Lidé pro lid

Ezra J. Mishan – SPOR O EKONOMICKÝ RŮST

Nakladatelství Slon, 1994, 197 stran

(The Economic Growth Debate. An Assessment, 1977)

Kniha má 197 stran a je členěna do šesti částí (kapitol) a 51 bodů (podkapitol). Od doby svého napsání byla přeložena do mnoha jazyků světa. Proslavila se společně s dřívější knihou autora The Costs of Economic Growth (Náklady ekonomického růstu, 1967) nekonvenčním přístupem autora ke vztahu ekonomického růstu a společenského blaha.

Ukazatel ekonomického růstu je kritériem, podle něhož se posuzuje celkový výkon národa a jeho bohatství, čímž získal mezinárodní uznání jakožto obecný ukazatel síly. (s. 20)

… hospodářství, založené na konkurenci, nemůže uskutečnit optimální vývoj v čase.

Nikdo snad nepochybuje o tom, že bohatší a ekonomicky výkonnější společnost může být zároveň společností méně zdravou, méně poctivou, méně bezpečnou a méně spokojenou. (s. 30)

… alternativní politika se začne vyvíjet teprve ve chvíli, kdy lidé budou natolik zbaveni iluzí, že začnou se vší vážností uvažovat o tom, že opustí dráhu růstu a přijmou realitu rovnovážné ekonomiky. (s.68)

Jinými slovy, současným cílem ochránce životního prostředí není „nerůstová“ ekonomika jako taková, tím méně recese v růstové ekonomice. Jde o to přesvědčit širokou veřejnost, aby přijala ustálenou ekonomiku jako žádoucí normu politiky společnosti. Obecněji řečeno, jde o to podporovat ve veřejnosti vědomí rozsahu krize ohrožující lidstvo, přesvědčit lidi, aby opustili víru v tradiční ekonomická kritéria a aby namísto toho od základů nově uvažovali o různých činitelích, které zvyšují kvalitu života (s.81). (!!!!!)

Máme-li však skutečný zájem o blaho a charakter společnosti, nebudeme ochotni se spokojit s tímto omezením svého soudu – nebudeme ochotni přijmout stanovisko, že plynulý chod trhů a úroveň výroby a její rozdělení jsou jedinými kritérii, která mají být respektována.

Síly technického a ekonomického růstu se asi nezastaví, ať o nich budeme diskutovat jakkoliv. A ti z nás, kteří se touto otázkou pečlivě zabývají, musí s rezignací přijmout perspektivu budoucnosti, které by se raději vyhnuli. (s. 186)

Věříme-li však na druhé straně tomu, že člověk koneckonců může ovlivnit utváření budoucnosti, a věříme-li, že můžeme působit tak, abychom přece jen dostali pod kontrolu síly, které byly rozpoutány, byť jsou sebemocnější, pak stojí za to v takových zkoumáních pokračovat. Protože pak existuje šance – i když za výše popsaných okolností je velmi slabá - , že se lze vyhnout některým nejhorším následkům a, což zní ještě nadějněji, že v důsledku dlouhotrvajících diskusí a společenských experimentů se podaří vytvořit instituce, které budou lépe odpovídat základním potřebám a snahám člověka. (s. 186) (!!!!!)

Bez ohledu na to, jak je naděje slabá, závisí na všeobecném šíření poznatků o silách, které ve společnosti působí, o tradičních způsobech racionalizace vědy a technologie, jakož i zakořeněných hmotných a intelektuálních zájmech, které vědu a technologii podporují. Bez tohoto sílícího veřejného mínění, bez rostoucí nedůvěry k převládajícím postojům, které hlásají, že vše je více méně v pořádku nebo to lze s malými úpravami zlepšit, by se i malá naděje, která existuje, vytratila. (s. 189)

Budeme-li však chtít řídit svůj vlastní osud, pak naše volba nemůže být individuální, musí být kolektivní. Tato volba se tudíž nedá účinně uplatnit bez širokého konsensu o složkách dobrého života, konsensu, který v konečném důsledku vyplývá z našeho hlubšího poznání reality, z historické zkušenosti a z důkladných úvah a diskusí.

