NOVÁ HNUTÍ A EKOLOGIE
NOVÁ HNUTÍ A EKOLOGIE
(23/s.19) Je zřejmé, že v podmínkách soukromovlastnické tržní ekonomiky je prosazení trvale udržitelného rozvoje nereálné. Spoléhání na vědeckotechnický pokrok, blouznění o trvale udržitelném ekonomickém růstu apod. sotva překvapí, ale k trvale udržitelnému rozvoji tyto úvahy nevedou a vést nemůžou.
(6/s.57) Ekonomická politika by neměla brát rozhodování o ekologických otázkách na lehkou váhu, jelikož ekologická modernizace nejenomže přímo souvisí s růstem hospodářství, ale může být i tím nejdůležitějším faktorem.
(2/s.62) V oblasti sociální je novým rysem podmíněnost sociálních jistot občanů trvale udržitelným rozvojem společnosti s určitými hranicemi materiálního blahobytu.
(6/s.103-104) Samozřejmě je naprosto v pořádku, pokud stát v co největší míře ukládá daně, které mají za úkol odradit od jejich podnikatelských aktivit ty, „co škodí“ – mám na mysli zejména zavádění zelených daní. Dodneška nikdo nemá přesnou představu, do jaké míry mohou ekologické daně vylepšit stav státní pokladny, ale je celkem jasné, že půjde o značnou sumu. Existuje několik způsobů, jak zařídit, aby zaměstnance a ekologicky čisté provozy nedrtily příliš vysoké daně, a jak daňovou zátěž přesunout raději na energii, odpad a dopravu.
(6/s.135) Samozřejmě, že ne vždycky funguje tato úměrnost, nicméně existuje důvod, proč se domnívat, že je to častější jev, než se očekává. Znečišťování není pouze problém životního prostředí, ale jedná se také o formu ekonomického odpadu. Zbývá-li odpad, znamená to, že zdroje nebyly maximálně využity. Mimoto odpad, který je třeba odbourat, generuje také další náklady navíc, které nikterak nepřispívají k ekonomické hodnotě. Ekologické programy se obvykle zaměřují na kontrolu znečišťování, namísto toho by se však měly zabývat tím, jak zlepšit systém regulace a motivovat firmy k tomu, aby používaly metody, které zmírní nebo předejdou znečišťování ještě předtím, než se objeví. Hazardování se životním prostředím je odrazem využívání neefektivních postupů, a rozhodně není nevyhnutelným vedlejším produktem.
(6/s.136) Nová ekonomika se neřídí heslem, že setrvalý rozvoj si žádá stále větší objem fyzických zdrojů. Právě naopak – snaží se o to, aby vytvořila co nejvíce za použití minimálních zdrojů.
(6/s.138-139) Veřejné autority by měly být zodpovědné nejenom za konkrétní řešení krizových situací, ale i za to, kdy a jakým způsobem se o nich dozví veřejnost. Jestliže se informace o domnělém nebezpečí dostane na veřejnost příliš předčasně a následně se prokáže, že buď žádné nebezpečí nehrozí anebo že se jedná o lehce zvládnutelnou komplikaci, pak bude vláda zcela oprávněně považována za šiřitele poplašných zpráv. A naopak, pokud vláda příliš dlouho otálí, nejedná se o nic jiného než zakrývání skutečnosti. Častým problémem je tzv. „únava z informovanosti“. Zde opět použiji jako příklad globální oteplování, o kterém se diskutuje tak dlouho, že už vlastně nikdo hrozící nebezpečí nebere vážně.
(6/s.139) Ekologové jsou přesvědčeni, že nejlepší způsob, jak zvládat nebezpečné situace, spočívá v prevenci. Ale podobně jako o trvale udržitelném rozvoji, i o ekologické prevenci se prozatím mluví víc než opatrně. Někdy to vypadá, že prevence je totéž co zavrhování věd a technologie, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Zaprvé je třeba jednat dříve, než nastanou nezvratné komplikace. Zadruhé dbejme na to, aby naše činy nebyly v rozporu s „přírodou“. Je tu však jeden háček. Všichni chápou, že se globální oteplování musí řešit, ačkoliv existence tohoto problému nebyla dosud přesvědčivě vysvětlena. Na druhou stranu dnešní příroda příliš podléhá lidským zásahům – a je jedno, zda se jedná o dobře míněné či absolutně nezamýšlené zásahy. Vidíme, že už je příliš pozdě pro nějaký návrat do lůna přírody, i kdyby to byla třeba ta jediná rozumná věc.