Lidé pro lid

FILOZOFIE DNEŠKA

Josef Müller

24.9. 2009

Realita

Letos uplyne 20 let od listopadu 1989. Celá jedna generace. Nyní vládnou ti, kteří se narodili v dobách reálného socialismu a do profesního života se dostává generace narozená těsně po listopadu 1989.

Svět se za posledních dvacet let velmi změnil, mnohé jevy se začaly rozvíjet exponenciálně, lidské politické myšlení a především jednání tomu ale neodpovídá (reaguje lineárně?).

Skončila doba jednoduchých jednostranných řešení.

Probíhá síťování, které mění schéma „vítěz – poražený“ na „napůl vítěz - napůl vítěz“.

Nabízí se bilancování. Česká republika přešla od reálného socialismu k liberálnímu kapitalismu, stejně tak různé formy kapitalismu přijala i většina bývalých socialistických zemí.

Zapojení ČR do světové kapitalistické soustavy se zdařilo za cenu výprodeje národního bohatství.

Hlavním problémem kapitalismu je nadvýroba a nerovnoměrný rozvoj. Ve společnosti je živena morálka konzumu a očekávaného růstu blahobytu. Zastavení růstu či stagnace ekonomiky přináší do společnosti nervozitu a růst nezaměstnanosti. Východiskem z krize je nový a pokud možno ještě větší růst. To však naráží na možnosti dostupných zdrojů naší planety.

Jediná KSČM z parlamentních stran požaduje změnu systému. Situace v komunistickém hnutí je však i dvacet let po konci studené války složitá.

Bipolární vidění světa se změnilo na unipolární nebo multipolární.

Přirozené pravdy

Existuje právo na „naivní“ politiku?: solidarita bohatých národů s chudými, aby lidé neumírali hlady, měli možnost vzdělání, lékařské péče, přístřeší, bezpečnost; jestliže je planeta obdařena konečnými zdroji, jestliže jsou ohroženy základní ekosystémy podporující život na Zemi - existuje nutnost celosvětové správy nad těmito zdroji, měl by existovat celosvětový parlament; slepou uličku modly „růstu růstu“ materiálního blahobytu změnit na morálku hledání cest „kvalitního života“.

1. Do jaké míry dochází ke ztotožnění s těmito pravdami v lidském společenství a za 2. jak se vyhnout pasti „hraběcích rad“, tj. obecného pojmenování problémů bez cest jejich řešení.

Teorie

Z hlediska historie vlastně na začátku, ať v dobrém či zlém, se vždy objeví jakýsi „think tank“, tedy zdroj názorů a vědomostí, plán společnosti, který se reálně uplatní mnohdy složitými a nevyzpytatelnými cestami. Marxismus a později leninismus jsou při bližším pohledu příklady takového „think tanku“, který řeší po svém nejen „rozpory“ ve společnosti, ale také „cesty“ jak nová řešení uplatnit.

Historie ukázala, že mnohé představy byly příliš zjednodušené a neobstály, došlo i ke zkreslení a zneužití těchto ideálů, ale jako příklad snad nejucelenějšího „think tanku“ platí dál. „Pád komunismu“, jak se s oblibou říká, není pádem plánů společnosti, což se také s oblibou tvrdí. Právě naopak, složitý projekt organizace lidské společnosti ve 21. století je nutnější než kdykoliv předtím. Jednoduchá řešení budou i nadále, stejně jako v minulosti, snadno dostupná, ale ve výsledku, jako v minulosti, stejně nežádoucí.

Filozofie – přetížená?

Základy všech „škol“ myšlení jsou překvapivě jednoduché. Stejně jako kdysi v Manifestu bylo řečeno, že programem v jedné větě je zrušení soukromého vlastnictví, lze nyní říci, že po historických zkušenostech podstatou nového programu je přeměna „akcionářů“ na „akceonáře“, tedy „držitele akcií“ změnit na „držitele akcí“, v anglickém originálu z „shareholders“ přejít na „stakeholders“.

Marxistická filozofie v čele s dialektickým materialismem ukazovala cestu od jednoho společenského řádu k druhému a vyzdvihovala objektivní, na jednotlivcích jenom omezeně závislý, chod dějin.

Přesto i v těchto dimenzích z pohledu dialektiky došlo k hrubé chybě, neboť místo dialektické negace kategorie trhu jeho rozvinutím se dopustila jeho odmítnutím holá negace, stejně tak kategorie soukromého vlastnictví byla nahrazena v podstatě nevlastnictvím.

Co však zasluhuje mimořádnou pozornost dnes nejsou jen výše zmíněné dvě kategorie, ale také posun ve vnímání vztahu hmota – vědomí a obecně prostý a dialektický rozvoj „párů“.

Prostým protikladným párem může být dualismus vlna –částice, objev fyziky první poloviny dvacátého století. Prosté „nedialektické“ rozpory by měly být filozofií přijaty jako podhoubí pro zkoumání složitějších forem projevů hmoty.

