Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návrh programových tezí pro pomoc při PŘECHODU K INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI A TRVALE UDRŽITELNÉMU ZPŮSOBU ŽIVOTA

 

Návrh  programových tezí pro pomoc při

PŘECHODU K INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI A TRVALE UDRŽITELNÉMU ZPŮSOBU ŽIVOTA

Josef Müller

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

FILOZOFIE

Předpoklady: Hmota – dualismus vlna – částice, zároveň elementární částice jako stavební kámen, „perpetum mobile“ vesmíru, druhy energií, stavba hmoty.

To vše přivádí k hypotéze jakýchsi přesýpacích hodin, kdy jedny vlastnosti hmoty se „vyvíjejí, zesložiťují“ na úkor druhých a naopak, přitom všem by „mělo stačit, jádrem  možnosti všech stavů“ by měla být elementární částice s jejím nejjednodušším „primitivním“ rozporem v základním stavu hmoty (95 % vesmíru?), provázena věčným pohybem, z toho pak všechny ostatní složitosti vesmíru. 

„Indukce“ z kmitů elementárních částic – lepidlo vesmíru?

Z pohybu atributy času a prostoru.

Co atribut informace – zavedení této kategorie do filozofie coby neustálého (!) průvodce všech forem hmoty by usnadnilo zkoumání vztahu hmoty a vědomí.

Příklad kategorií  hmoty a vědomí je velice názorný pro možné „plastičtější“ popsání zákonů dialektiky, jeden z druhů fungování dialektických rozporů.

Vycházejme z toho, že stejně jako hmota může mít „primitivní strukturu“, může i vědomí jako projev nejvyššího stádia  organizované hmoty odrážejícího objektivní realitu mít nekonečné množství nižších a nižších forem.

Pak lze tvrdit, že vědomí neexistuje bez hmoty, ale i naopak hmota neexistuje bez (byť potenciálního) vědomí! Když se filozoficky řeší věčný  rozpor idei a hmoty a jejich prvotnosti, není to někdy tak, že se na jednu misku klade lidská mysl a na druhou hmota, ale jsou to rovnocenné kategorie  (co těch 95 % v „primitivním“ stavu hmoty)?

Toto „zrovnoprávnění“ vědomí s hmotou by velmi usnadnilo blízkou filozofickou budoucnost, neboť nás čeká další  bouřlivý rozvoj lidského génia (pokud nedojde k sebezničení lidského druhu). Může tento lidský duch zvítězit nad hmotou, svojí tělesnou schránkou? Ne, tvoří s ní jednotu, byť rozporuplnou, v tomto směru jsou si rovnocenní.

A jaké „dialektické“ vazby zde fungují?

Hmota se vyvíjí přes své stupně a zástupce, (sloučeniny, půda, předměty různých tvarů), naproti tomu i idea se vyvíjí „nezávisle“ (teorie, pojmové aparáty, jazykové výrazy nemající vůbec ekvivalent v původní přírodě), pak stav, kdy „hmota inspiruje ideu“ pak „idea inspiruje hmotu“. Splňují požadavek: tvoří jednotu i rozpor, vystupují samostatně za přítomnosti toho druhého, vyvíjejí se samostatně i jeden přes druhého. 

Další postřeh k dialektice, existují „jalové“ rozpory, samy bez šance jakkoliv se rozvíjet, ale na jejich podhoubí už  mohou fungovat rozpory podle popsaných dialektických zákonů (!).

Do středu pozornosti se musí dostat člověk a jeho harmonický a vyvážený vztah k okolí, k sobě samému.

Správný je postřeh enviromentálních filozofů, že komunistické učení přejalo křesťanské principy v tom smyslu, že místo ráje na Nebi chtělo zajistit „podmínky“ pro ráj na Zemi. Nelze toho ale dosáhnout konzumní spotřebou materiálních statků. Jediný skutečně nevyčerpatelný zdroj člověka je jeho duchovní rozměr a s tím související možnost tvořivosti.

Heslo pro 21. století: boj za harmonii a tvořivost člověka.

Co je to harmonie: cit pro míru a v rámci této míry  další cit pro míru atd….