Můj jediný článek víry zní takto: Bude-li tu vůle, lze takového konsensu opravdu dosáhnout. Část pátá a šestá této knihy byly napsány v přesvědčení, že podstatné prvky dobrého života jsou přinejmenším rozpoznatelné a obecně uznávané. Jestliže se v tom mýlím, pak jsou vyhlídky skutečně chmurné. Každý bude žít pro sebe a nebude mít jinou volbu než nechat se unášet proudem jako nyní, s přáním všeho nejlepšího, ale obávaje se nejhoršího. (s. 57)

Je pravda, že kterékoliv alternativní uspořádání společnosti, které je očividně lepší než uspořádání existující, by bylo ihned přijato, kdyby je lidé plně pochopili a kdyby přechod nevyžadoval náklady a byl bezbolestný. Avšak projekt konkrétních zlepšení, který by byl uskutečnitelný, asi ještě dlouho nikdo nevymyslí, a kdyby jej přece jen vymyslel, bylo by zapotřebí mnoho úsilí a nákladů na to, aby se i ostatní přesvědčili o žádoucnosti takového projektu. Navíc by asi bylo třeba velkého úsilí a vysokých nákladů k překonání odporu vysoce organizovaných hospodářských kruhů nebo jiných zájmových skupin, ty myslí především na své vlastní bezprostřední ztráty, i když jsou si vědomy, že přijetí dané politiky by v dlouhodobé perspektivě bylo pro společnost výhodné.

Z toho vyplývá, že i vysoce atraktivní návrhy by zřejmě ztroskotaly pro nedostatek prostředků a podpory. Můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že blaho společnosti může být o mnoho menší, než jaká je jeho maximálně technicky dosažitelná úroveň. (s. 67 – 68)
 

Avšak tentýž konkurenční systém soukromého podnikání, který rozšiřuje sféru ekonomické svobody, působí podle Friedmana (1962) rovněž ve směru podpory politické svobody, neboť: „základní hrozbou svobody je donucovací moc, ať už je v rukou monarchy, diktátora, oligarchie nebo dočasné většiny. Zachování svobody vyžaduje eliminaci takové koncentrace moci v největší možné míře a rozptýlení a rozdělení té moci, která nemůže být odstraněna – za pomoci systému vzájemné kontroly a rovnováhy.

Tím, že se organizace ekonomických činností vyjme z pod kontroly politické moci, tím trh odstraňuje zdroj donucovací moci. To umožňuje, aby ekonomická síla spíše omezovala politickou moc, než aby ji posilovala.“ (s. 159)

Přiznávám, že mám sympatie pro široký záběr této argumentace. Podobně jako většina mých kolegů ekonomů jsem vždy ochoten přistoupit na předpoklad hovořící ve prospěch decentralizovaného soukromého podnikání konkurenčních trhů, pokud ovšem nejsou předloženy přesvědčivé argumenty svědčící o opaku, což se může někdy stát v případě, má-li se zavádět nějaké veřejné dobro nebo má-li se zabránit něčemu „špatnému“. Ačkoliv působení volného trhu a decentralizovaného podnikání nemůže samo o sobě zabránit postupnému upadání kvality života nebo zanikání morálních hodnot, je zajisté více v souladu s prosazováním skutečné ekonomické a politické svobody, než tomu je při koncentraci ekonomické moci v rukou obrovských společností, a co je ještě horší, v rukou státu. (s. 159-160)

Pluralismus

Pluralismus moderních společností nabývá dvou podob. Za prvé existuje neustálá soutěž mezi různými ekonomickými skupinami nejen o zlepšování materiálního postavení, ale i o větší podíl na „národním krajíci“. Tento stálý zápas probíhá přímo, buď formou nátlaku (nebo hrozeb) organizovaných skupin vůči ostatním, nebo formou rivality mezi organizacemi, v menší míře, méně přímo, pak prostřednictvím politického procesu.

Je nutno si, mimochodem, uvědomit, že rychlejší ekonomický růst nemůže sám o sobě tento boj oslabit, neboť každá skupina vidí svou výhru ve větším podílu na „krajíci“ i na moci. S rozvojem počítačových technik se boj stává prudší, ty totiž hledačům moci umožňují získávat stále zajímavější údaje ve stále kratších intervalech. Tento způsob pluralistické aktivity, podporovaný ústavními i mimoústavními prostředky, působí proto jako síla ničící společenskou harmonii. (!!??)