Co je prvotní? Hmota nebo vědomí? Od prvních hodin občanské nauky nás učili přesně rozlišovat pojem „prvotní“ a „první“. Ano, myšlenka může být první, ale může vědomí konkurovat hmotě v otázce prvotnosti? Na tuto pro marxistickou filozofii kacířskou otázku existovala pouze jedna odpověď: nemůže. Přesto stačí kategorii vědomí maličko poopravit, připustit, že vědomí stojí na vrcholu pyramidy jejímž základem je kategorie „informace“ a docházíme k ohromujícímu zjištění: hmota a informace –vědomí tvoří snad nejsilnější dialektickou dvojici (pár), kterou můžeme v našem světě pozorovat. Nese foton informaci? Minimálně v tom, že letí odněkud někam, že má vlnovou délku … ale to je úplný začátek.

Ještě než jsme začali myslet a přizpůsobovat přírodu našim potřebám, udělala největší kus práce příroda za nás. Vědci postupně rozkrývají tajemství organické chemie a biochemie, rozvíjí se genetické inženýrství. Z buněk na hranici viditelnosti se vyvine složitý organismus. Buňky nesou genetickou „informaci“. Bez těchto informací, bez jejich reakcí s hmotou v čase a prostoru není život na Zemi představitelný. Další vrstvou mohou být instinkty a pudy, které můžeme obdivovat v živočišné říši. Na vrcholu pyramidy je pak lidské myšlení, které neodráží pouze objektivní realitu, ale dokáže samo konstruovat, tvořit ideje, kterými objektivní realitu doplňuje, ovlivňuje a přetváří.

Vývoj chápání dialektiky se tak nezastavil. Po Hegelově idealistické dialektice přišla Marxova materialistická, poté během 20. století a na začátku 21. století rozvoj vědy přinesl „nové idealisticko-materialistické schéma“.

Toto „nové schéma dialektiky“ je poselstvím pro 21. století: hmota inspiruje vědomí, vědomí inspiruje hmotu. Hmota (za přítomnosti vědomí) se rozvíjí přes vědomí i samostatně. Stejně tak vědomí (za přítomnosti hmoty) se rozvíjí přes hmotu i samostatně. Neustálá součinnost tvoří jednotu i rozpor.

Důležitá je aplikace ve společnosti. Na jedince a kolektiv (společnost) lze také použít „nové dialektické schéma“. Zní to paradoxně, ale nejvyšší výkonnost dosahují ta pracoviště, ve kterých se snoubí konkurence a spolupráce zaměstnanců zároveň. Na takových pracovištích se pak hovoří o „produktivním napětí“.

Toho si mimochodem všiml Josef Vavroušek: za socialismu se nekriticky obdivoval sebeobětující kolektivismus, v kapitalismu je modlou zase hédonistický individualismus. Obě krajnosti jsou škodlivé. Nepřišel čas pro „nové schéma“?

Hnutí vším, cíl ničím?

Nové dialektické schéma vnáší nový pohled na základnu a nadstavbu ve společnosti. Produktivní síly společnosti se rozvíjejí nezávisle. Zároveň dochází k neustálému vylepšování právních norem, stylu podnikání, rozvoji technologií. Na školách a vědeckých pracovištích ale navíc dochází také k základnímu výzkumu, který projektuje relativně nezávisle na daném stavu společnosti.

Opět se řeší dilema. Ta země, která zásadním způsobem ve 20. století neměnila společenský systém, na tom výkonností ekonomiky vydělala, ale na druhou stranu, když se co nejdříve adekvátním způsobem nezmění společenské systémy planety v 21. století, bude to mít stejně neblahé následky.

Je lepší spoléhat na drobná vylepšování společnosti a nedělat velké projekty „sociálního inženýrství“ nebo jinak řečeno totéž, nespoléhat na přímo neověřitelné závěry vědecké obce, které jsou nepříjemné samospádnému rozvoji společnosti a požadují zásadní změny ve způsobu chování této společnosti? Nové schéma podporuje všechny možnosti a v žádném případě nevynechává základní výzkum.

Oblíbené odsuzování všech „-ismů“ je nutné nahradit konceptem otevřené společnosti.

Krize parlamentní demokracie?

V jakém smyslu jsme dnes svědky krize parlamentní demokracie? Odpověď je možná v několika rovinách. Jedna rovina je v tom, co by parlament měl dělat a nedělá, druhá rovina je co by parlament mohl dělat a nedělá, protože není využíván potenciál informačních technologií. Třetí rovinou jsou možná obě předchozí roviny dohromady.

Základem naší parlamentní demokracie ve smyslu vládnutí je vítězství ve volbách. Jenže vítězství bývají hubená a není divu. Nelze se přece zadlužovat donekonečna. Nelze nechat živořit občany v ohrožených skupinách na okraji společnosti. Nelze přehlížet práva zaměstnanců. Nelze zanedbávat ochranu klimatu a péči o životní prostředí. Všechna témata jsou důležitá, stále více provázaná, informačně ošetřená a tento trend rozhodně nebude polevovat.