Heslo: „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ je na konci strastiplné cesty,  ve smyslu svobody coby poznané nutnosti. Každému podle potřeb v rámci rozvinuté harmonie a rozvinuté tvořivosti.

EKONOMIKA

Prostá reprodukce, historicky pak rozšířená reprodukce, tržní směna, tvorba nadhodnoty, její přivlastnění, přerozdělení, rozdělení  na spotřebu a akumulaci.

Zákon zisku, zákon akumulace, nájemní práce – tři zákony, které dělají kapitalismus kapitalismem.

„Vyvlastnění vyvlastňovatelů“ – reálný socialismus ztotožnil s holou negací. Soukromé nahradil společným, trh nahradil plánováním cen a výroby.

Ale tržní hospodářství není rovno kapitalistickému hospodářství!!!!

Trh vyplývá s rozporu lidské práce – práce konkrétní a abstraktní – obrovský, zásadní přínos Marxova Kapitálu (dříve jako základní kámen  pracovní teorie hodnoty – důvod k odstranění vykořisťování, ale nyní teorie hodnoty – včetně vzácnosti statků, zahrnutí životního prostředí), základní rozpor, který se táhne všemi ekonomickými teoriemi do současnosti, bude trvat i v budoucnu, musí se z něho vycházet – je to základní poučení z krachu reálného socialismu.

Během novodobé historie se zatím střídavě  posiloval buď individuální charakter práce nebo společenský charakter práce.

Člověk inklinuje k tvorbě monopolů, protože chce ujídat co největší krajíc (moci, koncentrované výroby, postavení na trhu atd., v horším případě obcházení zákonů).

Jde o to rozvinout ultraliberální teorii v tom smyslu, aby trh tvořila úplně demonopolizovaná, co nejširší(!!!) skupina individuí, tržních subjektů , paradoxně právě v tomto pojetí se takováto tržní společnost nejvíce podobá té původní před „vyvlastněním vyvlastňovatelů“.

To je ta dialektická negace negace: Prvobytně-pospolná alias „komunistická“ společnost zakladatelů marxismu!!!!!

Umožňuje nejlépe nápravu  všech „selhání trhu“ postižení externalit, životního prostředí, zvýhodnění ekologicky vzácných a „zaostalých“ regionů,  aniž by to všechno škodilo dynamice systému jako celku (notorické pro reálný socialismus)!!!

Ultraliberální teorie tak umožňuje naplňovat ultrasociálně-ekologické teorie!!!

Problém je samozřejmě v tom, že nasazení těchto „liberálních“ podmínek do současných nerovností ve světě vede ke zvyšování rozporů a rozdílů.

Lze však začít v jednotlivých státech, kde:

teprve reálné povyšování, vtažení zaměstnanců do role spoluvlastníků má za následek limitního růstu tržních subjektů s důsledkem možného řízení ve prospěch člověka celospolečenského hospodářského procesu.

Tato nejvyšší emancipace postavení člověka je úkol nejtěžší, epochální, skutečně osvobozující lidstvo, prvořadý zdroj selhání reálného socialismu, hoden sociálního hnutí negujícího kapitalismus.  Je otázkou, zda se k němu znovu připojí komunistické strany, očištěné od nánosů „holých negací kapitalismu“ a všech strastí, které to přineslo a přináší!!!!!

Výrobní samospráva přes slučování výrobních kolektivů do větších organizací vyšších stupňů na jedné straně- by vedla k nazírání na zisk jako zdroj akumulace jako druhotnou záležitost (nejdříve by šlo o spotřebu přes mzdový fond) – to je první odlehčení „Kapitalismu“;

      doplňující částí je přímá stupňovaná (zdola nahoru) odborná demokracie (technická demokracie?) ve „veřejném sektoru“.

Zavedením těchto průhledných demonopolizovaných trhů myšlenek, názorů a postojů k řešení otázek veřejného života dává impuls k rozvoji „lidské ekonomiky“, neboť v popředí bude  zástupce vybraný zájmy voličů - občanů a ne zájmy korporací- mediálních vládců propagujících neudržitelný, konzumní způsob života - a to je druhé odlehčení „Kapitalismu“.

