Jdi na obsah Jdi na menu
 


GLOBÁLNÍ INSTITUCE

21. 6. 2011

 

GLOBÁLNÍ INSTITUCE

(16/s.12) Za důležitou je považována reforma OSN (kdy roste potřebnost organizace dohlížející na aplikace mezinárodního práva), zajištění globálních veřejných služeb i regulace finančních toků. Posíleny budou role dalších mezinárodních organizací se zavedením globálně platných sociálních aj. standardů. Za ideál je zde mnohdy považována etická či sociální a ekologická tržní ekonomika.

(6/s.58) Třetí cesta nepodceňuje globalizaci. Většina autorů a politiků, kteří se poučili o závažnosti globalizace, se zaměřuje výlučně na politiku národního charakteru, protože vědí, že globálním změnám je třeba vzdorovat nejen na celosvětové, ale i na národní a místní úrovni. Sociální demokracie, která jde třetí cestou, by měla usilovat o transformaci již existujících globálních institucí a podporovat tvorbu dalších.

(6/s.126) Úkolem moderní sociální demokracie by mělo být rozvíjení spolupráce mezi jednotlivými národy. Je třeba podpořit globální instituce a dát jim příležitost předvést, co dokážou. Je pět základních oblastí, na které se musíme soustředit především: správa světové ekonomiky, globální ekologie, regulace moci nadnárodních společností, kontrola sociálního systému a posílení nadnárodní demokracie. Každá z těchto oblastí přestavuje vážný problém. Stále dokonalejší celosvětová integrace však nabízí některá možná řešení a postupy, jejichž cestou se můžeme vydat.

(6/s.129) Řídící mechanismy celosvětové ekonomiky, které existují v současné době, jsou výrazně nakloněné bohatším státům – zejména se jedná o rozvinuté průmyslové státy, které jsou členy skupiny G7 a G8.

(15/s.25) Současná fáze G je charakterizována zostřujícími konflikty mezi čtyřmi hlavními aktéry (nadnárodní společnosti, země, sklízející z G hlavní díl, světové instituce typu MMF či WTO a zaostávající země v opozici), stále častěji a naléhavěji zaznívá volání po kontrole či přímo zkrocení G.

(6/s.123) Tak jako i v jiných oblastech politiky, proti nerovnosti není možné bojovat pouze na úrovni jednotlivých národů. Přestože je problematika globální ekonomické správy a regulace moci nadnárodních společností extrémně složitá, měli bychom se k ní postavit čelem.

(6/s.105) Je vhodné, aby vlády různých států navzájem spolupracovaly a společně se podílely na koordinaci výběru daní od nadnárodních společností.

(6/s.128) Ke stabilizaci globálního monetárního systému máme k dispozici několik nástrojů, které vyplývají z institucionalizovaných dohod a opatření.

Jedním z možných řešení je vybudovat přiměřený regulační systém, který bude dohlížet na finanční transakce. Aby systém fungoval efektivně, bude zřejmě potřeba zřídit zvláštní organizaci, světovou finanční autoritu. Jejím nejdůležitějším posláním bude eliminace rizik světového hospodářství.

(6/s.128-129) Národním ekonomikám slouží jako záloha pro případ nouze centrální banka a globální ekonomika také naléhavě potřebuje něco podobného. V současnosti dosud žádný takový ústav neexistuje. Mezinárodní měnový fond (MMF) je jistě důležitý, nicméně nedokáže zabezpečit neomezenou likviditu a také půjčky poskytuje pouze za určitých okolností, a tak se vybudování globální centrální banky stává prvořadým úkolem. Než dojde k uskutečnění tohoto ambiciózního plánu, je potřeba, aby některé povinnosti globální centrální banky byly převedeny na jiné instituce. Vylepšený a posílený MMF může fungovat spolu s ostatními institucemi, které budou poskytovat široké spektrum úvěrů.

(6/s.124) Modernizovanou sociální demokracii čeká nelehký úkol: bude se muset vyrovnat s transformací světové společnosti.

