Jdi na obsah Jdi na menu
 


ČESKO V ROCE 2015: PRŮVODCE KRAJINOU MOŽNÝCH BUDOUCNOSTÍ

 

Tři pohledy do budoucnosti

Orientace – příloha Lidových novin pro civilizaci a myšlení, 27. ledna 2001

ČESKO V ROCE 2015: PRŮVODCE KRAJINOU MOŽNÝCH BUDOUCNOSTÍ


 

V říjnu vzniklo na Fakultě sociálních věd UK v Praze nové Centrum pro sociální a ekonomické strategie a jeho vedoucí, sociolog Martin Potůček se stal vedoucím devítičlenného autorského týmu, který shromáždil podklady od několika desítek expertů z vysokých škol, Akademie věd, nevládních institucí i státních agentur a ministerstev.


 

Tři modelové scénáře jsou míněny jako podklad pro veřejnou diskusi o tom, jakým směrem se bude Česká republika ubírat. Podle přesvědčení autorů totiž závisí osudy země na tom, jaké představy o budoucnosti si společnost vytvoří a jak usiluje o jejich naplnění.(!!!!)


 

Úkolem scénářů není „uhodnout“ budoucnost, ale nabídnout nové perspektivy pohledu, které pomohou v uvažování o tom, jaké důsledky může mít naše dnešní jednání a rozhodování na všech úrovních života společnosti.(!!!)

Pokud se stanou podnětem pro názorovou výměnu o společné budoucnosti mezi zástupci různých disciplín a profesí, lidí různých věkových, zájmových, hodnotových, kulturních a politických zakotvení, bude záměr projektu naplněn.(!!!)

Diskuse o možných cestách do budoucnosti je totiž podle autorů užitečnější než zvěstování hotových pravd.

Taková diskuse může plno věcí ujasnit a přispět tak k tomu, že bude lépe využito nabízených šancí a že se Česko obratněji vyhne některým pastem a nástrahám.


 


 

ČESKÁ REPUBLIKA V ROCE 2015: PREMIANT LIBERALISMU

Reforma veřejné správy však uvízla na písčině zájmů byrokratických špiček a ekonomických lobby.

Nejúspěšnější byly skupiny lobbistů hájících zájmy nadnárodních korporací a domácích prosperujících firem působících v oblasti informačních a komunikačních technologií, energetiky, speciální výroby apod. Postupně prakticky ovládly i sám politický systém – pragmatismus globální ekonomiky si tak podřídil i českou politickou scénu a modernizace byla fakticky ztotožněna s liberalizací trhu. Síly, které odmítaly přijmout tento pohled, byly označeny jako antimodernizační a byl na ně vyvíjen politický nátlak, jehož cílem bylo vytlačit je na periferii politického a společenského dění.


 

Kritizovaly ho (zvolený způsob modernizace) za absenci duchovního rozměru, poklonkování nadnárodním monopolům, zkorumpovanost, za jeho necitlivost vůči národním specifikům a bezohlednost k sociálně slabším vrstvám obyvatelstva.


 

Menší část občanů systém skutečně vytlačil na samý okraj společnosti, do pásma krajní chudoby. Sociální vyčlenění („exkluze“) některých kategorií a vrstev obyvatelstva se stalo trvale přítomným fenoménem doby. Třídní rozdíly postupem času rostly a vážně narušovaly sociální soudržnost společnosti.


 

Jejich masové zavádění (nových technologií) do ekonomiky vyprodukovalo nový typ příslušníků střední třídy, tzv. symbolické analytiky, kteří se stali nejvýznamnějším nositelem hodnot střední třídy.


 


 

Občanské organizace, které se v období do roku 2015 soustředily jak na sanování negativních důsledků rychlé liberalizace, tak na boj proti čistě tržní formě globalizace.


 

Organizátoři protestů prosazovali myšlenku, že vítězné trhy, bez globální morálky a odpovědnosti, jsou mechanismy pracující na zničení světa.

Ve jménu globálního étosu se zrodilo velké množství nadnárodních (náboženských, politických a sociálních) hnutí, která do veřejné debaty vnášela taková témata jako absence demokratické legitimity globálních institucí, otázky globální legislativy, korupce a neefektivnosti globálních institucí, „ztráta tradiční motivační role národních a místních identit“ apod. Jejich váha časem narůstala a vítězství trhů se tak stávalo stále spornějším. (??!!)