To jsou dvě základní cesty, které vedou k odbourání současných privilegovaných monopolů všech druhů, v důsledku devastujících a degradujících člověka, jehož zájmy kladou až na druhé místo za akumulaci zisku a vlastního prospěchu.

V současnosti všechny druhy monopolů lobují za svojí výlučnost a vychází jim to!! Diktují a soustavně vnucují přes média světu naprosto všechno: morálku, výrobu, spotřebu, životní styl, ničení životního prostředí …

Čím méně rozvinutá  země v kategoriích rozvinutého kapitalismu, tím větší šanci pro ni „technická demokracie“ představuje, v Rusku navíc obrovská tradice a zkušenost v tomto směru.

Historie se opakuje: deformovaný trh ve světě povede k jeho kolapsu, šokům, které budou nahrávat tak jako v minulosti „netržním silám a řešením“. „Technická demokracie“ není nic jiného než systémové  zavedení „trhu myšlenek, přístupů, řešení ve veřejném sektoru“ do „tržních sil“ před kolapsem anebo i dává šanci se z tohoto „kolapsu deformovaného trhu“ jednotlivým společenstvím  zotavit.

HISTORIE HNUTÍ

Po rozpadu prvobytně pospolné společnosti, kde se dá předpokládat přirozený výběr elit, dochází postupným zvyšováním nadhodnoty s akumulací majetku k vyčleňování nových „rodovou tradicí posvěcených“ elit, vládnoucích tříd  při posilování jejich mocenského postavení. Po první průmyslové revoluci s rozvojem vědy, s nástupem dělnické třídy, při prudkém vývoji divokého kapitalismu provázeném utrpením pracujících mas a otřesy z krizí se zrodilo učení marxismu o přechodu od kapitalistické k socialistické, potažmo komunistické,  společnosti. Přesto, že zakladatelé marxismu velmi přesně zanalyzovali podstatu kapitalismu jako řádu  a jeho vnitřně mu vlastní rozpory, nedokázali a s největší pravděpodobností ani nemohli dokázat přesněji definovat budoucí socialistickou společnost.

Zásadní chyba v odhadu, podle našich současných zkušeností, byla v odmítnutí role tržního hospodaření, což zaneslo do konceptu společenského vlastnictví neodstranitelnou systémovou chybu  v podstatě blokující celospolečenské naplnění rozvoje aktivních a samostatných, podnikavých jednotlivců, hlavního předpokladu  dialektického naplnění „práce prostředek obživy – prvotní potřeba“ ve vazbě s  dialektikou „každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh“ na „každý… podle potřeb“ (ale zde se přece také skrývá rozpor: když má každý práci jako potřebu, je o tu nejlepší, pakliže je jí omezené množsví (což nelze vyloučit ani v budoucnu, minimálně na vedoucích pozicích) vedena skrytá či otevřená soutěž, její přirozené  přijetí je opět ona poznaná nutnost, vedoucí k „reálné“ svobodě v „komunismu“ na Zemi).

 Tyto vlastnosti byly sice formálně uznávány  jako společensky žádoucí a bylo na ně „morálně“ apelováno, ale ve skutečnosti vládly monopoly moci jediné vládnoucí strany se všemi důsledky jejího „lidského“  zneužívání.

Krize kapitalismu, první světová válka a zoufalá situace ruského obyvatelstva společně s dobře organizovanou bolševickou stranou přivedly k vítězství první dělnicko-rolnickou vládu na světě. Byl to po Pařížské Komuně druhý historický pokus, který měl obrovský dopad na celou světovou soustavu. V Rusku  došlo k obrovské emancipační vlně, kdy z negramotných, špatně oblečených lidí, žijících v nedůstojných podmínkách,  vyrostlo nové dělnictvo a inteligence, proběhla industrializace,  díky které bylo možné vítězství ve druhé světové válce. Na druhé straně došlo k přehmatům, které zdiskreditovaly celé hnutí, především zničení zemědělství a obrovské čistky, které zapřičinily spoustu obětí nejen na životech. Od druhé světové války až do rozpadu Sovětského svazu měla celá teoretická fronta dostatek času připravit program skutečného rozvoje socialistické společnosti, přechodu k všelidovému státu, přejít do druhé emancipační vlny, kdy se z postátněného společenského vlastnictví uzurpovaného vládou stranické oligarchie stane stát rovnoprávných reálných spoluvlastníků a spolurozhodujících občanů bez nutnosti uplatňování vedoucí úlohy jakékoliv strany.