Aby bylo možné vládnout, musí strany ve volbách překročit ponižující pětiprocentní hranici.

Voliči k tomu přihlížejí a malé strany nevolí. V televizních volebních šotech se objevují především představitelé nejsilnějších stran. Je to začarovaný kruh.

Aby bylo možné vládnout, musí se poslanci členové jednotlivých stran omezit a dodržovat hlasovací pravidla určená vnitrostranicky téměř pro každé hlasování. Kdo se odchýlí, stává se přeběhlíkem. Kolik to bere elánu, energie, dobrých nápadů. Dochází to do absurdních situací: „když vy podpoříte toto, my podpoříme ono“.

Vše výše zmíněné se změní z nepříjemného, „nutného“ a tudíž omluvitelného v absurdní, až si uvědomíme, jaký potenciál z hlediska posílení demokracie nebo lépe řečeno nejlepšího možného lidového vládnutí poskytují nové informační technologie. Jde o to, že politický boj se nebude odehrávat jednou za čtyři roky vhozením volebního lístku do urny, ale bude možné hlasovat přímo o jednotlivých návrzích a právních předlohách podle tématických okruhů a určených pravidel. Databáze návrhů a navržených pravidel bude otevřena veřejnosti.

Neveřejný stranický přístup k demokracii, kterým se současná demokracie ve prospěch vlády tak ráda zaštiťuje, bude překonán. Každá iniciativa, každý nápad budou veřejně vyhodnoceny. Nositelé nejlepších idejí budou vyzdviženi, vzniknou nové veřejně přístupné odborné struktury.

Reprezentativní demokracie – participační demokracie

Stane se informační společnost rámcem nového politického zápasu? Těžko říct, možná půjde jen o přeskupení sil. Ale jeden potenciál, který se uplatní za předpokladu rozvinuté informační společnosti (dostupnost ICT těm občanům, kteří o to projeví zájem), je zásadní – vznik všelidového fóra nebo jinak informační sítě na takových úrovních, na kterých to společnost potřebuje.

Není to jediný přínos. Participační demokracie otvírá prostor deliberativní demokracii a obráceně. Z toho pak vyplývá: více hlav více ví, taková demokracie je reprezentativnější, účast vychovává.

Proč by zákulisní jednání, někdy i popularita, měly mít přednost před odborným přínosem?

Jaký je vztah reprezentativní demokracie, participační demokracie, deliberativní demokracie, „vlády elit“ a technokracie?

Internet

Rozvoj internetu se stane také klíčovou událostí z hlediska rozvoje demokracie. Tak jako ve vojenství vedly nové technologie k zcela novým postupům při vedení války a mnohdy technická vybavenost průběh a výsledek války zásadním způsobem ovlivnila, není důvod, aby to s uplatněním internetu a jeho vlivem na rozvoj demokracie dopadlo jinak.

Otevřená společnost

Otevřená společnost je spolehlivou pojistkou k tomu, aby všechny „byrokracie světa“ byly viděny v novém světle. Žádné držení moci, neodborný a lhostejný přístup. Období ve funkci bude pod přísnou kontrolou podle pravidel přijatých občanskou společností.

Postup

Reálná politika je těžko poučitelná. Žene se cestou nejmenšího odporu, za kterou je buď skrytě nebo veřejně prohlašována rostoucí prosperita, blahobyt a spotřeba. Málokterá politická strana je ale ochotna přiznat, že se tak děje z hlediska budoucnosti neudržitelným způsobem. Participační demokracie by měla mnohé změnit díky své potenciální dynamice a akcentu na odbornost místo popularity.

Na přívržence participační demokracie bude pohlíženo svrchu dokud nebudou mít reálné volební výsledky.

Jejich štěstím však je, že volební vítězství není pro ně na začátku jejich snah, tak jak je to dnes obvyklé u parlamentních stran, ale až na konci jako potvrzení výsledku deliberace a participace. Strany, kterým jde o obecné blaho napříč generacemi (tedy i těmi nenarozenými), by měli na tento model co nejdříve přistoupit.

Zajímavá situace nastává v případě ochrany globálního klimatu, neboť zde se podruhé (poprvé při ochraně ozónové vrstvy) pokouší vlády světa konfrontovat ochranu životního prostředí s pokračující „prosperitou“. Oficiální představitelé všech národů a vlád stojí před nelehkým oříškem jak se vyhnout pasti „hraběcích rad“.

Odkaz reálného socialismu

Především ve světle ochrany globálního životního prostředí, záchrany ekosystémů nezbytných pro podporu života a s tím vším po všech stránkách svázanou důstojnou existenci lidské společnosti je nutné posuzovat odkaz prvního pokusu o zavedení nového společenského systému.

• solidarita

• emancipace

• vzdělání

• rozvoj regionů

• zdravotnictví

• právo na práci

• bydlení