 


 

ČESKÁ REPUBLIKA V ROCE 2015: ŠTIKA V EVROPSKÉM RYBNÍCE


 

Základem integračního úspěchu byla dobře připravená a důsledně realizovaná reforma veřejné správy. Ta byla vnímána jako nástroj umožňující zlepšení fungování ekonomiky a života celé společnosti. Zavedení jádra reformních změn předcházela široká přesvědčovací kampaň v masmédiích.

Veřejnost se v ní seznamovala s praktickými požadavky na fungování veřejné správy, které jsou běžné v zemích EU – skládání účtů veřejnosti, důraz na společenskou efektivnost a vnitřní hospodárnost veřejné správy.

Reforma byla zásadní především v tom směru, že zdůrazňovala „obstaravatelskou“, a nikoli mocenskou úlohu státu a nižších vrstev veřejné správy. Posílila prvky strategického řízení a koordinačních aktivit a časem přinesla i zkvalitnění legislativní činnosti, zdokonalení regulačních procesů a rozšíření partnerské komunikace ve vztahu k veřejnosti.

Díky reformním změnám se veřejná správa stala aktivním činitelem ekonomických a sociálních procesů. Aktivní roli sehrála zejména v případě čerpání prostředků z fondů EU, přitahování zahraničních investicí a podpory malých a středních podniků.

Za tímto účelem byla vybudována síť institucí (někdy i hybridního charakteru – částečně státních, komerčních nebo občanských), které ulehčovaly prosazení projektů usilujících o získání peněz ze strukturálních fondů EU a lobbovaly za ně přímo v Bruselu.


 

Lepší spolupráce s občanskými organizacemi přinesla výrazný pokrok v koncepční přípravě programů státu v oblasti zdravotnictví, sociální péče, školství, v boji proti kriminalitě a soužití s menšinami.

Občanské organizace tak začaly stále více ovlivňovat veřejnou politiku a tento stav se do značné míry i formalizoval – spolupráce veřejné správy a občanských organizací byla postavena na programovou bázi.


 

Snaha o rychlou modernizaci veřejné správy až příliš strhávala pozornost vlády tímto směrem. Sama reforma veřejné správy tím byla ohrožena, další pokračování si od jejích stoupenců vyžádalo až nadlidské úsilí. Vláda totiž často zapomínala, že reforma je jen prostředek, a ne cíl.

Bylo tomu tak proto, že reforma narážela jak na odpor subjektů s investovanými zájmy do starých byrokratických struktur, tak i na omezené potenciály své realizace, a to nejen finančního rázu. Agenda politického systému byla trvale přetěžována tématy institucionalizace ekonomiky a byrokratizace společenského života.


 

Stropem reformních možností byl především lidský kapitál. Rychle modernizované instituce se plnily pracovníky, kteří sice prošli příslušnými druhy školení, ale nestačili se zbavit starých návyků a starého hodnotového zázemí. Malichernost, závist a pasivní rezistence vůči novotám udělaly své. Zkušenější administrativní pracovníci nacházeli i v novém institucionálním prostředí dostatek korupčních příležitostí a možností pokračovat ve vrchnostenském stylu práce. Navzdory široce vedené osvětové a protikorupční kampani se tyto jevy nepodařilo v uspokojivé míře eliminovat.

Navíc se z různých důvodů nedařilo jednotlivé proudy reformy časově dostatečně dobře koordinovat. Docházelo ke zdržením a zmatkům, které společně s neutuchajícími korupčními aférami podkopávaly důvěryhodnost reformy i upřímnost záměrů vlády a hnaly vodu na mlýn odpůrců reforem a antimodernizačních sil.


 

Zpochybňování smysluplnosti reforem provázel tlak na jejich zastavení, rozmělňování, nebo alespoň zpomalení. Tento tlak vycházel hlavně z tábora politických konkurentů vlády a ze strany médií, která nejvíce kritizovala fakt, že se nepodařilo snížit počet úředníků a že výdaje na veřejnou správu neklesly, ale vzrostly.


 

Vládám se dařilo držet sociální nerovnost na uzdě díky ozdravným programům pro špatně hospodařící podniky a regiony.


