Dvoje kleště: diktát mezinárodních korporací a spotřební očekávání voličů
Produkce rok od roku stoupajícího zisku je brána jako měřítko úspěchu, stagnace nebo ztráta zisku vede k problémům výrobce na trhu.
… hospodářství, založené na konkurenci, nemůže uskutečnit optimální vývoj v čase.
Průvodním jevem je koncentrace průmyslového a finančního kapitálu do nadnárodních společností, které na rozdíl od národních vlád působí globálně.
Politici průmyslově rozvinutých zemí jsou ve dvojích kleštích: diktátu mezinárodních korporací a spotřebních očekávání svých voličů.
„Až do této doby nedělala etika přinejmenším mnoho starostí lidem v řídící sféře politiky a obchodu. V nejlepším případě se dá říct, že ve veřejnosti existuje mlhavá etická reakce na otázky, které se týkají korupce, znečišťování životního prostředí a oné ekonomické koncepce, jež jako by zapomínala, že vznikla především proto, aby sloužila lidem.“
Ačkoli je tento regulační systém jistě do určitého stupně motivován eticky, mnohá z jeho opatření mají vlastně jen zabezpečit dobré podmínky pro ekonomický růst. Ekologické katastrofy, které někdy způsobují smrt a zkázu, dávají těmto záležitostem nový, vyšší význam a nutí průmysl, aby přijal svůj díl společenské odpovědnosti ve vlastním dlouhodobém zájmu, třebaže náklady s tím spojené krátkodobě zasahují do možností jeho podnikání. Bude nutné stále více rozvíjet jasně rozpoznatelné etické normy, které společnost vyžaduje a které může průmysl ještě unést, byť s jistými vícenáklady.
Zastupitelská demokracie je v krizi, neboť politické strany ve snaze vyhovět morálce a tlakům růstové společnosti jdou cestou nejmenšího odporu. A tak kolísají mezi sliby a vlivem ziskuchtivých lobby a očekáváními reklamou drážděných voličů – spotřebitelů.
„Pro úkoly, jež máme před sebou, už není demokracie ve své dnes praktikované podobě zvlášť vhodná.“ (Římský klub)
Komplexnost a technická povaha četných problémů nedovolují vždy voleným zástupcům lidu přijmout v pravou chvíli kompetentní rozhodnutí.
Jsou nebo nejsou si politici vědomi globálních problémů, mají nebo nemají potuchy o jejich vzájemné závislosti a zpětném působení?
„Činnost politických stran se točí kolem volebních termínů a rivalit tak vydatně, že strany tím demokracii, které by měly sloužit, spíše škodí.“
Politici jsou lidé, kteří stavějí svou osobní ctižádost a cíle strany nad cíle dlouhodobé, všem prospěšné.
Musíme najít cestu k vážnému a dlouhodobému úsilí, jež vytvoří nový typ úředníků a politiků.
V takto vypjaté atmosféře růstové společnosti se jako nejvyšší ctnost jeví lákání a přítomnost kapitálu a na druhé straně pak jako vítězství se bere zabezpečení základních potřeb pro systémem ožebračované sociálně slabé vrstvy společnosti.
A tak není divu, že skutečným svědomím společnosti se stávají občanské organizace. Nejsou zatížené touhou po volebních hlasech a jejich existence je často motivována konkrétními problémy, které se snaží popsat a najít jejich řešení.
Největším posláním je překonání apatie voličů jejich vzděláním, ekogramotností a zapojením do struktur nově se vytvářející otevřené společnosti.
… Právě na základě toho mohou ekonomové, samozřejmě i ti, kteří jsou proti ekonomickému růstu, důvodně zpochybňovat politická rozhodnutí podporující ekonomický růst. Neboť předpokládá-li se, že laická veřejnost jen nesnadno rozpozná hlavní společenské důsledky specifických a relativně jednoduchých politických opatření, pak je daleko méně pravděpodobné, že táž veřejnost si uvědomí řadu důsledků, hmatatelných i nehmatatelných, krátkodobých i dlouhodobých, které zatěžují dobrý život společnosti při trvalé honbě za ekonomickým růstem. (s. 66) (??!)
světlo vyzařované kterýmkoliv z těchto vědních oborů má příliš úzké ohnisko
S rozvojem počítačových technik se boj stává prudší, ty totiž hledačům moci umožňují získávat stále zajímavější údaje ve stále kratších intervalech. Tento způsob pluralistické aktivity, podporovaný ústavními i mimoústavními prostředky, působí proto jako síla ničící společenskou harmonii. (!!??)
V bohaté společnosti je spokojenost lidí, jak se vyjádřil Thorstein Veblen (1928), závislá nejen na přirozené nebo poznané užitečnosti zboží, které vlastní, ale i na statusové hodnotě spojené s tímto vlastnictvím. Obecněji řečeno – uspokojení, jež jednotlivci přinášejí jeho běžné výdaje, je závislé nejen na koupeném zboží, ale i na zboží kupovaném jinými. Ve vysoce vyvinuté konzumní společnosti nemá váhu jen absolutní příjem jednotlivce, ale také jeho relativní příjem – tedy jeho postavení v příjmové struktuře. (s. 86) (??!!)
Přesto na konci tunelu vytvořeného paradigmatem „akumulace bez konce“, snahou zvýšit zisk při snižování mezd, svítá naděje. V Japonsku spojením vlastnictví a práce se pracovní výsledek sám váže s nejnižší úrovní tvorby zisku – podnikání není řízeno akcionáři, ale „vedoucími zaměstnanci“, vybranými zaměstnanci zdola. Dříve než se omezí dividendy dělníků, omezí se dividendy jako takové. Vzniká nová kultura rozvoje, založená na osobnostních kvalitách (!!!!!) a nikoliv na hromadění zisku.
Oddaný socialista s obtížemi vysvětlí, proč by nová revoluce, kterou on chce uskutečnit, měla mít lepší osud, když všechny předcházející byly zrazeny nebo byla moc převzata bezohlednými mocenskými elitami. (!!??)
Ekonomicky nejméně výhodné, nicméně politicky nejsnazší řešení je stavba závodů a zařízení na snižování znečišťování vody a ovzduší, způsobeného podniky i jednotlivci, pod povolenou mez. (s. 85)