(6/s.124) Většina vědců z oboru se domnívá, že definice „mezinárodních vztahů“, včetně samotného označení, je dnes poněkud překonaná.

Na mezinárodní úrovni jsou však i dnes nejdůležitějším hybatelem národní státy.

(2/s.60) Důležitý je také spor, zda zesvětovění civilizace jde tradiční cestou hierarchie hlavních imperií v čele se současným hegemonem USA, nebo zda se mimo formální politické instituce prosadí vliv nehierarchických sítí TNC a megamulties využívajících spojení v kyberprostoru a dalších rozptýlených zdrojů moci. Souvisí s tím totiž diskuse, zda je nahrazována fáze státně monopolního kapitalismu (vymezení známé již od Lenina) do fáze ultraimperialismu, který se na úrovni národních států již nedá dostatečně ovlivnit.

(16/s.14) … politolog Z. K. Brzezinski (tučně kurzíva autor) (Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, 1997). (kurzíva autor). V práci Volba: globální nadvláda nebo globální vládnutí (kurzíva autor) (2004) nastoluje dilema soudobé Ameriky – zda bude usilovat o dominanci nad ostatním světem, nebo se ho pokusí vést. Analyzuje pět dilemat: národní bezpečnost, nový globální pořádek, řízení globálních aktivit, globalizaci a hegemonií demokracii.

(6/s.157) Máme daleko do světa, kde mohou mezinárodní instituce uplatňovat humanitární práva bez ohledu na to, kdo je porušuje. Brzy poté, co došlo k událostem na Tiananmenském náměstí, byla Čína přijata zpět do mezinárodního společenství, přestože i nadále porušuje lidská práva v Tibetu. Její přijetí byl ovšem jediný možný postup, protože pokud by byla odvržena, hrozilo by nejspíš vypuknutí vážného konfliktu. V globální éře jsou státy, stejně jako nadnárodní společnosti, pod dohledem širší celosvětové komunity. V demokratických zemích, jejichž počet rok od roku roste, mají lokální skupiny, které trpí diskriminací nebo utlačováním, možnost obrátit se ke světu a vyslovit svoji stížnost. Úkolem vlády je vytvořit svět, kde se i velmoci budou muset řídit mezinárodním právem.

(6/s.158-159) Demokratický rozvoj v jednotlivý zemích je možné výrazně posílit vybudováním nadnárodních typů demokracie. Máme-li brát globalizaci vážně, pak bychom měli vědět, že se demokracie netýká pouze národního státu. Není žádný důvod domnívat se, že vytvoření demokratických institucí, které by přesahovaly stát, by mělo být utopií. Tento proces už dokonce pozvolna probíhá – vždyť co jiného dokládá příklad Evropské unie.

(6/s.159) Na počátku byla EU dítětem studené války, ale dnes bychom v ní měli spíš vidět reakci na globalizační proces. Mezi EU a mezinárodními organizacemi typu OSN je zásadní rozdíl. OSN je tvořena představiteli suverénních států, oproti tomu v EU se poprvé v historii státy dobrovolně vzdaly dílu své skutečné a právní suverenity, aby mohly vytvořit společný fond svých zdrojů.

(6/s.159) … je přece často kritizována pro své „demokratické limity“: Unie byla postavena na elitách, Evropská komise je výrazně byrokratická, Evropský parlament má omezený vliv a ve většině zemí EU se voliči pramálo starají o evropské volby.

(6/s.159) Jenomže EU rozhodně nevznikla proti vůli většiny obyvatel členských států. Kromě toho se nabízí spousta možných opatření, které by mohly posílit demokracii a legitimitu státu.

(6/s.159) K nejožehavějším problémům patří otázka autority Evropského parlamentu. Nejlepší by pochopitelně bylo přesunout na něj další pravomoci a Komisi naopak odlehčit.

(6/s.160) A proč by také v ostatních částech světa, kde mají v současné době pouze obchodní bloky, neměla vzniknout instituce podobná EU? I takové nápady už zazněly v obou částech amerického kontinentu a v Asii. Diskuse, které se rozpoutaly na toto téma, by možná mohly být odrazovým můstkem pro vybudování celosvětové kosmopolitní demokracie.

