, že hlubší společenské přeměny nejsou snadné a že ani země, které si zvolily socialistickou cestu dalšího vývoje, se často nevyhnou potížím a chybám. Od bohatých a sytých nelze očekávat dalekosáhlou velkorysost a ani pomoc ve formě almužny ze soucitu není řešením; podkopává hrdost obdarovaných i budoucí samostatnost rozvojových zemí. Ty by měly být partnery, ne prosebníky. Pomoc by tedy měla povzbuzovat jejich rozvoj, odstraňovat nedostatky, analfabetismus a budovat široce pojatou potravinovou základnu. Bez pokroku v chudých částech světa nelze totiž vůbec hovořit o pokroku lidstva jako takového.

Jde tu také o zpětnou vazbu, protože rozvojové země jsou mimo jiné, jak už bylo řečeno, nejen velkým potenciálním trhem, ale i zásobárnou obrovských surovinových zdrojů. Svět je dnes do značné míry prostě odkázán na spolupráci a vzájemná závislost různých ekonomických soustav se neustále zvyšuje.

Uvolnění dostatečných technických a ekonomických prostředků a morální síly je tedy jediným řešením světového potravinového problému a současně i problému přebytků. K tomu je ovšem zapotřebí zastavení zbrojení, které by tyto prostředky poskytlo. Problémy rozvojových zemí jsou velkou společenskou výzvou naší doby, výzvou, která však zároveň úzce souvisí s otázkou nejdůležitější - s mírem na celém světě.