Jinou formou, jíž pluralismus nabývá, jsou neustálé spory o cílech společnosti, o její etice, o vhodném chování a o konvencích. Tyto spory jsou však méně výsledkem nových idejí, spíše jde o produkt hroucení tradiční morálky. …

… Jde spíše o pluralismus uvnitř našich moderních společností, a tento pluralismus nesměřuje ani tak k vyšší toleranci, nýbrž zvyšuje konflikt v důsledku zhroucení těch společenských hodnot, přesvědčení a zvyků, které vytvářejí vzájemné porozumění. (!!??)

Pluralismus v předindustriálních společnostech naproti tomu působil jako stabilizátor společenské struktury. Centrální vlády byly relativně slabé. Politická a hospodářská moc byla rozdělena mezi skupiny, které se částečně překrývaly: v předindustriální Británii to byla církev, společenstva řemeslníků, venkovská šlechta, úřednictvo, farnosti a městské správy, sdružení obchodníků. Každá instituce měla svá privilegia a své povinnosti. Uniformita předindustriální společnosti podporovala společenskou stabilitu, neboť byla ekumenického charakteru – to znamená, že měla společný mravní kodex, opírající se o jedno nebo druhé významné náboženství. (s.48 – 49)

Pokud jde o chování občanů, kteří ve volbách volí vlády zjevně oddané ekonomickému růstu, musíme si uvědomit, že možnosti volby jsou v kterémkoliv časovém momentu omezené, obzvláště při systému dvou stran. V moderních demokraciích jsou politické strany plně zaměstnány způsoby a prostředky, jak se udržet u moci nebo jak ji znovu získat. Jsou nutně konzervativní a zpravidla zaměřují své působení na běžné problémy – na zaměstnanost, ceny, zahraniční obchod, otázky průmyslu a celkového růstu. Nevyhnutelně myslí převážně na to, jak v příštích dvou třech letech budou jejich činy působit na voliče, po celou tuto dobu kalkulují s vlastními hodnoceními předsudků lidí, kteří je podporují, jakož i předsudky celé veřejnosti, jakoby to byla neměnná data. (!!!)

Jestliže navíc obě strany volí v závažných otázkách stejnou politiku – obě strany například vyznávají ekonomický růst a úzce pojatou ekonomickou efektivnost -, pak voliči prakticky nemají možnost volby. I za předpokladu, že většina obyvatelstva začíná nedůvěřovat konvenčnímu učení o ekonomickém růstu, představuje založení třetí strany nadlidský úkol, který vyžaduje čas, trpělivost, oběti a velké finanční a politické zdroje. (!!!!) Sama změna postojů a přesvědčení dosavadních straníků v základních otázkách je nevděčným a vyčerpávajícím úkolem. (!!!)

Tyto postřehy se vztahují k poněkud optimistickému názoru Edwarda Banfielda v knize The Ungeavenly City (1968), v tom smyslu, že existující společenské problémy patrně nejsou opravdu závažné, neboť kdyby takové byly, lidé by nelitovali námahy na jejich řešení. Problémy, které přetrvávají, jsou problémy, u nichž náklady na nápravu převyšují očekávané přínosy. (s. 67) (!??)

… Právě na základě toho mohou ekonomové, samozřejmě i ti, kteří jsou proti ekonomickému růstu, důvodně zpochybňovat politická rozhodnutí podporující ekonomický růst. Neboť předpokládá-li se, že laická veřejnost jen nesnadno rozpozná hlavní společenské důsledky specifických a relativně jednoduchých politických opatření, pak je daleko méně pravděpodobné, že táž veřejnost si uvědomí řadu důsledků, hmatatelných i nehmatatelných, krátkodobých i dlouhodobých, které zatěžují dobrý život společnosti při trvalé honbě za ekonomickým růstem. (s. 66) (??!)

