Lidé pro lid

VŠE PODSTATNÉ PROBĚHNE V PŘÍŠTÍCH DVACETI LETECH

Josef Müller

23.6. 2009

Vše podstatné proběhne v příštích dvaceti letech. Co to znamená z hlediska voleb? 4x, 5x či 6x hodit lístek do volební urny, popřípadě kliknout na monitoru počítače a poté jen nechápavě sledovat divadlo, které nevážně (ve svém důsledku) na základě vážných věcí sehrávají naše politické strany a jejich (ne)ukáznění poslanci. Ze všech stran se válí mraky informací, ocitáme se v latentní ekonomické krizi a v plíživé a o to zrádnější ekologické krizi a naši politici nám slibují, že jejich modré, oranžové, červené, zelené a jiné programy zaručeně zaberou. Dejte nám důvěru na čtyři roky a uvidíte… ne, to je příliš dlouhá doba, chceme být u toho, chceme odstranit aroganci velkých stran, nechceme, aby přišli vniveč hlasy osobností, které mají co říci a neprojdou přitom sítem volebních pravidel. Na řadě je digitální demokracie. Novou výzvou politiky je „ani jedna tvůrčí myšlenka nesmí přijít na zmar“.

Digitální demokracie – pod kterou si lze představit dosažitelnost podstatných informací pro život společnosti neomezeně na čase a místě, včetně neomezeného hodnocení a výběru předkládaných řešení – nás dostává do nové historické situace, kdy máme znovu fundamentální možnost se vyjádřit nejen k tomu co, ale také jak. Toto jak se stalo brzdou co v nevídaných rozměrech. Udělalo frašku z jakéhokoliv programu, relativizovalo jakýkoliv předvolební slib a vstup. Doba společenské stability, kdy se v poklidu střídaly víceméně levé a víceméně pravé vlády, je nyní nenávratně pryč, cítí to každý volič, výsledkem jsou povolební paty, za zaručeným vítězstvím ve velkém stylu je cítit pachuť pokrytectví.

S digitální demokracií jde ruku v ruce deliberativní demokracie, tj. široké smazání rozdílu mezi voličem a poslancem, vlastníkem a nevlastníkem, řídícím a podřízeným… ti všichni se stávají součástí turbulentního prostředí, kde budou jednotlivé role rotovat. Také z hlediska tradičního pohledu na demokracii je deliberativní demokracie cestou kupředu: více hlav více ví, větší účast znamená větší reprezentativnost a také, což je obzvláště důležité, konkurence přístupů vychovává.

Situace ve společenských vědách: trochu mi připadá současná reakce těch, kterých se společenské vědy týkají, na nejhlubší recesi od druhé světové války jako věštění z křišťálové koule.

Nápadně mi to připomíná situaci po rozpadu východního bloku. Tehdy byla reakce společenských odborníků podobná. Ze zkušeností těch let vyplývá, že společnost může mít jenom takovou budoucnost, kterou si v přítomnosti připraví. Připravuje se dvojím způsobem – vědou a politiky. Nemůžeme počítat s budoucí trvale udržitelnou společností, když její základy nezačneme budovat nyní a místo oddlužení společnosti ji zadlužujeme ještě víc.

Měli bychom změnit možnost dostupnosti společenských věd. Na internetu nejpřesvědčivější fakta o životním prostředí a společnosti, jejich vzájemném ovlivňování a podmíněnosti, návrhy na zlepšení situace, nejsou svobodně přístupny bez zpoplatnění. Je třeba vymyslet systém, který nejenže vytvoří volně přístupný fond této literatury, ale také zajistí jeho popularizaci mezi obyvateli planety. Římský klub (a další organizace…) je opravdu „klubová záležitost“ a naší starostí by mělo být rozšíření tohoto vrcholku pyramidy o její širokou základnu.

Z pohledu digitální demokracie je činnost parlamentů (a evropského s jeho stěhováním snad nejvíce) a všech (mezinárodních) konferencí málo produktivní. Cestováním se ztrácí drahocenné zdroje a čas, primitivní hlasovací mechanismy zdržují a vedou k sebeuspokojení typu „více se nedalo udělat, více jsme se neshodli“. Jde o to vymyslet a zavést takové technologie, které tyto mechanismy zproduktivní. Jsme-li svědky bouřlivého vývoje vojenské techniky a stále důmyslnějšího způsobu zabíjení lidí ve válkách, proč neobrátit naši pozornost na technologie, které umožní zrychlit a zefektivnit řízení naší společnosti, která to tak naléhavě v nastávající epoše potřebuje.

Digitální demokracie potřebuje svoji vědu. Výběrová statistika je mocný nástroj. Již celkem z hlediska celé společnosti zanedbatelné vzorky občanů – voličů – účastníků hlasovacího procesu dávají přehledný obraz o názorech na daný problém ve společnosti. Důležitý je ale způsob výběru vzorku občanů (náhodně nebo podle nějakých kritérií). Samostatným problémem je dostupnost nových komunikačních technologií každému občanovi. Jiný problém je provázání a hierarchie úkolů, o kterých se hlasuje, a to se týká i „odborníků“, kteří jsou nositeli těchto úkolů nebo dokonce i voličů, kteří se podle „spravedlivého klíče“ propracovávají k hlasování na vyšších úrovních.

Dostupnost informací. Standardem, který nabízí rozvoj sítí, by mělo být osvojení nejlepších postupů ze světa pro rozvoj společnosti podle baťovského „to nejlepší na světě je pro nás dostatečné“.

Zahlcení informacemi vyzývá k jejich novému třídění a zpracování.

