Jdi na obsah Jdi na menu
 


EU: JEDNO TÉMA, DVA NÁZORY

26. 10. 2002

 

EU: JEDNO TÉMA, DVA NÁZORY

Právo, Publicistika, 26. října 2002, s. 18

Ramiro Cibrián - Co dosáhla EU v Johannesburgu

Trvale udržitelný rozvoj je nezbytným předpokladem k zaručení ekologicky příznivého hospodářského růstu pro naše i příští generace. Hospodářský rozvoj se ve svém dosavadním průběhu neohlížel na dopad na životní prostředí, a vedl často k rozšíření chudoby, k narůstajícím zdravotním problémům, ke změně klimatu a k ochuzování biologické rozmanitosti nebo zásob ryb naší planety.

Podobně jako na dřívějších podobných summitech OSN vystoupila Evropská unie jako první zastánce trvale udržitelného rozvoje i na srpnovém summitu v Johannesburgu. Sehrála zde klíčovou úlohu, která byla rozhodující pro významné úspěchy summitu.

Evropské unii šlo v Johannesburgu především o další realizaci Rozvojových cílů tisíciletí. (?!) Za nejvýznamnější z těchto cílů považuje EU snížení na polovina roku 2015 počtu těch, kdo žijí v extrémní chudobě. Vymýcení chudoby bylo na summitu základním tématem, na které EU vztahovala řešení všech ostatních konkrétních otázek. Dle argumentace Unie bude třeba naší angažovanost v řešení problému chudoby prokázat tím, že se shodneme na kvantifikovatelných cílech s přesnými harmonogramy a s mechanismy monitorování. Tímto způsobem bychom mohli účelně pokračovat a doplnit probíhající práci v rámci Rozvojové agendy ze summitu v Dauhá, vyhlášené v roce 2001. V Dauhá se EU zavázala, že úplně otevře své trhy nejchudším zemím a bude pokračovat v reformování Společné zemědělské politiky tak, aby byl zajištěn trvale udržitelný rozvoj v zemích třetího světa.

V Johannesburgu EU využila svou politickou a hospodářskou váhu k zajištění souboru pěti nových cílů na realizaci nejdůležitějších priorit udržitelného rozvoje.

Prvním konkrétním cílem je do roku 2015 snížit na polovinu podíl lidí bez přístupu k základním hygienickým podmínkám. V současné době se to týká přibližně 3 miliard lidí, tedy poloviny obyvatel světa.

Druhým z cílů je pokračovat v činnosti, která má do roku 2020 vést k minimalizaci hlavních negativních dopadů výroby a používání chemických látek na lidské zdraví a životní prostředí.

Třetí cíl vychází z celosvětového znepokojení nad snižováním biologické rozmanitosti naší planety a vyčerpáváním života v mořích: účastníci summitu se zavázali, že snižování biodiverzity zastaví do roku 2010.

Pro realizaci čtvrtého cíle získala EU závazek, že nejpozději do roku 2015 zastaví snižování zásoby ryb v mořích a navrátí jejich stavy na trvale udržitelnou úroveň. Posledním z přijatých cílů bude zajištění celkové strategie pro trvale udržitelný rozvoj tím, že se začne realizovat národní strategie trvale udržitelného rozvoje do roku 2005.

Kromě toho byl v Johannesburgu nastolen desetiletý rámcový program udržitelné spotřeby a výroby.(!?) Na problematice globalizace se účastníci summitu dohodli, že posílí význam mezinárodního obchodu pro trvale udržitelný rozvoj včetně podpory obchodování s ekologickými a organickými produkty z rozvojových zemí.

Pokud jde o změny klimatu, potvrdila EU společně se signatářskými státy Kjótského protokolu své odhodlání zajistit jeho platnost v co nejkratší době. Zároveň EU dosáhla dohody o „koalici těch, kteří jsou odhodláni“ k naléhavému zásadnímu zvýšení globálního podílu obnovitelných zdrojů.

V porovnání s dřívějšími summity mělo jednání v Johannesburgu v důsledku 11. září velmi odlišné politické pozadí. Navzdory tomuto prosadila EU další důležité závazky k prospěchu trvale udržitelného rozvoje v globálním měřítku. Věříme, že závazky z Johannesburgu přinesou postupně ty pozitivní výsledky, které jsou zapotřebí k zajištění blahobytu příštích generací na naší planetě Zemi – jediné, kterou máme.


 

Petr Lebeda – Evropě chybí odvaha ke globálnímu vedení

Mnozí ekologové vkládali před Světovým summitem o udržitelném rozvoji v Johannesburgu do Evropské unie značné naděje. V otázkách životního prostředí patnáctka tradičně vyvažuje sabotérský přístup USA a dokáže najít společnou řeč s rozvojovými zeměmi (G77). Kvůli vnitřním rozporům, vlivným lobby a nespolehlivosti v jednáních se ale během summitu několikrát ocitla v koutě. Po návratu se nevyhnula oprávněné kritice. Progresivní postoje v mnoha otázkách EU nedokázala prosadit globálně, v jiných k nim nenašla odvahu.

Terčem největší kritiky je už léta zemědělská politika EU, jež nahrává i ostatním zemím Severu. Především masové dotace, od kterých zejména díky silnému tlaku francouzských a španělských farmářů ani na summitu stále neustoupila. Všichni uznávají, že tato politika je neudržitelná finančně (již před příchodem nových členů), obchodně, morálně i ekologicky. Vede k zásahům do krajiny, snižování kvality či dokonce kontaminaci potravin a pitné vody. Podkopává zemědělský vývoz rozvojových zemí, jejich často primární zdroj příjmu, a popírá tolik obhajovanou logiku volného obchodu. Koncepce multifunkčního zemědělství samozřejmě má své meritum, ale bez dotažení Fischlerovy reformy – tedy odklonu od dotování kvantity k podpoře kvality – není mezinárodně obhajitelná. I poté je ale třeba řešit klíčový problém globálního obchodu – neudržitelnost dopravy.

Bez oddělení ekonomického růstu, od nárůstu dopravy a plného započítávání ekologických nákladů dopravy do účetnictví (např. Montiho návrh energetické daně a ukončení ekologicky škodlivých dotací) nelze hovořit o udržitelném rozvoji. Jakkoliv byl EU na summitu ke cti boj o zvýšený podíl obnovitelných zdrojů v energetice, globální i evropské dopravní politice věnuje nedostatečnou pozornost. Mimo jiné doprava představuje i důležitý faktor globální změny klimatu, na niž se EU zaměřila už před summitem.

V neposlední řadě Evropané stále využívají neadekvátně vyšší podíl zdrojů než obyvatelé Jihu, i než je globálně udržitelné. Ani v Johannesburgu EU neprosazovala nutnost zavést ukazatele tzv. ekologické stopy a změnit naše spotřební vzorce. Proti očekáváním nepodpořila skupinu G77 proti USA v otázce větší finanční zodpovědnosti Severu za rozvoj Jihu a vzdorovala regulaci nadnárodních korporací. Souhlasila s faktickým podřízením mezinárodních ekologických smluv normám Světové obchodní organizace, i když k němu explicitně nakonec nedošlo. V důsledku jejího chabého vedení (?!) summit v Johannesburgu vyústil v celkově zanedbatelný počet konkrétních cílů, termínů a mechanismů naplňování udržitelného rozvoje.