Studium samotné ekonomie však nestačí k tomu, aby se člověk mohl přesvědčivě vyslovit k hlavním důsledkům ekonomického růstu, stejně tak ho ale k tomu nepřivede ani samotné studium kteréhokoliv vědního oboru o neživé přírodě. Zajisté, předměty jako entropologie, sociologie, psychologie, politologie, filozofie a historie mohou snad poněkud osvětlit aspoň některé aspekty ekonomického růstu. Avšak světlo vyzařované kterýmkoliv z těchto vědních oborů má příliš úzké ohnisko, takže není s to odhalit v plné šíři vztah mezi ekonomickým růstem a blahobytem. (s. 14)

Pokud jde o známější činitel znečištění, ekonom si spíše vymýšlí techniky na jejich odstranění, ačkoliv bude mít velmi málo příležitostí je uplatnit – pro nedostatek informací a politické vůle. Ekonomicky nejméně výhodné, nicméně politicky nejsnazší řešení je stavba závodů a zařízení na snižování znečišťování vody a ovzduší, způsobeného podniky i jednotlivci, pod povolenou mez. (s. 85)

O nákladech znečišťování životního prostředí na účet společnosti i tam, kde jsou tyto náklady úzce definovány, se ví málo. Problémem zde není prosté měření, převádění známých údajů o fyzických škodách na finanční náklady. Jde o to, že znalosti o účincích řady škodlivin a potenciálních škodlivin na lidské zdraví se získávají pomalu a váhavě. (s. 85 – 86)

Dobrý život

Dobrý život, který hledáme, je takový, který – zhruba řečeno – je s to uvést člověka do harmonického vztahu se sebou samým i s jinými. Takový život pak vyvstane z ustavení vnějšího řádu, který neporušuje vnitřní řád člověka, jde o život, v němž se živočišné pudy mohou ventilovat a najít svůj cíl bez újmy jiným lidem nebo sobě samému. Má-li takový život přetrvat, nemůže sloužit jen uspokojování tužeb elity, ať již kulturní nebo profesionální, nýbrž musí také plně odpovídat potřebám a radostem prostých mužů a žen. (s. 107)

Volný čas

Uvažujeme-li v kategoriích dobrého života, je užitečné uvažovat o volném čase nikoliv jako o čase, který nám zbývá po odečtu hodin placené práce, nýbrž spíše jako o čase, který zbývá jednotlivci pro jeho bezprostřední radosti. V tomto smyslu nemá volný čas jednotlivce jiný účel než přímé uspokojení, které tento jednotlivec spojuje se samotnou činností nebo nečinností ve volném čase. Je jasné, že schopnost využívat volného času v tomto smyslu předpokládá určitý duševní stav, zakládající se na vědomí pohody a neuspěchanosti, který dovoluje člověku splynout s daným okamžikem. Tohoto stavu mysli snadněji dosahují děti, někteří prostí lidé nebo ty skupiny osob, jejichž úloha v životě je dána neměnným hierarchickým řádem, méně snadno dosahují tohoto stavu mysli moderní řídící nebo odborní pracovníci. (s. 115)

„Zastavte svět, já chci vystoupit!“ (s. 75)

Mou snahou tedy nebylo rozpracovat některou z existujících doktrín ekonomického a sociálního rozvoje, nechtěl jsem ani vytvářet nový ideový systém, který by zahrnul vývojové trendy v průběhu staletí – což je totéž -, protože bych pravděpodobně neuspěl. Moje metoda byla zcela jiná. Spočívá v tom, že se zabývám každou úvahou, pokud může být přínosem pro široké téma mého výzkumu, které zní: lze očekávat, že nestálý ekonomický růst zvýší společenské blaho? (s. 13)

Ve srovnání s předindustriálním člověkem je proměna vidění světa takového rázu, že by mohla být připsána nějaké mocné droze, na níž je člověk nyní silně závislý. Je zcela přirozené, že oběť vychvaluje přednosti drogy, na níž je závislá, kdykoliv se obává, že jí bude odňata. Dnes tu tedy máme nově objevený zápal vychvalovat „étos výkonnosti“ a nutkavé hledání nových věcí a inovací, které naplňují životy motivací do té míry, až jsou zbaveny smyslu. Bolest způsobená uvolňováním naší mysli a povahy od vštěpovaných postojů a hodnot, které mají svůj původ ve dvou stoletích materiálního pokroku, je natolik velká a úsilí je natolik vyčerpávající, že převládá pokušení racionalizovat existující étos a kulturu. (s. 185 – 186)