 

Vysokou zátěž pro veřejný rozpočet představoval trvalý růst mandatorních výdajů vyplývající ze systému sociálního zabezpečení, který časem přesáhl možnosti české ekonomiky. Tento trend nezastavilo ani kompromisní řešení reformy sociálního zabezpečení, které spočívalo ve zvýšení důchodové hranice a zavedení některých prvků fondového systému při současném snížení kvót pojistného.

Navíc ČR musela přijmout a plnit náročné standardy EU v ochraně životního prostředí, které si také vyžádaly značné investiční náklady. Na druhé straně zahájení ekologické daňové reformy znamenalo zásadní obrat ve směřování společnosti k udržitelnému rozvoji a podstatně zvýšilo rekreační atraktivnost území ČR.

Ekologická daň se v první řadě týkala zdanění paliv a energií. Jejich zdaněním, ale i zdaněním dalších neobnovitelných zdrojů, cena těchto komodit významně vzrostla, což však bylo kompenzováno nižším zdaněním pracovní síly. Ekologická daňová reforma byla proto cenově neutrální. Zdražily se neobnovitelné zdroje, ale zlevnila se pracovní síla, což mělo pozitivní vliv na zaměstnanost.


 


 

ČESKÁ REPUBLIKA V ROCE 2015: CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ


 

Fragmentace politické scény, ostré konflikty uvnitř politických stran, neschopnost jejich lídrů zaručit dlouhodobější vzájemnou spolupráci, množící se protesty občanských organizací, blokády silnic a množství nekonečně se vlekoucích soudních sporů ohledně rozhodnutí veřejné správy se staly běžným obrázkem života české společnosti koncem prvního desetiletí 21. století. Stát se stal obětí nátlakových skupin, které se svým vlivem veřejně vychloubaly. Všichni bojovali proti všem.

Část občanů, kteří původně podporovali modernizační úsilí vlády a budování otevřené společnosti, byla z této situace natolik rozčarována, že rezignovala a znovu začala řešit své problémy přes vlivné klientské sítě. Nedostatek konsenzu na dlouhý čas uvrhl politiku do stavu bezkoncepčnosti. Rozvoj školství, zdravotnictví a sociální péče se začal stále více přesouvat na bedra regionálních organizací veřejné správy a místní samosprávy.

Pomalá modernizace hospodářství vyhovovala obyvatelstvu zvyklému na nízkou pracovní mobilitu. Decentralizace a posílení role malých hráčů vedla k emancipaci regionů a obcí. Občanské organizace začaly být v širokém měřítku vnímány jako obranný val proti negativním vlivům globalizace a standardizace, které přicházely z EU. Témata jako místní rozvoj, mezisektorové partnerství a sociální začlenění se stala přirozenou součástí veřejné politiky. Sociální soudržnost vzrostla a česká společnost pozvolna opouštěla podobu atomizované, masové společnosti, lehce ovládané centrálními elitami.


 

Ve struktuře průmyslu došlo k posunu ve prospěch strojírenství a v neprospěch hutnictví a těžby uhlí, poklesl rovněž podíl textilního průmyslu. Česko je až do roku 2015 středně průmyslově vyspělou zemí s tendencí k pozvolnému zlepšování struktury ekonomiky a s předpokladem, že se v budoucnu dále přiblíží průměrné ekonomické úrovni EU. Občané ČR i jejich vlády se prozatím spokojili s místem své země na okraji globalizačních procesů, kde česká ekonomika do značné míry těží z orientace na méně náročné trhy.

Zmenšující se důvěryhodnost politických stran, nízká účast na volbách a postupující decentralizace přispěly k pozitivní změně politického stylu (z autoritativního na konsenzuální), k posílení participativních prvků demokracie a daly i malým aktérům šanci vstupovat do rozhodovacích procesů.

Nutnost vyjednávat, dosahovat konsenzu a získávat širší podporu vedla politické strany k hledání nových spojenců. V široké míře se jimi staly občanské organizace nejrůznějšího druhu, které dokázaly na svou stranu strhnout důvěru menších společenství a komunit. Postupně se kolem hlavních politických stran vytvořil okruh podpůrných občanských organizací, které se domáhaly svého podílu na moci.


 

Občanský sektor coby společenský aktér tak razantně vstoupil do politické arény, a to nejen jako vyjednavač, resp. harmonizátor názorů a postojů různých kolektivních aktérů, ale i jako reprezentant jejich zájmů. Tripartita získala rozhodovací pravomoci a jejími členy se kromě odborů staly i svazy občanských organizací.