(6/s.160) Evropská unie je evropským projektem v tom smyslu, že vznikla na území Evropy, a tak k ní můžeme přistupovat jako k čistě lokální zvláštnosti. Stejně tak ji ale můžeme chápat jako platformu k ještě globalizovanějšímu nadnárodnímu demokratickému systému. Otevírá se nám tolik možností. Samotná EU (a mám na mysli především její systém soudnictví) by mohla sehrát významnou roli v prosazování globálně kosmopolitního režimu. Měli bychom se postarat o to, aby pravidla a zásady mezinárodního styku, a zvláště lidská a humanitární práva, nabyla obecné platnosti. První krok v tomto směru by mohla učinit právě EU, která by měla podmínit finanční dotace závazným dodržováním nadnárodně platných kodexů. Pokud by se skutečně podařilo i jinde vybudovat organizace podobné EU, které by vytvořily základ regionálních parlamentů podle modelu evropského, mohly by pak i tyto instituce vysílat své delegáty do nového světového shromáždění.

(16/s.13) Globální problémy bude řešit „globální rada moudrých“.

(6/s.161) Vážná situace, v které se ocitá světová společnost, si žádá vytvoření efektivnějšího systému globálně regulačních institucí. Bez těchto institucí bychom se totiž v příštím století mohli nadít ještě nepříjemnějších překvapení, než jaká nás potkala doposavad.

(16/s.4-5) … Zesiluje také volání po skutečně „vědecky řízené společnosti“, kdy proti globálním změnám je nutné postavit globální mechanizmy moci, včetně adekvátních institucí a donucovacích mechanizmů. Silnou opozici však představují ekonomové, kteří se mnohdy obávají ztráty své výlučné pozice. Na druhé straně však existují názory zpochybňující obdobné studie a ostře odmítající pesimistické scénáře i další regulace.

(6/s.140) Mluvili jsme už o tom, že bude nutné „demokratizovat demokracii“. Pak bychom se tedy měli zamyslet také nad tím, jak můžeme zdemokratizovat vědu a technologii, protože tyto oblasti jsou nedílnou součástí naší demokracie. Faktem je, že nejsme moc zvyklí ekologickou problematiku spojovat s procesem demokratického rozhodování – otázky technologie a vědy jsou obvykle směrovány a přesouvány na odborníky. V současnosti jsme však dospěli do takového stádia, kdy se rozvoj vědy a technologie dotýká životů nás všech. Jde o náš společný problém, který nemůže řešit jenom pár expertů. Demokratizace oblasti vědy a technologie by měla být prvořadým úkolem politiky třetí cesty.

(3/s.4-5) Informační revoluce a vzdělanostní společnost nastoluje problém tzv. nového osvícenectví. Svět potřebuje na jedné straně autoritativní politická rozhodnutí, na druhé straně se tvořivá volnost a svobodná seberealizace jednotlivce stává jedním z vzácných „výrobních prostředků“.

(22/s.24)… - Musíme přestat fetišizovat vědu a techniku. Jak věda, tak technika nemusí být zcela neutrální při řešení problémů, ale ovlivněny různými zájmy a někdy také ideologií. (Mitchel Cohen)

(6/s.161) Je pravda, že v každém ohledu je globalizace potenciálním zdrojem krize. Faktem je, že vzrůstající závislost světových systémů také nemusí být nic dobrého, protože když už se něco pokazí, tak to stojí za to. Kdyby dnes došlo ke kolapsu světového finančního systému, byly by následky mnohem ničivější než po Velké krizi v roce 1929. Jestliže jsme nedokázali zabránit globálnímu oteplování, nebudeme se moci divit, až dojde k zásadní změně klimatu. Budou-li se ekonomické rozdíly i nadále prohlubovat, začne dříve či později docházet k násilným střetům privilegovaných a společensky utlačovaných skupin.