Došlo by přece k všeobecnému zhroucení, kdybychom se troufli, tak říkajíc oficiálně, odstranit posvátného boha růstu, který tak dlouho vládl naší svatyni! A až by se prach usadil, mohlo by být prázdno, které zbude, tak strašné, že by nás ochromilo. (s 185)

Přání disponovat relativně větší koupěschopností než jiní lidé, resp. než jiné osoby ve srovnatelných profesích, bylo ekonomy zařazeno do kategorie vedlejších účinků. To si zasluhuje zvláštní pozornost už z toho důvodu, že jde o účinek, proti kterému ekonom není s to navrhnout žádný lék, jenž by byl konzistentní s pokračujícím ekonomickým růstem. Tento moderní postoj k ekonomickému postavení byl poctěn názvem „hypotéza relativního příjmu“, mezi profesionály se nyní o ní hovoří jako o „účinku Jonesových“ (keeping-up-with Jones – vyrovnat se Jonesovým, nezůstat za nimi pozadu).

V bohaté společnosti je spokojenost lidí, jak se vyjádřil Thorstein Veblen (1928), závislá nejen na přirozené nebo poznané užitečnosti zboží, které vlastní, ale i na statusové hodnotě spojené s tímto vlastnictvím. Obecněji řečeno – uspokojení, jež jednotlivci přinášejí jeho běžné výdaje, je závislé nejen na koupeném zboží, ale i na zboží kupovaném jinými. Ve vysoce vyvinuté konzumní společnosti nemá váhu jen absolutní příjem jednotlivce, ale také jeho relativní příjem – tedy jeho postavení v příjmové struktuře. (s. 86) (??!!)

V kterékoliv diskusi na toto téma bude věrný socialista zaujímat – třeba nevědomky – stanovisko nerovných výhod: bude srovnávat současný existující „kapitalistický“ systém (se všemi jeho nedokonalostmi, které svobodný, senzacechtivý tisk ještě nafukuje) s dosud neexistujícím, leč dokonalým, ideálním socialistickým systémem.

Kdekoliv dojde ke zradě „revoluce lidu“, vždy jsou nalezeni nezničitelní „nepřátelé revoluce“, kterým lze připsat vinu. Oddaný socialista s obtížemi vysvětlí, proč by nová revoluce, kterou on chce uskutečnit, měla mít lepší osud, když všechny předcházející byly zrazeny nebo byla moc převzata bezohlednými mocenskými elitami. (!!??)

Zdá se, že tuto taktiku přijali, možná nechtěně, mnozí ekonomové – zastánci růstu, kteří srovnávají nerůstovou ekonomiku s idealizovanou růstovou ekonomikou: s ekonomikou, která je pomocí ideálních institucionálních mechanismů očištěna od všech škodlivých vedlejších účinků, jež jsou definovány natolik neurčitě, aby mohlo být dokázáno, že proces růstu přináší společenský prospěch. Právě z tradičního usilování o dokonalou společnost čerpá svou sílu postoj, který neodmítá zcela ekonomický růst, nýbrž se snaží jej reformovat (nebo mu dát „nový směr“).

Tento podnět však neposkytuje věrohodný obraz blízké budoucnosti, jejíž obrysy se už začaly rýsovat. Všichni ekonomové vědí, že bude-li existovat politická iniciativa a vynaloženy finanční prostředky, bude možné do určité míry redukovat negativní účinky na životní prostředí, jako například znečišťování vody a vzduchu, přetížení dopravy, hluk a znečišťování přírody zaviněné turisty.

Ale pouhá teoretická možnost sociální kontroly sama o sobě nic neznamená. Posuzujeme-li měnící se kvalitu života za poslední tři desetiletí, nemůžeme – pokud jsme rozumní – zavírat oči před tím, že mnohé druhy znečištění se už rozšířily po celé zeměkouli. Základem ekonomických předpovědí kvality života pro budoucí tři desetiletí nemůže být ideální stav, jaký si ekonomové představují a který má být výsledkem dokonalého rozdělení vlastnictví. V této diskusi jde o to, jaká je politická pravděpodobnost toho, že v rámci ekonomiky orientované na růst dojde k významnému omezení každého z hlavních druhů znečištění. (s. 69 – 70)