Vzdělání. Toto je velké téma, které úzce souvisí s novými komunikačními technologiemi.

Je zřejmé, že svět se dál nepohne bez počítačově gramotných, o možnostech svého osudu a osudu své rodiny, regionu, národa, země, kontinentu a světa obeznámených a vzdělaných lidí. Tvrdit v době, kdy ve světě žijí děti, které nemají ani svoji třídu s křídou a tabulí, že nejlepším způsobem vzdělávání je připojení k síti, může někomu připadat příliš odvážné, ale je to ta nejlepší perspektiva, kterou si můžeme pro mládí světa přát.

2. část – O politice

Otázka srdcařů. Naštěstí je na světě řada dobrých analýz, rozborů a nápadů, co by se dalo v celosvětovém měřítku dělat pro trvale udržitelný život, ale kupodivu málo je těch, především v hlavním proudu politiky, kteří by volali k mobilizaci společnosti za dosažení těchto cílů, až na světlé výjimky. Je na řadě určitá „naivita“ nové generace politiků a s ní spojená věta „pojďte změníme svět k udržitelnému způsobu života“? Určitě je, ale jak překonat rozpor mezi tím, co by se mělo dělat z hlediska udržitelnosti a co reálně dělají politici pro udržení a rozvoj blahobytu nebo jinak řečeno konzumní společnosti? Toto je bezesporu nejtvrdší oříšek pro současnou vědu o společnosti. Všechna doporučení a závazky na vrcholné úrovni zavánějí tak trochu jako „hraběcí rady“. Skrz tento termín jsem si vytrpěl svoje, když moje návrhy pro ministerstvo byly shledávány příliš obecné a v daném společenském klimatu neproveditelné.

Nezbývá než přejít ke kořenu věcí, kterým je s největší pravděpodobností otázka hodnot ve společnosti. Jestliže otázkou úspěchu a prestiže jednotlivých lidí ve společnosti je množství vydělaných peněz a následně spotřebovaného zboží a na rostoucí spotřebě je závislé „zdraví“ celé společnosti, je z hlediska udržitelnosti něco špatně.

Tuto situaci v duchu nejraději přirovnávám k objevu penicilínu. Hledáme něco, co by reálně spasilo naši společnost, něco co již známe a je mezi námi, co ale musíme uchopit a vypiplat z malinkého vzorku do masových rozměrů k naší dlouhodobé léčbě.

Odpovědí je „produktivní napětí“ konkurence a spolupráce, otevřená společnost, dialektika práce coby nutnosti a potřeby. Dialektika toho, že čím více rozčleníme a zviditelníme práce jednotlivců, tím zároveň posílíme schopnost chování společnosti jako celku.

Politika a ideologie. Tam, kde se politika, ve snaze uspět, opírá o několik jednoduchých principů, které stále dokola opakuje, vzniká ideologie?! Pokud chce politická strana získat masy lidí, jde to vůbec bez ideologie? Jaký je vztah ideologie ke krátkodobému a dlouhodobému programu? Může si strana dovolit luxus obětování pro dlouhodobý program (program udržitelného života) krátkodobý program (neudržitelného blahobytu)? Není v tomto případě rozhodující úloha „nové“ ideologie? Nechybí nám právě definování nové ideologie v takových heslech jako je výrobní demokracie a samospráva, otevřená společnost, digitální demokracie, globální vládnutí, záchrana přírody …

Každodenní život nové strany. Takové hodnoty jako je skromnost a tvořivost, komunikace, porozumění a vzdělání, vtažení internetu do politiky.

Průnik zelených a samosprávné levice. Velice jednoduché východisko: současný kapitalismus není přítelem životního prostředí z mnoha důvodů. Důsledná samospráva je alternativou, žádná konzervace stávajících pořádků.

Filozofie. Existuje v ní mnoho směrů, z nichž marxistická filozofie od svého zrodu se považovala za revoluční a vyzývající ke změnám ve společnosti. Nemám s tím žádný problém, navíc jsem si pro sebe vytvořil jakousi postmarxistickou dialektiku, která je ještě otevřenější a zároveň tolerantnější: materiálno a duchovno tvoří dialektickou dvojici a rozvíjí se vzájemným působením, přitom se materiálno rozvíjí samostatně, dále přes duchovno a také duchovno se rozvíjí samostatně nebo přes materiálno. Stejně tak jako duchovno je vždy jen výtvorem hmoty, jeho nosičem je hmota, také hmota má v sobě vždy prvek nějaké informace, zárodek „duchovního růstu“. Vznik a rozvoj života na Zemi je vlastně nejúžasnější dialektika světa.

Přírodní vědy z pohledu filozofie. Zdánlivě neuvěřitelné jevy v materiálním světě a v přírodě by nás měly naplnit optimismem také pro společenské vědy. Kdo z nás si umí, upřímně, představit takové přírodní jevy jako je rychlost světla (300 tisíc kilometrů za vteřinu), rozměr vesmíru v miliardách světelných let, střídavý elektrický proud, miliardy operací v počítačích za vteřinu nebo třeba údaje z živočišné říše na planetě, kdy jednotlivé organismy dokáží vytvářet smrtící jed, snášet enormní teplo nebo chlad, sucho, zbarvením se přizpůsobovat okolí . Neuvěřitelným je i způsob rozmnožování, načasování a průběh, vznik splynutím dvou pohlavních buněk téměř nepostřehnutelných lidským zrakem, každá buňka obsahuje genetickou informaci v řádech miliard písmen, výsledkem celého koncertu dialektiky informace a hmoty je na konci dospělý člověk.