Z celosvětového pohledu na hnutí, která by radikálně a koncepčně odmítala kapitalismus je bezesporu zajímavý vývoj socialistických stran v Evropě, které tím, že neodmítly tržní hospodářství   a prosazovaly  a prosazují silnou sociální politiku, i ekologickou politiku, dosáhly relativně významných úspěchů. Po druhé světové válce však jejich pozice byla usnadněna silným tlakem světové socialistické soustavy a nyní po jejím rozpadu jsou vystaveny tlaku globálního světového kapitalistického hospodářství. I nadále vystupují v roli druhého lídra, i když třetí cesta socialistů v Británii na první pohled zavánějící účelovostí ve skutečnosti může být  odrazem rodících se potřeb ultraliberálního a ultrasociálně-ekologického paradoxu.

O uchopení tohoto „paradoxu“ jde nyní především. V důslednosti tohoto uchopení nelze asi tradiční Evropu příliš podezřívat, nedaří se jí „tak špatně“.

Rozhodující silou by teoreticky mohla být Čína. Státní sektor se zde však jakoby míjí se sílícím soukromým sektorem. Také vedoucí komunistická strana nepůsobí příliš demokratickým dojmem natož možností přejít k „technické demokracii“. Obrovským úspěchem Číny s celosvětovým dopadem je zvládnutí problému populační exploze.    

INFORMAČNÍ SPOLEČNOST

- Obecný přístup ke vzdělání,

- nestranné informace,

- zrovnoprávnění regionů,

- možnost se široce vyjadřovat a diskutovat  o společenských problémech

- práce z domova, snížení dopravní zátěže

- hlasovací systémy

 

V této souvislosti hypotéza, na které vše stojí a padá:

1. Když se vybrané téma  týká určitého výčtu společnosti,  pak z tototo výčtu:

1. skupina se na dané téma vůbec nevyjadřuje

 2. skupina se necítí být odborníkem, ale k tématu se „vyjádří“

 3. skupina se cítí být odborníkem a zaujímá aktivní vztah k danému tématu

4. skupina je „elitou“ v daném tématu, kterou je schopna 3. skupina ze svého       středu vybrat

2. Teď to hlavní: když vystupují členové skupiny jednotlivě, hájí každý svůj zájem a můžou se najít i jednotlivci s protichůdnými zájmy. Jsou ale schopni vybrat ze svého středu takovou „elitu“, která se nejlépe vyjadřuje a jedná v objektivním zájmu všech  členů celkově vzatých.(!!!!!)

Tyto dva postuláty jsou základem „technické demokracie“.

K tomu přistupuje „samozřejmě“ nutnost správně „standardizovat“ okruhy témat a lidské činnosti a také především objektivně vybrat okruhy „voličů“ – tedy okruh lidí, kde se jejich výběrem a dále jejich hlasem  zajistí objektivnost řízení pro celou oblast dané činnosti.

V případě jejich platnosti lze vybudovat řízení společnosti, především ve veřejném sektoru, na  zcela  nové dynamice :

-        zajištěna soutěživost, neustálý  výběr nejlepších myšlenek a řešení

-        produktivní napětí, nikdo si není svou funkcí jistý, na druhou stranu za sebou cítí morální autoritu „volbou“ celku, snaha o co nejlepší pracovní výkon

 

Vnímavý čtenář asi v tuto chvíli tuší, že tato „technická demokracie“ doslova žízní po všech vymoženostech IT v obrovském rozsahu, bez nich by se to asi ani nedalo zvládnout. Proto ta naděje v podobě IT pro spásu tohoto světa!! 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář